ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.797.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 797/2011 -106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 59/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 22/2007, takto:
Podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 5 T 22/2007, v trestní věci obviněných M. L., Ing. P. G., P. L., V. S. a P. M. byl obviněný M. L. uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. Trestná činnost obviněných podle tzv. skutkové věty výroku o vině spočívala v tom, že „od přesně nezjištěné doby roku 2004 do 31. 12. 2004 v N. – Ch., okres P., v provozovně společnosti Supertop, s. r. o., v úmyslu distribuovat a uvést vyráběnou látku ve větším množství jako nezdaněné výrobky podléhající spotřební dani podle §1 odst. 2 písm. b), §67 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani, a podle §36 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, do volného daňového oběhu na území České republiky a vyhnout se stálému daňovému dozoru správce daně a daňové povinnosti ke spotřební dani a dani z přidané hodnoty, účelově upravili výrobní zařízení na zpracování lihu jinak zajištěné úřední uzávěrou Celního úřadu tak, aby z něj bylo možno libovolně stáčet líh, a takto vyrobili, odebrali mimo úřední evidenci správce daně a prodali k dalšímu zpracování nejméně 243.326 litrů a. a. v hodnotě 3,564.725,90 Kč bez daně, takový líh, jehož výroba nebyla úředně evidována správcem daně, převáželi odběratelům, o výrobě a nabytí uvedeného množství lihu, ani dalších skutečnostech, nepodali přiznání ke spotřební dani podle zákona č. 355/2003 Sb. ani k dani z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb.,“ přičemž obviněný M. L. „jako jednatel společnosti Supertop, s. r. o., se sídlem M., Č., provozující lihovar na adrese Ch., N., okres P., řídil v období od 1. 1. 2004 do 13. 12. 2004 provoz lihovaru tak, aby většina rafinovaného lihu byla vyrobena a prodána bez vědomí správce daně, za tímto účelem nechal na technologickém zařízení lihovaru provést úpravy včetně záměrného porušení úřední uzávěry správce daně, které následně umožnily provádět odběr vyráběného lihu před úředními měřidly, čímž byla znemožněna evidence výroby správcem daně, nakoupené suroviny, zejména obilí, nenechával řádně zaúčtovat do účetnictví firmy, nechal provést úpravu nádrže rafinovaného lihu v daňovém skladu s cílem vytvořit prostor pro uskladnění nelegálně vyrobeného lihu a jeho expedici, umožnil odběry lihu z daňového skladu bez evidence správce daně a vedl evidenci příjmů za nelegálně prodaný líh a výdajů spojených s nelegální výrobou“. Uvedenou trestnou činností (spolu s obviněnými Ing. P. G. a P. L.) způsobil České republice škodu na spotřební dani stanovené pro líh nejméně ve výši 64,481.390,- Kč a na dani z přidané hodnoty nejméně ve výši 12,928.761,- Kč, celkem tedy ve výši 77,410.151,- Kč. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzická osoba či jménem právnické osoby v oboru výroby a zpracování lihu v trvání sedmi let.
O odvolání obviněného M. L. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 59/2009, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání jako fyzická osoba či jménem právnické osoby v oboru výroby a zpracování lihu v trvání pěti let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 8. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušeném výroku o vině ohledně obviněného právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým napadl v nezrušené části ohledně své osoby i rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje obviněný (dovolatel) v tom, že v řízení neměl obhájce, ač jej dle svého přesvědčení podle zákona mít měl. Zdůraznil, že výše uvedené ustanovení nelze vykládat omezujícím způsobem - jen formálně, ale tak, že „právo na obhajobu náleží i přímo obviněnému“ a že mu nelze bránit v účasti na úkonech upravených v trestním řádu, zejména za stavu, kdy tzv. účast osoby, jež na věci není zúčastněná, je jen formálním a prázdným naplněním dikce zákona, není-li prohlídce přítomna oprávněná osoba, v daném případě ředitel lihovaru nebo jeho jednatel. V této souvislosti zdůraznil, že provedení procesního úkonu spočívajícího v prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a tr. ř. navíc - podle judikatury Ústavního soudu - nebylo v daném případě konformní s ústavním pořádkem České republiky, pokud k němu došlo pouze s předchozím souhlasem státního zástupce a nikoliv za splnění takové podmínky (souhlasu) ze strany nezávislého soudce. Tato vada měla zároveň za následek nepoužitelnost výsledků předmětného úkonu v důkazním řízení (tzv. absolutně neúčinný důkaz). Nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení při výkonu předmětné prohlídky vedl podle dovolatele také k tomu, že došlo k odstranění důkazů důležitých pro konání spravedlivého procesu, na nějž má každý obviněný ústavně zaručené právo.
S poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že mu nebyla umožněna osobní účast při veřejném zasedání odvolacího soudu (veřejné zasedání ze dne 6. 8. 2010), při kterém měl eminentní zájem sdělit senátu, že skutek, kterým byl soudem prvního stupně uznán vinným, nespáchal. Jeho onemocnění nebylo smyšlené. Bránilo mu nejen ve výkonu zaměstnání, ale i v účasti na jednání odvolacího soudu, přičemž nezná důvody, pro které ho soudem ustanovený znalec označil za zcela zdravého, a to v opozici se závěry lékaře ve Fakultní nemocnici M., který popsal jeho zdravotní potíže a akceptoval postup lékaře, který rozhodl o jeho pracovní neschopnosti. Časová prodleva v řízení od 18. 12. 2009 do 6. 8. 2010 tak nebyla zapříčiněna dovolatelovým nevstřícným přístupem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založenému na námitce nesprávnosti právního posouzení skutku, obviněný uvedl, že v dovolacím řízení se lze domáhat i přezkoumání skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě nelze přijmout adekvátní právní závěry. V uvedeném směru poukázal především na nesprávnost provedení inventury zpracované daňovými a policejními orgány, resp. neprůkaznost jejích výsledků, které neodrážely reálnou kapacitu lihovaru ve všech jeho výrobních provozech tak, aby umožňovaly dokumentovat ilegální výrobu lihu mimo daňovou evidenci v soudy zjištěném množství. Podle dovolatele nebyla zohledněna ani skutečnost, že celý lihovar procházel v roce 2004 stádiem přestavby. Skutková věta výroku o vině obviněných, konkrétně formulace „a prodali k dalšímu zpracování nejméně 243.326 litrů a. a.“, nebyla přes dlouhodobé sledování ze strany celních orgánů doložena žádným relevantním důkazem. Navíc nebyl zjištěn ani jediný odběratel lihu nezákonně uvolněného do volného oběhu, když za jediný takto distribuovaný líh lze podle dovolatele považovat pouze ten, který byl vyvezen v noci ze dne 12. na 13. prosince 2004 při vzájemné spolupráci s obviněnými V. S., P. M. a P. V.
Ze všech výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 5 T 22/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2010, sp. zn. 3 To 59/2009, a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky je tento důvod naplněn v souladu se zákonem tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. na případy, kdy obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným, a přitom žádného obhájce neměl, nebo obhájce ustanoveného či zvoleného měl, ale tomuto obhájci nebyla dána možnost se účastnit úkonu nebo řízení, u nějž má právo být přítomen. Předmětný dovolací důvod sice dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, nicméně je svým obsahem užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale pouze takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Obviněným použitá dovolací argumentace, doprovázející tvrzení o jím konstatovaném způsobu porušení práva na obhajobu, se však opírá toliko o výtky nezákonnosti procesního úkonu podle §83a tr. ř., který byl ovšem prováděn v režimu ustanovení §160 odst. 4 věta prvá tr. ř. jako úkon neodkladný a tedy v takové fázi řízení, která předcházela procesnímu postavení dovolatele jako obviněného (§160 odst. 1 tr. ř.); a tím až následně splněným podmínkám nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. na jeho straně. Podle státní zástupkyně je tak zcela evidentní, že se jeho námitky s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zcela míjí.
Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupkyně námitku obviněného uplatněnou pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Poukázala přitom na obsah části spisové dokumentace vztahující se k přípravě a průběhu veřejného zasedání před Vrchním soudem v Praze, z níž vyplývá, že obviněný byl ve smyslu §233 odst. 1 věta druhá tr. ř. jakožto osoba, která dala k veřejnému zasedání odvolacího soudu svým návrhem podnět, vyrozuměn o termínu jeho konání dne 6. 8. 2010, přičemž se tak stalo s předstihem více než jednoho měsíce (doručení vykázáno dnem 26. 6. 2010) a tedy při dodržení zákonné lhůty k jeho přípravě podle ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. V období od 18. 12. 2009 (kdy došlo k vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání) sice opakovaně omlouval svoji neúčast a požadoval odročení veřejného zasedání s poukazem na svoji pracovní neschopnost, když v uvedeném směru přikládal zprávy svého ošetřujícího lékaře MUDr. T. se závěry, které mu bránily v plnohodnotné účasti při projednání jeho odvolání před soudem druhého stupně. Na straně druhé je však z postupu předsedy senátu 3 To Vrchního soudu v Praze zřejmé, že obsah uvedených dokladů nejen pečlivě a v souladu s platnou judikaturou vyhodnotil, ale současně je patřičným způsobem doplnil tak, aby bylo postaveno zcela najisto, zda aktuální zdravotní stav obviněnému skutečně objektivně znemožňoval jeho účast při veřejném zasedání dne 6. 8. 2010, resp. plné využití práva na obhajobu při této příležitosti. Právě za tímto účelem soud svým opatřením ze dne 18. 5. 2010 pod sp. zn. 3 To 59/2009 rozhodl o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interna, doc. MUDr. Jaroslava Stránského a na podkladě závěrů jeho znaleckého posudku ze dne 10. 6. 2010 o povaze a závažnosti dovolatelova onemocnění, jakož i o jeho schopnosti účastnit se veřejného zasedání před odvolacím soudem zjistil, že dovolatelův aktuální zdravotní stav nebrání v jeho účasti u veřejného zasedání a jeho přítomnost při tomto procesním úkonu ani nemůže zhoršit jeho zdravotní stav, který byl v době vyšetření vyhodnocen po duševní i tělesné stránce jako stabilizovaný. Navíc se dovolatel k veřejnému zasedání odvolacího soudu dne 6. 8. 2010 nedostavil s omluvou tlumočenou jeho obhájcem a s tím, že žádá, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Všechny zákonné podmínky procesního postupu odvolacího soudu podle §202 odst. 2 tr. ř., který per analogiam na tuto fázi řízení použil, tak byly splněny a k zásahu do dovolatelova práva na obhajobu způsobem předpokládaným v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo.
Ke skutkovým námitkám dovolatele uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, že zásah do skutkových zjištění, která se stala podkladem právního závěru, lze v dovolacím řízení připustit jenom ve výjimečných případech, a to v takových, kdy mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor. Ten je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy anebo jsou jejich opakem, příp. nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Argumentace dovolatele se však omezuje pouze na tvrzení o nesprávnosti některých důkazních podkladů sloužících ke zjištění skutečného rozsahu lihu vyrobeného v rozhodném období mimo úřední evidenci správce daně a distribuovaného při porušení jeho úřední uzávěry do volného oběhu bez splnění povinnosti plátce spotřební daně a daně z přidané hodnoty. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na způsob vyhodnocení veškerého ve věci provedeného dokazování, vztahujícího se ke zjištěnému (minimálnímu) rozsahu výroby lihu z prokazatelně zpracovaných surovin s přihlédnutím k reálné kapacitě lihovaru společnosti Supertop, s. r. o., v rozhodném období, jakož i na další určující okolnosti. Závěry obou soudů podle státní zástupkyně vyplynuly z pečlivého hodnotícího postupu a logických a přesvědčivých úvah, na jejichž podkladě bylo možno dospět ke skutkovým podkladům rozhodným z hlediska naplnění kvalifikačního znaku „škody velkého rozsahu“ ve vztahu k celkovému daňovému úniku na spotřební dani stanovené pro líh a na dani z přidané hodnoty, jenž byl ve svém konečném souhrnu překročen více než čtrnáctinásobně. Z příslušných pasáží dovoláním napadených rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně, aniž by se dopustily deformace skutečné vypovídací hodnoty posuzovaných důkazů, popř. jiného vybočení z rámce pravidel o volném hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., zejména pak pochybení takové povahy, která by se odrazila ve správnosti skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl dovolatel uznán vinným. Jeho argumentace tak podle státní zástupkyně není takové kvality, aby mohla odůvodnit závěr, že doposud učiněná skutková zjištění, vycházející z celého komplexu provedeného dokazování, nedosahují v jím zpochybněném směru rozsahu ani obsahu, který by znemožňoval zjištěný skutkový stav také správně posoudit po právní stránce, v daném případě pak z hlediska nepřísnějšího kvalifikačního znaku podle odstavce 4) §148 tr. zák. Dovolatel sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve výše specifikovaných důsledcích svoje dovolání podepřel pouze takovými námitkami, které vypovídají o tom, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, neboť způsob, jakým oba soudy hodnotily ve věci provedené dokazování, nepovažuje za správný.
Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného M. L. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá, a aby navrhované rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než která jsou uvedena v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém rozhodl nově, čímž de facto vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) d), g) a l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo některou z jím namítaných vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), d) nebo g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 a násl. tr. ř., o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je poněkud užší, neboť nezahrnuje jakékoli (každé) porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. v judikatuře R 48/2003 SbRt., Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu - NS 17/2002 T 413, NS 19/2003 T 455).
Výše uvedený důvod dovolání obviněný opřel o výtky vůči nezákonnosti procesního úkonu spočívajícího v prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a tr. ř., který byl ovšem proveden v režimu ustanovení §160 odst. 4 věta prvá tr. ř. jako úkon neodkladný a tedy v takové fázi řízení, která předcházela procesnímu postavení dovolatele jako obviněného (§160 odst. 1 tr. ř.). Teprve zahájením trestního stíhání u něj vyvstaly důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., kdy obviněný m u s í mít obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného mu soudem. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitka dovolatele stran porušení jeho práva na obhajobu při procesním úkonu podle §83a tr. ř., provedeném ve stadiu před zahájením trestního stíhání jako úkon neodkladný, ve skutečnosti neodpovídá zásahu do jeho práv v kvalitě předpokládané zákonem (jako důvodu dovolání) v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. To znamená, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného) , ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V takových případech pak nepochybně dochází ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Obviněný M. L. opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. o námitku, že mu přes zjevně projevený zájem osobně se hájit nebylo umožněno zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu dne 6. 8. 2010, které bylo konáno v jeho nepřítomnosti navzdory tomu, že svou neúčast dopředu řádně omluvil z objektivně existujících zdravotních důvodů.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účasti při něm je n u t n á . O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. Dále je třeba připomenout, že ohledně řízení u odvolacího soudu platí, že podle §263 odst. 4 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný (obžalovaný) výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou věc však posledně citované ustanovení nedopadalo, protože obviněný M. L. se v době projednávání jeho odvolání nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.
Z obsahu předloženého procesního spisu vyplývá, že obviněný byl o konání veřejného zasedání předsedou senátu odvolacího soudu opakovaně v příslušné formě vyrozumíván , tzn. nikoli předvoláván, z čehož lze dovodit, že odvolací soud mu dal možnost k uplatnění jeho obhajovacích práv ve veřejném zasedání, ale zároveň nepovažoval jeho přítomnost při jeho konání za nezbytnou (nutnou). Obviněný přitom následně ze zdravotních důvodů opakovaně žádal o odročení veřejného zasedání s tím, že zároveň trvá na své osobní účasti při něm. Ke svým omluvám, resp. žádostem o odročení přikládal i lékařské zprávy a potvrzení o pracovní neschopnosti. Proto odvolací soud za účelem zjištění aktuálního zdravotního stavu obviněného opatřením ze dne 18. 5. 2010 (č. l. 6108 spisu) rozhodl o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interna, doc. MUDr. Jaroslava Stránského. Na podkladě závěrů jeho znaleckého posudku ze dne 10. 6. 2010 o povaze a závažnosti onemocnění dovolatele, jakož i jeho schopnosti účasti u veřejného zasedání, pak zjistil, že dovolatelův aktuální zdravotní stav mu v jeho účasti při veřejném zasedání nebrání a tento procesní úkon jej ani nijak nezhorší (viz č. l. 6155 spisu). Dovolatel se ze zdravotních důvodů omluvil i z účasti na veřejném zasedání dne 6. 8. 2010, o němž byl řádně a včas vyrozuměn, spolu se žádostí o konání tohoto veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti (k tomu viz č. l. 6124 spisu). Za daného stavu je nutno konstatovat, že k vytýkanému porušení procesních podmínek pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu bez účasti obviněného (srov. §202 odst. 2 tr. ř., který analogicky na tuto fázi řízení odvolací soud použil) nedošlo. Uplatněným námitkám proto z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebylo možno přiznat dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil primárně na polemice s validitou důkazů zajištěných policejními (celními) orgány při prohlídce lihovaru a kvalitou jejich hodnocení soudy obou stupňů. Především namítl neprůkaznost inventury provedené a zpracované výlučně celními orgány, která měla obsahovat nepravdivé a zavádějící informace a rozsáhle vypočítával veškerá pochybení, jichž se tyto orgány při jejím provádění dopustily. Z toho pak dovodil závěr, že skutkové zjištění, podle nějž obvinění nezákonně vyrobili, odebrali mimo úřední evidenci správce daně a převezli odběratelům 243.326 litrů a. a., nemá oporu v provedeném dokazování. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a zároveň s poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku, protože výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby byl trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., uznán vinným. Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti plně respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných (procesně účinných) důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání trestného činu v rozsahu, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli (a spoluobviněným) prokázáno. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň rozsáhle vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména č. l. 60 – 70, 73 – 74 a 76-77). Zabýval se i obhajobou obviněného v tom směru, že celní orgány při prohlídce lihovaru zmanipulovaly důkazy v jeho neprospěch, a náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč jí nepřisvědčil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. plně navázal. Zabýval se obdobnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a také on v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě rovněž podle §125 odst. 1 tr. ř. - vyložil, proč argumentaci nezákonností postupu příslušných orgánů při prohlídce jiných prostor a pozemků podle §83a tr. ř. nepovažoval za důvodnou, resp. proč právo obviněných na spravedlivý proces nebylo tímto procesním postupem porušeno (viz str. 6 - 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran tzv. absolutní neúčinnosti a procesní nepoužitelnosti jednoho z klíčových důkazů je - vzhledem k významu dané otázky - jako obiter dictum třeba poznamenat, že Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1417/07, vyslovil právní názor, podle něhož ustanovení §83a tr. ř., které umožňovalo nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků státnímu zástupci, popř. policejnímu orgánu po předchozím souhlasu státního zástupce, není konformní s ústavním pořádkem České republiky, a pokud takový důkaz ztratil v důsledku derogace příslušné právní úpravy trestního řádu oporu, jde o důkaz v trestním řízení nepoužitelný.
Na výše uvedené rozhodnutí pak navazuje derogační nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.), jehož důsledkem byla novela trestního řádu, v níž je s účinností od 9. 7. 2010 zakotveno, že nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je podle §83a odst. 1 tr. ř. oprávněn (výlučně) předseda senátu. Oproti původní dikci bylo vypuštěno, že v přípravném řízení tak může učinit „státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje souhlas státního zástupce.“
Plénum Ústavního soudu následně přijalo stanovisko ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, které řeší intertemporální účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.
To znamená, že Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného (dovolatele), nelze vytknout, že ponechal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, resp. že napadené rozhodnutí nezrušil jako celek z důvodu protiústavnosti provedení prohlídky lihovaru policejními (celními) orgány s poukazem na to, že skutkové a poté i právní závěry se opírají o procesně nepoužitelné důkazy.
Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného M. L. bylo dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použité dovolací důvody podle §265b tr. ř. písm. c) a g) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Proto nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler