ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.57.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 57/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 o dovoláních podaných obviněnými J. G., a R. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 T 113/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 8 T 113/2002, v trestní věci obviněných J. G., R. G., J. Š. a L. L. byl obviněný J. G. pod body 2) až 4) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. a pod bodem 6) trestným činem útisku podle §237 tr. zák. Obviněný R. G. byl pod body 1) až 4) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 6) trestným činem útisku podle §237 tr. zák. Podle tzv. skutkové věty výroku rozsudku spočívaly uvedené trestné činy v tom, že:
1) obžalovaní R. G. a J. Š. společně
„dne 29. 8. 2001 na blíže nezjištěném místě v okrese P. nebo O., opakovaně vyzvali telefonicky Ing. P. L. k vydání částky ve výši 70.000,- Kč, a když odmítl, vyhrožovali mu, že na něho pošlou osoby ukrajinské národnosti, které si peníze vymůžou samy, a poškozený proto z obavy o svoje zdraví a život dne 30. 8. 2001 na autobusové zastávce v obci N., okres P., obžalovaným předal finanční hotovost ve výši 60.000,- Kč,“
2) obžalovaní R. G., J. Š. a J. G. společně
„dne 18. 9. 2001 na parkovišti v obci T., okres P., obžalovaní R. G. a J. Š. vydávající se za J. G. sdělili Ing. P. L., že obviněného J. G. drží na neznámém místě na státní hranici se S. r. několik mužů ukrajinské národnosti, kteří požadují zaplacení jisté finanční hotovosti, jinak všechny postřílí, což poškozenému potvrdil do telefonu obžalovaný J. G., který žádal o pomoc, a dále osobně neznámý muž hovořící s ruským přízvukem, který uváděl, že pokud U. peníze nedostanou, tak všechny postřílí, načež Ing. P. L. z obavy o svůj život a zdraví předal obžalovaným R. G. a J. Š. finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč,“
3) obžalovaní R. G., J. Š. a J. G. společně
„dne 1.10.2001 na blíže nezjištěném místě telefonicky sdělil obžalovaný J. Š. Ing. P. L., že dluží osobám ukrajinské národnosti finanční částku ve výši 700.000,- Kč, a že ji musí vrátit, protože mu jinak vymahači dluhů unesou dítě, přičemž po poškozeném P. L. požadoval zaplacení tohoto dluhu s tím, že pokud tak neučiní, pošle vymahače dluhu přímo k němu, takže Ing. P. L. ze strachu o svůj život a zdraví předal v motorestu v obci D., okres P. obžalovaným R. G., J. Š. a J. G. finanční hotovost ve výši 230.000,- Kč,“
4) obžalovaní R. G. a J. G. společně
„dne 9. 11. 2001 v O., v prostorách restaurace P. sdělili Ing. P. L., že skupina osob ukrajinské nebo čečenské národnosti požaduje uhrazení finanční částky ve výši 1.500.000,- Kč a pokud jim alespoň přiměřenou finanční hotovost nepředá, přijedou si pro ni přímo za ním, takže poškozený Ing. P. L. z obavy o svůj život a zdraví předal téhož dne obžalovaným R. G. a J. G. na autobusové zastávce v obci T., okres P., finanční částku ve výši 400.000,- Kč, přičemž obžalovaný R. G. takto jednal, ačkoliv byl dne 16. 12. 1999 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v délce dvou roků a 6 měsíců, ke kterému byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 2 T 153/97, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona,“
6) obžalovaní R. G., J. G. a J. Š. společně
„poškozený Ing. P. L. obžalovaným R. G., J. G. a J. Š. společně na jejich žádosti a naléhání postupně ve dnech 3. 9. 2001, 5. 9. 2001, 10. 9. 2001 a 24. 9. 2001 na různých místech v okrese O., P. předal částky ve výši 50.000,- Kč, 60.000,- Kč a 70.000,- Kč a 200.000,- Kč, přičemž Ing. P. L. tyto finanční částky obžalovaným předal s tím, že tyto budou použity na přesně nespecifikované obchody obžalovaných, aby tak následně získal zpět své finanční prostředky, které již obžalovaným poskytl a zároveň, aby tak došlo k urovnání situace s U., kterou mu prezentovali obžalovaní.“
Za tyto trestné činy byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. J. G. odsouzen k úhrnnému trestu v trvání čtyř roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný R. G. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 4 T 32/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě škody bylo rozhodnuto výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání obviněných J. G., R. G., J. Š. a L. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005, jímž z podnětu odvolání obviněných J. G., R. G. J. Š. a L. L. podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině v bodech 1) až 4) u obviněného R. G. a u všech obviněných ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě škody. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám v rozsahu zrušení znovu rozhodl. Obviněný R. G. byl při nezměněném výroku o vině trestným činem útisku podle §237 tr. zák. pod bodem 6) napadeného rozsudku uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., který spáchal skutky (útoky) pod body 1) až 4); avšak nikoliv jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Novém Jičíně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 32/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 4 To 414/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. G. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl, že se poškozený Ing. P. L. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl ohledně obviněných J. G. a R. G. právní moci dne 29. 8. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené odsuzující části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. G. a R. G. následně dovolání, přičemž obviněný R. G. podal tento mimořádný opravný prostředek ve dvou podáních vypracovaných různými obhájci. Dovoláním napadl výrok o vině a trestu z rozsudku odvolacího soudu a současně i výrok o vině trestným činem útisku pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož zůstal tento rozsudek nezměněn. Dovolání obviněného J. G. směřuje současně proti výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. pod body 1) až 4) rozsudku soudu prvního stupně. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. G. se v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zabýval především útoky (skutky) pod body 2) až 4) výroku o vině a dospěl k závěru, že svým jednáním, jak je popsáno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nemohl naplnit a ani nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. Dovolatel poukázal na to, že u trestného činu vydírání zákonodárce vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Podle přesvědčení dovolatele však ze skutkových vět rozsudku takové jednání nevyplývá. To platí i pokud jde o naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ i znaku spolupachatelství. Dovolatel namítl, že v předmětné trestní věci nebyla prokázána žádná domluva mezi pachateli a ani to, že by více osob vědomě spolupůsobilo za stejným cílem. Dovolatel současně zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že poškozený byl v určitém období ve stavu tísně, což konečně potvrdil i ve svých výpovědích. Podle názoru dovolatele přitom ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání, nýbrž jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., jak to nalézací soud učinil v případě jednání pod bodem 6) svého rozsudku. Pokud se tak nestalo, je podle dovolatele zřejmé, že soudy obou stupňů jeho jednání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávně právně kvalifikovaly. Navrhl proto, aby dovolací soud z podnětu dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 8 T 113/2002 a přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. G. se v podání vypracovaném obhájcem JUDr. J. Š. obšírně zabýval skutkovým stavem věci se zaměřením na pochybnosti vzbuzující výpovědi poškozeného u jednotlivých útoků (skutků) v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Na tomto základě pak dovodil, že názor soudu na právní kvalifikaci dovolatelova jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. není správný. Soud totiž vycházel ze stanoviska, že pohrůžky násilí sice nebyly proneseny výslovně, avšak měly být zcela jednoznačně a záměrně obsaženy ve vyjádřeních obviněných, které musel poškozený určitým způsobem vnímat. Podle dovolatele prezentované výroky vůči poškozenému L. takové pohrůžky neobsahovaly. Přitom výkladem soudu nelze podmínky trestnosti rozšiřovat, když pohrůžka ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona má být způsobilým prostředkem k překonání kladeného nebo očekávaného odporu. V posuzovaném případě však poškozený podle dovolatele sám nevěděl, zda by i za inkriminovaných okolností peníze vydal či nikoliv. Dovolatel soudům vytkl dále to, že nesprávně posoudily otázku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., což se v případě dovolatele nejzávažněji projevilo u skutku pod bodem 3), jehož se prokazatelně nezúčastnil, resp. se žádnou měrou nepodílel na inkriminovaném jednání a do spolupachatelství byl „uměle vtažen“ v podstatě jen s tím odůvodněním, že je spolupachatelem ostatních skutků. Dovolatel zdůraznil, že ani skutečnost, že by prokazatelně byl na místě předání peněz, jej nemůže stavět do pozice spolupachatele, neboť trestný čin vydírání je nepochybně dokonán již násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí a nevyžaduje se, aby bylo zároveň dosaženo sledovaného účelu (např. vydání peněz). Ačkoliv dovolatel uplatnil tyto námitky již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi ve svém rozhodnutí prakticky nezabýval a vytýkaná pochybení nenapravil. Ke skutku pod bodem 6) poukázal dovolatel na to, že na podkladě skutečností, jež k věci uvedl poškozený, lze sotva učinit jiný závěr než ten, že šlo o jeho obchodní riziko a s tím související vlastní rozhodnutí, nikoliv tedy o trestný čin ze strany dovolatele a dalších obviněných. Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V podání vypracovaném obhájkyní JUDr. M. L. dovolatel poukázal na to, že podle výroku o vině pod body 1) až 4) napadeného rozsudku se měl dopustit trestného činu vydírání tím, že se spoluobviněnými měl poškozenému pro případ nevydání peněz vyhrožovat jejich následným vymáháním ze strany občanů ukrajinské národnosti. Podle dovolatele přitom z výroku o vině ani z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by taková informace měla na poškozeného působit jako pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy. V uvedené souvislosti dovolatel zmínil výpověď poškozeného v hlavním líčení, z níž dovodil, že ani poškozený nevnímal shora uvedenou informaci jako pohrůžku násilím. To znamená, že v popisu skutku zcela chybí subjektivní stránka trestného činu spočívající v úmyslu jednat vůči poškozenému za pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. Poškozený podle svého vlastního vyjádření cítil na vzniklé situaci spoluvinu a tím se dostal do určitého tlaku, což je podle dovolatele ovšem znakem skutkové podstaty trestného činu útisku, nikoliv vydírání. Dovolatel dále vyslovil názor, že v bodě 1) a 4) výroku o vině chybí znak kvalifikované skutkové podstaty podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák, neboť skutek nebyl spáchán ve spolupachatelství nejméně se dvěma osobami. Z popisu skutku pod bodem 3) pak podle dovolatele nevyplývá, že by byl spolupachatelem trestného činu vydírání, když spoluobviněný J. Š. měl poškozenému nejprve na nezjištěném místě telefonicky vyhrožovat a dovolatel měl teprve následně s dalšími spoluobviněnými převzít od poškozeného peníze v motorestu v D. Ze skutečnosti, že se dovolatel zúčastnil převzetí peněz, nelze přitom bez dalšího dovodit, že věděl o tom, že jde o peníze získané pod pohrůžkou násilí. U spolupachatelství totiž platí, že jednotlivé činnosti směřující ke spáchání trestného činu musí působit současně, což se v posuzovaném případě nestalo. Pokud jde o skutek pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně, z jeho popisu podle názoru dovolatele nevyplývá, že by se poškozený nacházel ve stavu tísně, ani to, že by dovolatel se spoluobviněnými tento stav úmyslně vyvolal. Samotná snaha získat zpět své finanční prostředky není totiž projevem stavu tísně. Z výše rozvedených důvodů byl v předmětném podání učiněn alternativní návrh, aby dovolací soud buď zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o vině i trestu a předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 6), a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popř. sám ve věci rozhodl a to buď o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. nebo alespoň o změně právní kvalifikace a v návaznosti na tuto změnu uložil trest přiměřeně nižší. Dovolatel zároveň požádal dovolací soud, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu do skončení dovolacího řízení.
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci proto nelze přihlížet k té části dovolacích námitek, jež zpochybňují skutkový základ napadených rozhodnutí. K uplatněným hmotně právním námitkám obviněných státní zástupce připomněl, že trestní zákon u trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak na obecnost obsahu pohrůžky, přičemž nutné je pouze to, aby se jednalo buď o pohrůžku násilí, nebo o pohrůžku jiné těžké újmy. Verbální pohrůžka násilím přitom podle státního zástupce nemusí být ani výslovná, postačí, jestliže budou poškozenému sděleny takové okolnosti, ze kterých by možnost použití násilí vůči němu jednoznačně vyplynula. V předmětné trestní věci přitom nalézací soud na str. 19 svého rozhodnutí obsáhle vyložil, proč v daném konkrétním případě je pohrůžku vymáhání peněz U. nutno interpretovat jako pohrůžku násilím, když obvinění současně sdělovali poškozenému takové okolnosti, ze kterých bylo zřejmé, že se má jednat o osoby ukrajinské národnosti, o kterých je známo, že při svém jednání používají násilné a velmi závažné kriminální praktiky spojené všeobecně s působením „mafií a gangů“. S těmito úvahami nalézacího soudu se státní zástupce plně ztotožnil. Podle státního zástupce neobstojí ani námitky týkající se absence znaku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. či zákonného znaku „nejméně se dvěma osobami“. Je sice skutečností, že na dílčích útocích pod body 1) až 4) výroku o vině se podíleli vždy pouze dva obvinění, avšak obviněný R. G. v dovolání pomíjí skutečnost, že byl uznán vinným nikoliv čtyřmi samostatnými skutky, ale jediným pokračujícím skutkem, resp. trestným činem. V případě pokračování v trestném činu je při splnění podmínek podle §89 odst. 3 tr. zák. možné, aby některé útoky naplňovaly znaky pouze základní skutkové podstaty a jiné zároveň znaky kvalifikované skutkové podstaty, popř. aby jednotlivé útoky naplňovaly znaky různých kvalifikovaných skutkových podstat téhož trestného činu. V takovém případě je podle státního zástupce na místě skutek právně posoudit jako pokračující trestný čin spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě, i když některé dílčí útoky její znaky nenaplňují. Napadenému rozhodnutí proto v uvedeném směru nelze vytknout žádné pochybení. Tyto závěry přitom dopadají na argumentaci obou dovolatelů. Státní zástupce pak dovolateli R. G. přisvědčil v tom, že popis skutku pod bodem 6) výroku o vině je nepřiléhavý a skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě dostatečně neopravňují k závěru o vině trestným činem útisku podle §237 tr. zák. Současně však uvedl, že za současného stavu skutkových zjištění nelze v žádném případě učinit závěr, že by ze strany obviněných šlo o jednání beztrestné. Ze skutkových zjištění totiž podle něj v žádném směru nevyplývá, že by obvinění měli jakýkoliv vážný úmysl a reálnou možnost nějaké lukrativní obchody provádět, a zároveň že by snad měli v úmyslu z výtěžku takových obchodů něco poškozenému poskytnout. Podle názoru státního zástupce měl proto být skutek popsaný pod bodem 6) výroku o vině posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., což ostatně při podání obžaloby správně učinil státní zástupce. Vzhledem k ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. a §265s odst. 2 tr. ř. však taková změna právní kvalifikace nepřichází z podnětu dovolání obviněných v úvahu, neboť by to mělo za následek změnu soudního rozhodnutí v jejich neprospěch, což zákon nepřipouští. Projednání dovolání by tak nemohlo mít praktický dopad na postavení obviněných. Současně se podle státního zástupce nejedná ani o otázku zásadního právního významu, když vymezení pojmu „tísně“ nevyvolává v právní teorii či v rozhodovací praxi soudů závažnější problémy. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného R. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Pokud jde o dovolání obviněného J. G., státní zástupce navrhl, aby je dovolací soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění J. G. a R. G. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného R. G. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a dovolání obviněného J. G. je přípustné podle §265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, když ohledně nezměněné části rozsudku soudu prvního stupně jde o týž stav jako by odvolání bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že podle ustanovení §265a tr. ř. není dovolání dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
S ohledem na skutečnosti, jež Nejvyšší soud připomenul výše, je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelů, jež představují polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, a se správností jejich skutkových závěrů.
Naproti tomu byl citovaný hmotně právní dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části podaných dovolání, v níž oba dovolatelé namítli, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl soudy zjištěn a formulován ve výroku o vině, neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák., zejména vzhledem k absenci znaků „pohrůžky násilím“ a „nejméně se dvěma osobami“ a dále k chybějícím podmínkám spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) v případě některých útoků (skutků). Za relevantní považoval Nejvyšší soud rovněž námitku obviněného R. G., že skutek pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., ačkoliv v daném případě nebyl naplněn zákonný znak „tísně“ poškozeného, který jednal na vlastní obchodní riziko.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že pohrůžkou násilí ve smyslu ustanovení §235 tr. zák. o trestném činu vydírání se rozumí jak pohrůžka násilím, jenž se má uskutečnit bezprostředně, tak násilím, které má být vykonáno v bližší či vzdálenější budoucnosti. Není přitom rozhodující, směřuje-li pohrůžka násilím přímo proti poškozenému (i když tomu tak zpravidla bude) nebo proti jiné osobě. Podstatné ovšem je, aby pohrůžka násilím jako prostředek působení na vůli jiného, byla dostatečně způsobilá k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. I když trestní zákon neklade žádné výslovné nároky na konkrétnost či naopak obecnost obsahu pohrůžky, lze mít za to, že výstraha spočívající v možnosti použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu poškozeného, musí být poškozeným takto chápána a musí mu být dostatečně zřejmá.
V posuzovaném případě se soudy s výše naznačenými otázkami dostatečně vypořádaly a správně dovodily, že za stavu, kdy obvinění (dovolatelé) poškozenému Ing. L. vyhrožovali násilným zásahem ze strany osob ukrajinské národnosti (prezentovaných obviněnými jako příslušníky kriminálních subkultur a používajících tomu odpovídající prostředky a metody), nezaplatí-li požadované peníze, mohl mít poškozený důvodné obavy o svůj život a zdraví. Jednalo se tedy o pohrůžku jednak zcela konkrétní a jednak dostatečně účinnou k překonání odporu poškozeného v tom smyslu, aby něco konal, tj. vyplatil obviněným finanční částky specifikované v rozsudcích obou soudů. Námitky dovolatelů proto Nejvyšší soud nepovažoval v daném směru za opodstatněné.
Je-li dovolateli současně namítáno, že u některých útoků (skutků) nelze dovodit jejich spolupachatelství, je třeba vzít v úvahu, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství přitom je existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Ze skutkových zjištění soudů i z formulace skutku ve výrokové části rozsudků je dostatečně zřejmé, že obvinění (dovolatelé) jednali ve společném úmyslu směřujícím k tomu, aby za použití pohrůžky násilím přiměli poškozeného k vydání peněz. I když míra účasti dovolatelů na jednotlivých útocích nebyla vždy identická, ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že jednání (činnnost) každého z nich spolupůsobilo - jako jeden z dílčích aktů - k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. V předmětné věci navíc došlo ke spáchání trestného činu ve formě pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. více útoky (skutky), kdy nelze ignorovat vzájemnou spojitost mezi nimi, a tudíž ani spojitost mezi jednotlivými činnostmi každého z obviněných.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami dovolatelů, v nichž se poukazuje na to, že u skutků pod body 1) a 4) nebyly splněny podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty podle §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. s ohledem na absenci znaku „nejméně se dvěma osobami.“ Uvedená otázka souvisí s již zmiňovaným pokračováním v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.). Základní podmínkou pokračování v trestném činu je totiž to, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje jeden určitý trestný čin. Každý dílčí útok proto musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu takového trestného činu (v projednávaném případě trestného činu vydírání podle §235 tr. zák.), přičemž se může jednat jak o skutkovou podstatu dílem základní, dílem kvalifikovanou, popř. i o různé kvalifikované skutkové podstaty. Skutečnost, že jen některé z dílčích útoků (skutků) naplňují znaky kvalifikované skutkové podstaty a jiné nikoliv, není proto překážkou, aby skutek, jenž ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. tvoří jediný pokračující trestný čin, byl právně posouzen podle ustanovení zahrnujícího kvalifikovanou skutkovou podstatu (k tomu srov. přiměřeně např. R 42/1979-III SbRt.). Soudy obou stupňů v nyní posuzovaném případě tyto zásady respektovaly a v uvedeném směru jim proto nelze vytknout žádné pochybení.
Nakonec zbývalo posoudit námitku obviněného R. G., zda skutek pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně bylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin útisku podle §237 tr. zák., když podle názoru dovolatele z formulace skutku nevyplývá, že by se poškozený nacházel ve stavu „tísně“, ani to, že by dovolatel u poškozeného, který měl jednat na vlastní obchodní riziko, takový stav vyvolal.
Podle popisu skutku ve výroku rozsudku poškozený Ing. L. obviněným R. G., J. G. a J. Š. ve dnech 3. 9. 2001 až 24. 9. 2001 opakovaně vydal různé (v rozsudku specifikované) finanční částky na jejich blíže neuvedené obchody z důvodu, aby následně získal zpět peníze, které jim již předtím poskytl a zároveň proto, aby „došlo k urovnání situace s U. kterou mu prezentovali obžalovaní.“ Na str. 18 rozsudku soud svá skutková zjištění stručně popsaná v tzv. skutkové větě výroku rozvedl tak, že obvinění svým jiným jednáním nejprve vyvolali u poškozeného stav tísně, který následně zneužívali neustálým připomínáním záležitosti s osobami ukrajinské národnosti, jejíž vyřešení zároveň slibovali pod podmínkou vydání požadovaných peněz, a zároveň též slibovali vrácení peněz již dříve poskytnutých. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že poškozený nejednal svobodně, nýbrž v tísni pod tlakem skutečností tvrzených obviněnými.
Trestného činu útisku podle §237 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Pachatel na rozdíl od trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. při nátlaku na vůli jiného tedy neužívá násilí ani pohrůžky násilí a omezuje se jen na zneužití něčí tísně nebo závislosti. Za tíseň se přitom považuje stav vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které mohou mít různě závažnou povahu; důležité přitom je, aby takový stav u poškozeného vedl k omezení jeho svobodného rozhodování.
Ze skutkových zjištění, z nichž v posuzovaném případě soudy obou stupňů vycházely, lze dovodit, že obvinění zneužili tísně poškozeného Ing. L. k získání finančních prostředků, které by jim jinak ze svobodné vůle neposkytl. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za rozhodné především to, že obvinění u poškozeného nejprve vytvořili stav tísně svými souběžně probíhajícími vyděračskými praktikami (srov. skutky pod body 1/ až 4/), čehož poté vědomě využili k získání dalších peněžních částek, tentokrát pod příslibem urovnání situace ku prospěchu poškozeného. Utiskovaná osoba (poškozený) za tohoto stavu zjevně jednala (tj. „něco konala“) pod nátlakem a v naději, že okolnosti, které založily její nepříznivou situaci v důsledku zaplacení dalších peněz, pominou. Skutková podstata trestného činu útisku podle §237 tr. zák. byla proto naplněna po objektivní i po subjektivní stránce. Nejvyšší soud současně považuje za potřebné pro úplnost poznamenat, že z výše uvedených důvodů nelze považovat za správný právní názor státního zástupce vyslovený ve vyjádření k dovolání obviněného R. G., že ve skutečnosti měl být předmětný skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Uvádění nepravdivých skutečností ze strany obviněných zde totiž nemělo za cíl uvést poškozeného v omyl a v důsledku toho se ke škodě jeho majetku obohatit, nýbrž zneužít situace poškozeného pod falešným příslibem, že stav tísně - pod jehož tlakem (a nikoliv v důsledku omylu) jednal - mohou příznivě ovlivnit za předpokladu, že poškozený jejich požadavkům vyhoví.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud nedovodil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vytýkanými vadami. Nejvyšší soud proto neshledal podaná dovolání ani v části, ve které jinak byla dovolateli podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna právně relevantně, jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněných J. G. a R. G. odmítají, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněného R. G. bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler