ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.834.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 834/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný L. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 2 To 26/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 44/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 1 T 44/2013 , byl obviněný L. B. uznán vinným ze spáchání trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 trestního zákona, spáchaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, na skutkovém základě, že
„dne 24. 6. 2009 podal u Okresního soudu v P. žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu proti žalovaným M. V. a R. V., v níž navrhl zavázat oba žalované k úhradě částky ve výši 719.100,- Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 668.599,- Kč s příslušenstvím a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně od 20. 6. 2009, když pohledávka, jejíž úhrady se touto žalobou domáhal, byla na něj postoupena dne 10. 6. 2006 původním věřitelem M. M. a byla založena smlouvou o půjčce č. 92006 uzavřenou dne 1. 6. 2006 mezi M. M. coby věřitelem a poškozenými M. a R. V. coby dlužníky, dle níž byla poškozeným poskytnuta půjčka ve výši 350.000,- Kč za odměnu ve výši 377.200,- Kč s tím, že půjčka měla být splacena prostřednictvím 36 měsíčních splátek v nominální výši 20.200,- Kč, když tato pohledávka ve výši 727.200,- Kč byla zajištěna zástavním právem na rodinném domu a souvisejících nemovitostech patřících poškozeným a současně exekutorským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti, a současně pro případ prodlení s úhradou byť jedné ze splátek bylo sjednáno okamžité zesplatnění celé dlužné částky a dále pak smluvní pokuta ve výši 52.500,- Kč a nadto smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky za každý den prodlení, přičemž poškození v rámci tohoto svého smluvního závazku toliko dne 28. 6. 2006 jednorázově zaplatili částku ve výši 60.600,- Kč coby úhradu tří splátek a zbylé splátky již neuhradili, když si byl současně vědom toho, že poškození byli v době, kdy byla s nimi uvedená smlouva o půjčce uzavřena, v tíživé finanční situaci, kdy měli splatné závazky u několika věřitelů, nebyli schopni tyto své splatné závazky z vlastních zdrojů uhradit a v této souvislosti čelili vykonávacím a exekučním řízení, kdy jim bezprostředně hrozil prodej nemovitosti, ve které bydleli, a uvedená půjčka sloužila k odvrácení takových následků, když této žalobě bylo rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 12. 2009, č. j. 8C 337/2009-38 vyhověno pouze v částce 289.400,- Kč s příslušenstvím a dále ve smluvní pokutě 0,1 % denně z částky 289.400,- Kč od 28. 9. 2006 do 14. 12. 2009, tedy v částce 339.775,- Kč, přičemž ve zbytku nejméně ve výši 758.524,- Kč byla uvedená žaloba pro rozpor s dobrými mravy zamítnuta“ .
Za to byl podle §253 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákona a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 2 To 26/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího napadl obviněný L. B. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Nesprávnost je podle obviněného založena na extrémním nesouladu právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními. Poukázal na to, že skutková věta ve výroku odsuzujícího rozsudku je textově naprosto shodná s textem usnesení o zahájení trestního stíhání, doplněná pouze o poslední část, kterou obsahuje obžaloba Okresního státního zastupitelství v Přerově. Již v usnesení policejního orgánu byl počátek omylu, který pak procházel celým trestním řízením a na kterém byly okresním soudem vyvozeny nesprávné závěry v meritu věci. Podle své obhajoby totiž obviněný poškozené M. a R. V. neznal, nikdy se s nimi nesetkal, nikdy s nimi ani nijak nekomunikoval, nebyl si vědom jejich tíživé a bezútěšné situace a také sám ani nepodal žalobu k Okresnímu soudu v Přerově ve věci 8 C 337/2009-38. Jeho vinu se tak nepodařilo prokázat mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Soudy podle obviněného ignorovaly především absenci subjektivní stránky vytýkaného jednání. Otázku lichevní povahy předmětné pohledávky vyřešil nalézací soud odkazem na trestní řízení vedené proti M. M. a na v té době nepravomocný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 88 T 18/2011, mimo jiné i s konstatováním, že v případě manželů V. přesahovala efektivní úroková míra 72 %, aniž by se soud touto otázkou dále zabýval, přičemž neakceptoval ani návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika - odvětví bankovnictví, v němž by měl znalec odpovědět na otázku, jaká je v konkrétním případě tohoto rizikového úvěru obvyklá úroková míra a jaká úroková míra byla ve smlouvě skutečně sjednána. Podle obviněného úroková sazba představovala 36 %. Obviněný dále namítl, že pro závěr soudů, že měl být minimálně srozuměn s finanční tísní poškozených v okamžiku uzavření smlouvy, je naprosto neprůkazná a irelevantní výpověď svědka M., že spolu udržovali přátelské vztahy a znali se z předchozí podnikatelské činnosti. Nesprávný je podle obviněného také závěr soudů o mimořádně blízké časové souvislosti mezi uzavřením smlouvy o půjčce a následným postoupením pohledávky. Obviněný k tomu uvedl, že smlouvu o postoupení pohledávky sice M. M. podepsal již dne 10. 6. 2006, nicméně on sám mohl svůj podpis připojit později. V této souvislosti poukázal na žalobu ze dne 4. 5. 2007, která byla podána Okresnímu soudu v Přerově a ve které M. M. požaduje po poškozených M. a R. V. zaplacení částky 660.600,- Kč s příslušenstvím. Je tak zřejmé, že M. M. disponoval s předmětnou pohledávkou ještě nejméně rok po uzavření smlouvy o půjčce ze dne 1. 6. 2006. S touto okolností se však podle obviněného soudy nijak nevyrovnaly. Za naprosto nesrozumitelný pak označil obviněný závěr soudu, kterým dokládá jeho úmysl tím, že z výslovného textu smlouvy o půjčce vyplývá, že žádná z poskytnutých částek nebyla uhrazena přímo dlužníkům, ale různé částky směřovaly na různé účty, tedy celá částka byla poskytnuta k úhradě předchozích dluhů poškozených, z čehož musel obviněný dovodit, že poškození v době uzavření smlouvy jednali ve finanční tísni. Soudy přitom ponechaly zcela bez povšimnutí výpovědi poškozených z hlavního líčení, podle kterých každým rokem celá rodina jezdila na zahraniční zájezd k moři vlastním autem a doposud bydlí ve svém domě, i když je proti nim vedeno několik exekucí. Obviněný dále namítl, že se soud prvního stupně nevypořádal ani s jeho obhajobou, že žalobu dne 24. 6. 2009 proti poškozeným nepodal a ani k tomu nedal podnět. Veškeré právní úkony v této věci totiž činil Mgr. Daniel Musil, aniž by mu k tomu obviněný dával pokyn či podnět. Všechny uvedené zjevné vady posléze neodstranil ani odvolací soud, který jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 5. 3. 2014, č. j. 2 To 26/2014-445, a všechny výroky Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 10. 2013, č. j. 1 T 44/2013-421, zrušil a podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám rozhodl podle §265m odst. 1 trestního řádu tak, že zprošťuje obviněného obžaloby v celém rozsahu, nebo aby podle §265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal Okresnímu soudu v Přerově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření především uvedl, že z námitek obviněného nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu, když se obviněný v podstatě pouze domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Zčásti přitom vede z hlediska dovolacího důvodu zcela bezpředmětnou polemiku s postupem orgánů přípravného řízení, popř. se často uchyluje k polemice s odůvodněním soudních rozhodnutí. Podle názoru státního zástupce přitom nejsou závěry soudů v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy a nijak nevybočují z pravidel formální logiky. Logiku podle něj postrádají spíše některé námitky obviněného, např. tvrzení, že jeho advokát podal civilní žalobu na částku téměř 1.400.000 Kč (a zřejmě tedy též zaplatil příslušný soudní poplatek) bez vědomí dovolatele. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku, podle které předmětná pohledávka neměla lichvářský charakter. Státní zástupce ji ovšem považuje za nedůvodnou, k čemuž odkázal na předchozí judikaturu (R 5/2001), podle které byl uvedený znak skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 trestního zákona naplněn v případě uzavření smlouvy o půjčce částky 293.000 Kč na dobu tří měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131.850 Kč, tj. necelé poloviny půjčené částky. V předmětné trestní věci byla sice lhůta splatnosti půjčky delší, sjednaná odměna však již v době uzavření smlouvy převyšovala výši půjčené částky a navíc její podmínky umožňovaly, aby majetkový prospěch věřitele dále výrazně narostl v důsledku sjednaných sankcí pro případ prodlení, k čemuž také došlo, takže obviněným byly u soudu uplatněny nároky v částce téměř čtyřikrát převyšující poškozeným skutečně půjčenou částku. Podle státního zástupce tak lze půjčku sjednanou za takovýchto podmínek nepochybně považovat za lichvářskou. Obdobně tvrzení obviněného, podle kterého poškození dosud vlastnili určitý nemovitý a movitý majetek, nijak nevylučuje stav tísně na jejich straně. Podle státního zástupce stav tísně vyplýval právě z toho, že o tento svůj majetek mohli poškození přijít v důsledku již existujících dluhů a exekucí proti nim vedených. Jelikož napadené rozhodnutí nebylo podle státního zástupce zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nejsou důvodné ani námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. Dále vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu] .
Obviněný L. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Především je třeba uvést, že takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídala část argumentace obviněného, ve které vyjadřoval své výhrady k tomu, že formulace skutkové věty zůstala prakticky nezměněna od její podoby v usnesení o zahájení trestního stíhání až do podoby ve výroku odsuzujícího rozsudku, a dále proti způsobu rozhodnutí státního zástupce o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, když obě tyto okolnosti označil za počátek omylu, který procházel celým trestním řízením a který nereflektoval skutečnost, že on sám se s poškozenými neznal, nikdy se s nimi nesetkal a nikdy s nimi nekomunikoval, a proto tedy nemohl vědět o jejich tíživé a bezútěšné situaci. Otázka vědomosti obviněného o tíživé situaci poškozených je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní. Nutno zdůraznit, že související závěry soudů nebyly založeny na tvrzení, že poškozené osobně znal, ale vyplývaly z výpovědi svědka M. M., mimořádně blízké časové souvislosti mezi uzavřením smlouvy o půjčce a následným postoupením pohledávky, jakož i z vlastního textu smlouvy o půjčce, z něhož je patrné, že celá půjčená částka sloužila poškozeným výlučně k úhradě jejich předchozích dluhů. Přestože obviněný v dovolání rozporoval i tyto úvahy soudů, nepřesahovaly jeho výhrady pouhou polemiku s výlučně hodnotícími úvahami soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se jejich prostřednictvím snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Správnost závěrů soudů ohledně jeho vědomosti o tíživé situaci poškozených ostatně potvrzuje sám obviněný, když v dovolání poukazuje na to, že „byl v případě poskytnutí půjčky poškozeným investorem, který poskytl finanční prostředky k úhradě, tedy k vyplacení dluhů“ . Takové vyjádření totiž nelze chápat jinak, než v kontextu podrobně popsaném samotným obviněným při podání vysvětlení v rámci přípravného řízení dne 15. 5. 2012 (č. l. 23), tedy že jeho spolupráce s M. M. již při uzavírání předmětné smlouvy o půjčce byla daleko užší a jeho „podnikatelským“ záměrem jakožto investora bylo vydělávat právě na ekonomicky velice nepříznivé situaci poškozených. Uvedené neprocesní vysvětlení obviněného soudy rozhodující v předchozím řízení správně neučinily podkladem pro svá skutková zjištění a nečiní tak ani Nejvyšší soud. Naproti tomu nebylo možné přehlédnout takto jednoznačné vyjádření obviněného v dovolání.
Z obdobných důvodů se potom nemohl Nejvyšší soud zabývat ani dalšími ryze skutkovými námitkami obsaženými v dovolací argumentaci, zejména otázkou okamžiku skutečného postoupení pohledávky mezi M. M. a obviněným, či neuvěřitelně znějící obhajobou, že žalobu dne 24. 6. 2009 proti poškozeným sám obviněný nepodal a ani k tomu nedal podnět, když tak údajně učinil zcela svévolně jeho právní zástupce Mgr. Daniel Musil. Uvedená obhajoba nejenže nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale navíc se s ní soudy vypořádaly dostatečně, a jejich úvahám nelze z hlediska zákonných mezí §2 odst. 5, 6 trestního řádu nic vytknout.
Uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak odpovídala pouze námitka obviněného, že předmětná smlouva o půjčce neměla lichevní povahu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu lichvy podle §253 trestního zákona se dopustí pachatel, který zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo který takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Pro vymezení lichevní povahy pohledávky, tedy naplnění znaku „plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru“ je podstatné, jak dalece jsou vzájemná plnění, která vůči sobě mají věřitel a dlužník, tzn. plnění poskytnuté nebo slíbené věřitelem, ve vztahu k tomu, co je za něj jako protiplnění zavázán poskytnout poškozený, v nepoměru. Zkoumá se zde, zda jde u těchto vzájemných plnění o hrubý nepoměr.
Pokud jde o konkrétní smlouvu o půjčce č. 92006 uzavřenou dne 1. 6. 2006 mezi M. M. coby věřitelem a poškozenými M. a R. V. coby dlužníky, Nejvyšší soud se otázkou poměru vzájemných plnění jednotlivých stran již podrobně zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 560/2013, při rozhodování o dovolání obviněného M. M. Přitom dospěl k závěru, že vzájemná protiplnění jsou v hrubém nepoměru. Na jedné straně totiž stojí plnění věřitele ve výši 350.000,- Kč, na druhé straně protiplnění dlužníků představující mimo samotnou půjčenou částku také odměnu za půjčení peněz ve výši 377.200,- Kč (téměř 108% půjčené částky), přičemž jistinu a odměnu měli dlužníci uhradit věřiteli v celkem 36 měsíčních splátkách ve výši 20.200,- Kč. Půjčená částka v sobě navíc obsahovala další provizi pro věřitele ve výši 24.500,- Kč. Vedle tohoto již výrazného navýšení půjčené částky (které odpovídá úrokové míře 36% p. a. z půjčené částky, resp. 41% p. a. při zohlednění provize) strany sjednaly současně smluvní pokutu ve výši 500,- Kč za každou platbu, která nebude identifikována variabilním symbolem podle smlouvy, a kromě tohoto i ztrátu výhody splátek, pokud se dlužníci dostanou do prodlení s úhradou kterékoliv splátky či i jen její části byť o jediný den oproti splátkovému kalendáři. Dalším byla povinnost uhradit nejen obvyklý úrok z prodlení v zákonné výši, ale i smluvní pokutu ve výši 0,1% z celkové dlužné částky za každý den prodlení počínaje osmým dnem prodlení s úhradou splátky a jednorázovou smluvní pokutu ve výši 52.500,- Kč. K zajištění závazků plynoucích ze smlouvy byla podepsána smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a rovněž sepsán exekutorský zápis o prohlášení o uznání dluhu s doložkou přímé vykonatelnosti. Přestože část smluvních ujednání byla vázána na to, zda se dlužníci dostanou s placením dluhu do prodlení, celá smlouva byla s ohledem na konkrétní poměry dlužníků nastavena tak, že tito reálně své povinnosti hradit převzatý závazek řádně a včas nemohli dostát. Tato vědomost byla také důvodem, proč věřitel svoji pohledávku zajistil exekutorským zápisem s doložkou přímé vykonatelnosti. Proto bylo nezbytné do souhrnu plnění na straně dlužníků zahrnout nejen sjednanou odměnu a provizi, ale rovněž další částky plynoucí z realizace uvedených zajišťovacích institutů. Hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními je pak patrný již z toho, že se obviněný v konečném důsledku domáhal žalobou ze dne 24. 6. 2009 na poškozených úhrady celkové částky ve výši 1.387.699,- Kč. Za této situace nemohla být uvedená dovolací námitka obviněného shledána opodstatněnou.
Pokud jde o dovolací důvod podle §odst. 1 písm. l ) trestního řádu, uplatnil jej obviněný ve variantě spočívající v tom, že podle jeho názoru byl již v řízení předcházejícím napadené rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal obviněným tvrzené pochybení soudů v předchozím řízení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nemohly být ani výhrady odkazující na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu uplatněny důvodně.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký