ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.890.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 890/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání podaném P. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 71/2007 ze dne 28. 3. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 97/2006, takto:
Z podnětu dovolání obviněného P. D., podle §265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu a za přiměřeného použití ustanovení §261 trestního řádu též ohledně J. S., se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 71/2007, ze dne 28. 3. 2007, zrušuje, přičemž se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 97/2006 ze dne 11. 12. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu spáchaného formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře dvacetičtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Spoluobviněný J. S. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let s dohledem. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podali oba odsouzení odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. 12 To 71/2007 ze dne 28. 3. 2007 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba odsouzené uznal vinným stejnými trestnými činy jako soud prvního stupně. Oběma obviněným uložil tresty odnětí svobody ve výměře dvou roků, jejichž výkon jim podmíněně dle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl znovu rovněž o uplatněném nároku na náhradu škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudů, že
dne 14. 6. 2002 v H. K., n. O., na p. K. b., a. s., J. S. při uzavírání hypoteční smlouvy na částku 1.125.000,- Kč, ve které jako podmínka pro vyplacení sjednaného úvěru bylo sjednáno, že předloží doklad o úhradě rozdílu mezi kupní cenou nemovitosti v S. a poskytnutým úvěrem ve výši 875.000,- Kč, předložil příjmové doklady o úhradě částky 200.000,-Kč ze dne 18. 4. 2002 a částky 675.000,- Kč ze dne 14. 6. 2002, ačkoli k těmto platbám nikdy nedošlo, a uvedené doklady mu vystavil P. D. s vědomím, že je J. S. použije pro získání hypotečního úvěru a J. S. tak způsobil společnosti K. b., a. s., se sídlem N. P., P., škodu ve výši 1.113.199,-Kč.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. D. dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se soudy nezaobíraly tím, že potvrzení o zaplacení částek 200.000,- Kč a 675.000,- Kč měli vystavit oba prodávající, tedy nejen on, ale i jeho manželka. Vytkl, že soudy neuvedly, čeho se měla týkat záloha ve výši 675.000,- Kč, kterou dle příjmového pokladního dokladu měl od J. S. přijmout dne 14. 6. 2002. Dále uvedl, že soudy důsledně nezhodnotily, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu spáchaného formou pomoci i ze subjektivní stránky, když ani J. S. škodu ve výši 1.113.199,- Kč způsobit nemohl, neboť K. b., a. s., (dále též „banka“) měla poskytnutý úvěr zajištěn zástavním právem k prodávané nemovitosti. V případě úmyslu banku podvést si tedy on i jeho manželka museli být vědomi, že zástava propadne. Jelikož tedy spoluobviněný J. S. úvěr nesplácel, K. b., a. s., požádala soud o dražbu zastavené nemovitosti, jejíž cena přesahuje částku cca. 1.200.000,-Kč. Podle jeho názoru je tudíž tvrzení o způsobené škodě, zejména o její výši, nepravdivé a není ani jednoznačně prokázané. Poukázal i na to, že při jednání o poskytnutí úvěru K. b., a. s., nebyl, zúčastnil se jen jednání o uzavření zástavní smlouvy na nemovitosti jeho a jeho manželky. Namítl též, že soudy ani jednoho stupně nevzaly v úvahu jeho obhajobu, v níž tvrdil, že mu bylo vysvětleno, že potvrzení vystavené pro J. S. je pouze formální záležitostí, když případné vymáhání zbývající části kupní ceny ve výši 875.000,- Kč od J. S. bude pouze záležitostí mezi ním a J. S.
Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle §265k odst. 1 tr. ř. a ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že se dovolatel obžaloby zprošťuje.
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky, v nichž dovolatel poukazuje na to, že z jím vystaveného dokladu nevyplývá, čeho se tam uvedená částka týká, a jeho tvrzení, že považoval vystavení dokladu za „formální záležitost“. Tyto námitky směřují totiž do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku, podle níž se podatel osobně neúčastnil jednání o poskytnutí úvěru, považuje za bezpředmětnou, neboť podstata účastenství ve formě pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívá právě v tom, že pomocník svým jednáním podporuje nebo usnadňuje spáchání trestného činu hlavním pachatelem, sám se však jednání, které by naplňovalo podstatu trestného činu, nedopouští, když ostatně osobní účast při jednání o poskytnutí úvěru ani dovolateli soudy přičítána nebyla. Taktéž otázka formálních náležitostí předmětných dokladů (podpis manželky dovolatele) je z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu naprosto irelevantní. Za částečně důvodnou je však dle státního zástupce nutno považovat námitku týkající se zajištění poskytnutého úvěru zástavou nemovitostí, v souvislosti s čímž poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 565/05 a sp. zn. I. ÚS 558/01. Vzhledem k existenci zástavní smlouvy a probíhajícímu řízení o uspokojení pohledávky nařízením soudního prodeje zástavy však lze soudit, že nešlo o nemovitosti z důvodů fyzických nebo právních vad naprosto bezcenné či neprodejné. Dle státního zástupce ovšem nemůže obstát v petitu dovolání obsažený požadavek, aby ve věci bylo rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem. K naplnění základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. postačuje samo uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Takového jednání se obviněný S. jako hlavní pachatel dopustil a dovolatel se pak dopustil minimálně pomoci k tomuto trestnému činu. Ve vztahu ke znakům základní podstaty daného trestného činu je tudíž zajištění úvěru zástavou nemovitosti irelevantní. Jiná situace je však ve vztahu k jeho kvalifikovaným skutkovým podstatám, jejichž zákonným znakem je způsobení škody, v souvislosti s čímž poukázal i na citované nálezy Ústavního soudu ČR zabývající se sice touto problematikou ve vztahu k trestnému činu podvodu dle §250 tr. zák., které ovšem dle něj lze použít i na případy týkající se trestného činu úvěrového podvodu dle §250b tr. zák. Vzhledem k názorům v nich obsaženým pak státní zástupce vyvodil, že způsobení těžšího následku bude pokryto zaviněním pachatele pouze v případě, že pachatel přinejmenším vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že zástava je k uspokojení práv věřitele zcela nezpůsobilá, popř. že nemá takovou hodnotu, aby se její realizací mohl věřitel uspokojit v plném rozsahu. Obdobné zásady je pak nutno vztáhnout i na účastníka trestného činu. Dodal, že i v případě, že by bylo vycházeno z předpokladu, že s ohledem na rozdíly v konstrukci skutkových podstat trestných činů podle §250 tr. zák. a podle §250b tr. zák. se závěry citovaných nálezů Ústavního soudu ČR na trestný čin úvěrového podvodu nevztahují, bylo by nutno otázku zajištění úvěru zástavou hodnotit alespoň z hlediska existence materiální podmínky pro aplikaci okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu (§88 odst. 1 tr. zák.). Uzavřel proto, že nalézací ani odvolací soud se věcí z hlediska dopadů zajištění úvěru zástavou na existenci formálních a materiálních znaků trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., resp. účastenství na tomto, nijak nezabývaly, když k tomuto nebyla učiněna ani žádná skutková zjištění. Za současného stavu věci tak lze podle něj učinit spolehlivý závěr pouze o tom, že P. D. se dopustil účastenství na trestném činu úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v části týkající se P. D. a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Postup podle §265k odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného S. pak ponechal na úvaze Nejvyššího soudu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., s čímž souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
V dané věci dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin úvěrového podvodu spáchaný formou pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť dle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto činu spočívající v úmyslu způsobit značnou škodu. Dovolatel totiž jako zajištění úvěru poskytovaného K. b., a. s., spoluobviněnému J. S. uzavřel s bankou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve vlastnictví jeho a jeho manželky, kterou tito J. S. prodávali. Jelikož byl on i jeho manželka srozuměni s tím, že v případě nesplácení daného úvěru spoluobviněným J. S. je banka oprávněna předmět zástavy zpeněžit a výtěžkem takto získaným uspokojit pohledávku za spoluobviněným, nemohly soudy dovodit jeho úmysl škodu způsobit. Toto dovozuje i vzhledem k tomu, že je mu známo, že banka již iniciovala soudní dražbu nemovitosti, v níž její cena dosahuje částky, která je vyšší než výše úvěru spoluobviněnému poskytnutého (zhruba 1.200.000,- Kč). Namítl rovněž, že potvrzení o zaplacení částek měla podepsat i jeho manželka, a dále to, že případné vymáhání částky 875.000,- Kč od spoluobviněného by bylo záležitostí toliko mezi nimi dvěma. Nejvyšší soud shledal, že námitky dovolatele odpovídají z formální i věcné stránky uplatněnému dovolacímu důvodu a že se jedná zčásti o námitky důvodné.
Ze skutkových zjištění soudy učiněných vyšlo nepochybně najevo, že dovolatel podepsal na žádost spoluobviněného J. S.a příjmové doklady potvrzující nepravdivou informaci, že část kupní ceny nemovitosti ve výši 875.000,- Kč byla spoluobviněným J. S.em již zaplacena, ačkoliv věděl, že tyto doklady jsou podmínkou pro to, aby K. b., a. s., požadovaný úvěr ve výši 1.125.000,- Kč (zbytek kupní ceny) J. S.ovi poskytla. Zároveň však ve stejné době s bankou uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětné nemovitosti, jejímž vlastníkem byl on se svou manželkou.
Zde je nutno upozornit na to, že obdobnou problematikou, a to ve vztahu k trestnému činu podvodu dle §250 tr. zák., se zabýval ve své rozhodovací činnosti jak sám Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud ČR. Jedná se o rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 164/1999, sp. zn. 8 Tz 303/2000, sp. zn. I. ÚS 558/01, resp. sp. zn. II. ÚS 566/05. Z novějších jde potom o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, sp. zn. 3 Tdo 123/2007, příp. i sp. zn. 5 Tdo 1116/2006. V těchto judikatorních rozhodnutích soudy vychází z názoru, že zástavní právo (§152 a násl. občanského zákoníku, dále jen obč. zák.) zde plní funkci nejen zajišťovací, pokud nutí dlužníka splnit dluh, ale též funkci uhrazovací, protože zástavnímu věřiteli poskytuje pro případ nesplnění zajištěné splatné pohledávky podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy, tj. jejím zpeněžením a náhradním plněním z výtěžku prodeje. Obecně pak tedy dospívají k právnímu názoru, dle něhož by trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. mohl být spáchán jenom tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či jiný závazek – za předpokladu, že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě – pokud by hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto zajištěného – by totiž nemohla vzniknout v důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel by měl v případě neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat zpět prostřednictvím realizace svého zástavního práva.
V nyní projednávaném případě – tedy ohledně trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. – jde o řešení otázky, zda lze vyvozovat úmysl pachatele způsobit svým jednáním značnou škodu v případě, kdy vědomě při získání úvěru uvede nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, přičemž zároveň s bankou (věřitelem) uzavře smlouvu o zřízení zástavního práva (k nemovitosti). V té souvislosti nutno též upozornit na tvrzení dovolatele, že v jeho případě K. b., a. s., již požádala soud o nařízení soudní dražby prodejem dané nemovitosti, v níž její cena dosahuje výše 1.200.000,- Kč, tedy ceny dokonce vyšší než je výše úvěru (závazku) spoluobviněnému J. S. bankou poskytnutého.
Dovolací soud se takto v projednávané věci nemůže shodnout se závěrem o vině daným trestným činem (pomoci k němu) tak, jak k němu soudy v případě dovolatele i spoluobviněného J. S. dospěly. Ze skutkových zjištění se totiž jednoznačně podává, že ač dovolatel pro účely poskytnutí úvěru spoluobviněnému J. S. nepravdivě podpisem příjmových dokladů potvrdil, že tento již část kupní ceny ve výši 875.000,- Kč uhradil, a věděl, že bez těchto dokladů by banka požadovaný úvěr J. S. neposkytla, byl od počátku nejméně srozuměn (a to i J. S.) s tím, že daný závazek je zároveň zajištěn zřízením zástavního práva k předmětné nemovitosti, která byla ve vlastnictví (společném jmění manželů) dovolatele a jeho manželky. Tato zjištění vedou Nejvyšší soud k důvodné pochybnosti, že z hlediska stanovení výše škody ve smyslu odst. 4 písm. b) §205b tr. zák. nebylo v řízení před soudy obou stupňů provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, když její výše měla být předmětem spolehlivého dokazování (na základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, přičemž by bylo nutné vzít v úvahu např. i výtěžek nedobrovolné dražby vyvolané bankou). Stejně tak měly soudy posuzovat i otázku splnění formálních náležitostí příslušných příjmových pokladních dokladů z hlediska toho, že vlastníky prodávané a zastavované nemovitosti byli oba manželé D. ve společném jmění manželů (viz č. l. 121 - výpis z katastru nemovitostí). Ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) totiž stanoví, že obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů; pouze v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Soudy se tedy měly zabývat platností, resp. fiktivností, předmětných příjmových dokladů i z tohoto pohledu. Teprve ve vztahu ke spolehlivě vyčíslené minimální výši škody, jakož i splnění naznačených formálních náležitostí, mohly soudy náležitě posuzovat zavinění stěžovatele rovněž ve vztahu k tomuto znaku kvalifikované skutkové podstaty. Nutno podotknout, že v této souvislosti měly náležitě vzít ohled také na to, že bylo na vůli banky jako zástavního věřitele případné zpeněžení zástavy v situaci, kdy by se dlužník (J. S.) dostal do prodlení se splácením kupní ceny (viz čl. V. bod 2/ písm. a/ zástavní smlouvy ze dne 14. 6. 2002, č. l. 38 a násl.). Proto se dovolací soud shoduje se závěrem dovolatele uplatněným v jeho mimořádném opravném prostředku, že soudy nemohly na základě jimi učiněných skutkových zjištění dospět ke kategorickému závěru o spáchání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. formou pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Nemohly totiž vzít za prokázané to, že dovolatel svým jednáním (pro absenci subjektivní stránky) naplnil takto všechny, zákonem vyžadované znaky kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu (pomoci k němu), spočívající v úmyslu způsobit bance značnou škodu.
Na základě shora popsaných úvah Nejvyšší soud konstatuje, že se lze shodnout pouze s těmi závěry soudu prvního i druhého stupně, dle nichž jednáním dovolatele mohla být naplněna toliko základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že jeho jednání spočívalo v podepsání fiktivních příjmových pokladních dokladů, jejichž předložení bylo podmínkou pro to, aby J. S. byl bankou poskytnut požadovaný úvěr. Jednání jmenovaného spoluobviněného pak spočívalo v předložení těchto dokladů bance jako podmínka pro získání požadovaného úvěru. Z těchto zjištění ovšem nelze jednoznačně dovozovat i jejich úmysl způsobit bance značnou škodu, a to právě vzhledem ke zřízení zástavního práva ve prospěch banky k nemovitosti, jež patřila dovolateli a jeho manželce, o čemž věděl i spoluobviněný J. S.
Je třeba dále s dovolatelem souhlasit v tom, že případné vymáhání částky 875.000,- Kč od J. S. by bylo záležitostí pouze mezi nimi. Nelze však přisvědčit jeho argumentu, že podepsání těchto dokladů bylo toliko formální záležitostí mezi nimi, když ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že dovolatel věděl, že příjmové pokladní doklady se nezakládají na pravdě a jsou podmínkou pro poskytnutí úvěru J. S. Jejich vyhotovení tak bylo součástí právního vztahu vytvořeného mezi bankou jako věřitelem a spoluobviněným jako dlužníkem, nebylo již tedy záležitostí jenom mezi dovolatelem a spoluobviněným J. S. Uvedená skutečnost však souvisí s posouzením jeho trestní odpovědnosti za daný trestný čin, kterou bude soud brát v potaz při doplnění dokazování v intencích shora naznačených.
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně, pokud zpochybnil správné právní posouzení skutku, ale v tomto směru i důvodně. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného P. D. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího v celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Hradci Králové pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Bude proto na soudu druhého stupně, aby ve smyslu závěrů obsažených v tomto rozhodnutí, jakož i výše citovaných judikatorních rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezů Ústavního soudu hodnotil již opatřené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, který bude nutné vypracovat za účelem ohodnocení nemovitosti dovolatele P. D. a jeho manželky, k níž bylo zřízeno zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým uzavřené mezi K. b., a. s., jako zástavním věřitelem a manžely D. jako zástavci k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého spoluobviněnému J. S. ze dne 14. 6. 2002. V těchto souvislostech bude třeba se zabývat rovněž otázkou platnosti příslušných příjmových pokladních dokladů, pokud jde o splnění jejich formálních náležitostí. Je nezbytné, aby se soud nově s otázkou zřízení zástavního práva a jeho hodnoty vypořádal a posoudil, jaký vliv má na posouzení výše způsobené škody, event. na naplnění samotné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu spáchaného dovolatelem formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného P. D., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V novém řízení bude také třeba, aby odvolací soud vzal do úvahy ust. §265k odst. 2, poslední věta tr. ř., resp. §261 tr. ř. zakotvující pravidlo beneficium cohaesionis a v jeho smyslu znovu posoudil rovněž otázku viny spoluobviněného J. S., který sice dovolání nepodal, ale ve vztahu k němuž byl napadený rozsudek dovolacím soudem rovněž zrušen.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka