ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.900.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 900/2021-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. T. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 101/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 8 T 101/2019 , byl obviněný V. T. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 11. 7. 2018 ve firmě I. A. B., IČ: XY v obci XY, okres Tachov, zadal poškozené M. K., narozené XY, z pozice mistra na úseku TAG 4 pracovní činnost spočívající v údržbě pracovního stroje a to řezacího boxu WJ 11 – BO a poté, co poškozená bez vědomí obžalovaného pracovala v kabině stroje WJ 11 – BO, se dostatečně nepřesvědčil, že se uvnitř stroje nikdo nenachází, v době kolem 13:55 hodin aktivoval otočný stůl řezacího boxu, aby jej uvedl do pracovní polohy, kdy při otočení stolu v řezacím boxu tímto došlo k zachycení poškozené M. K., která se v té době nacházela stále uvnitř kabiny řezacího boxu, což obžalovaný V. T. zaznamenal až po výkřiku poškozené a stroj zastavil, kdy v důsledku výše uvedeného jednání došlo ke zranění poškozené M. K., která utrpěla lehké zranění spočívající v krevních podlitinách a oděrkách na levé horní končetině a malé podlitině na levém koleni, a dále utrpěla těžkou újmu spočívající ve vzniku psychické poruchy přizpůsobení s úzkostnou a depresivní poruchou s atributy posttraumatické stresové poruchy, přičemž jí byla vystavena dočasná pracovní neschopnost od 11. 7. 2018 s následnou hospitalizací od 23. 7. 2018 do 12. 10. 2018 v Psychiatrické léčebně XY a od 12. 10. 2018 absolvovala psychiatrické ambulantní léčení v trvání více jak 6 měsíců spojeným s pracovní neschopností .
2. Za to byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy 15.000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 3.000 Kč.
3. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla poškozená M. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 101/2019, podal odvolání obviněný a v neprospěch obviněného okresní státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově. Obě odvolání byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021 , podle §256 tr. ř. zamítnuta.
5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 9 To 267/2020, k odvolání obviněného zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 8. 2020, sp. zn. 8 T 101/2019, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
7. Obviněný má za to, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že se v nyní projednávané věci jednalo o pracovní úraz a že při nahlížení na tento pracovní úraz porušil zásadu rovného zacházení, když zcela ve všem uvěřil výpovědi poškozené a fakticky ignoroval vysvětlení a výpovědi obviněného. Navíc tento naprosto rozdílný přístup k oběma zaměstnancům ani nevysvětlil i nezdůvodnil. Připomíná, že jediný důkaz svědčící o tom, že poškozená v okamžiku pracovního úrazu skutečně v kabině robota pracovala, resp. že se vrátila těsně před 13:55 hodin do kabiny robota o své vůli, je vlastní výpověď poškozené, a že všechny ostatní provedené důkazy včetně vyšetřovacího pokusu tuto verzi buď neprokazují, nebo výpověď poškozené vyvracejí. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru strojírenství, který měl prokázat nesmyslnost tvrzení poškozené poukazem na technické řešení stroje, byl navíc soudem zamítnut. Soud akceptoval tvrzení poškozené, že se v cca 13:55 hodin sama rozhodla vrátit do kabiny robota se záměrem prošťouchnout odpadní rouru, aby mohla odtékat voda. Jiný důkaz o tom, že poškozená v okamžiku úrazu pracovala, nebyl dán. Obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené a uvádí, že v předchozích fázích řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
8. Obviněný nesouhlasí s tím, že se dostatečně nepřesvědčil, že se uvnitř stroje nikdo nenachází. Uvádí, že se přesvědčil, o tom, že dveře kabiny jsou zavřené, průzory stojící osobu neviděl, stroj nehlučil – byl uspaný. Poškozená práci ukončila v cca 11:30 hodin a za pět minut byl konec její směny. Činnost, kterou obviněný provedl před vrácením stroje do základní polohy, byla standardní a odpovídá dlouholeté praxi. Jedná se o obvyklý postup, při kterém za dvacet let provozu továrny nedošlo k obdobnému pracovnímu úrazu. Návod na obsluhu stroje nestanoví povinnost prohlédnout kabinu před vrácením stroje po čištění do základní polohy. Nikdy se nestalo, že by se někdo schoval v kabině robota při zavřených dveřích a v tichosti čekal na konec své směny. I kdyby obviněný dveře do kabiny otevřel, poškozenou by neviděl, neboť seděla či spala ve druhé části kabiny. Obviněný má za to, že skutečnost, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz je objektivní, neznamená, že tento závěr platí i při posuzování trestní odpovědnosti.
9. Podle obviněného nebylo prokázáno ani naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku. Soudy dovozená nevědomá nedbalost se podle něj nemůže vztahovat i na délku psychiatrického léčení a k psychické újmě. Nesouhlasí se závěrem soudů, že musel být srozuměn i s tím, že v případě, že by se ve stroji nacházela osoba, mohla by tato utrpět i psychickou újmu. Nebylo vůbec prokazováno, zda prostým navrácením pracovní rampy do základní polohy může dojít k fyzické újmě. Odvolací soud ani nerozlišoval mezi uvedením stroje do provozu a vrácením rampy po čištění do základní polohy. Pro závěr o možnosti vzniku psychické újmy nebyly podle obviněného provedeny žádné důkazy. Nedbalostní forma zavinění ve vztahu k psychické újmě tak podle obviněného nebyla prokázána.
10. V další části svého dovolání se obviněný zabývá principem omezené důvěry v dopravě, který lze podle jeho názoru aplikovat i v pracovním prostředí a na nyní projednávanou věc. Uvádí, že i mistr výroby se může spoléhat na to, že ostatní zaměstnanci budou, není-li situace zjevně jiná, dodržovat pravidla a extrémně nevybočí z očekávaného a vyžadovaného chování.
11. Obviněný namítá i existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Je toho názoru, že neporušil žádné pracovní předpisy a určujícím důvodem vzniku pracovního úrazu bylo mimořádně nestandardní chování poškozené. Obviněný poškozené toliko zadal vyčištění stroje, které jí nemohlo trvat déle než hodinu, sama se dotazovala na další práci a v cca 13:55 hodinu již nepracovala uvnitř kabiny. Navíc neotevřela dveře kabiny a nedeaktivovala tak bezpečnostní systém. Obviněný se standardním způsobem přesvědčil, že v kabině nikdo není. Nelze po něm rozumně požadovat, aby předvídal, že se další lidé budou chovat protiprávně a že se před hlukem tovární haly schovají do kabin robotů.
12. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak obviněný namítá, že soudy v průběhu trestního řízení nevydaly rozhodnutí o tom, že se účast poškozené v hlavním líčení nepřipouští. Podle obviněného totiž nebyla poškozená oprávněna uplatňovat vůči němu nároky z pracovního úrazu v trestním řízení a měla tak činit pouze vůči zaměstnavateli. Postavení poškozené jí tak vůbec nepříslušelo a neměla jí tak být přiznána náhrada právního zastoupení.
13. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolací soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Státní zástupce je toho názoru, že část dovolacích námitek se nachází mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu. Jedná se o námitky, kterými obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené M. K. a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se poškozená ve stroji ukryla, aby zde v nečinnosti strávila zbytek pracovní směny. V tomto směru soudy učinily skutkové zjištění, podle kterého poškozená ve stroji pracovala. Verzi obviněného označil nalézací soud za spekulaci a rovněž odvolací soud konstatoval, že pro tvrzení obviněného nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti. Poněkud mimoběžný je podle státního zástupce v této souvislosti odkaz na zákoník práce stran zásady rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu diskriminace v pracovněprávních vztazích. Tato zásada však podle státního zástupce samozřejmě nestanovuje žádná pravidla pro hodnocení důkazů soudem v případě, že zaměstnanci vypovídají jako svědci v trestním řízení. Dodává, že existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nelze v žádném případě dovozovat ze skutečnosti, že soudy hodnotily výpovědi poškozené a obviněného jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
16. Rovněž další námitky, ve kterých obviněný namítá, že se dostatečným způsobem přesvědčil o tom, že v kabině se nikdo nenachází, lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Dovolatel v podstatě namítá, že zachoval potřebnou míru opatrnosti, což lze považovat za relevantní námitku z hlediska existence nedbalostního zavinění. Svoje námitky však spojuje s výše uvedenými vlastními skutkovými tvrzeními, podle kterých se poškozená ve stroji schovala a „v tichosti čekala na konec své pracovní doby“. Při posuzování důvodnosti námitek je ovšem nutno důsledně vycházet z takové podoby skutkových zjištění, jaká jsou vymezena v soudních rozhodnutích.
17. Soudům lze podle státního zástupce vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně neuvedly, jakou formu nedbalosti u obviněného shledaly; použitá argumentace (např. že obviněný měl a mohl předpokládat, že pracovnice se nachází uvnitř stroje) však podle něj nasvědčuje tomu, že soudy u obviněného dovodily nedbalost nevědomou. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že obviněný dne 11. 7. 2018 v dopoledních hodinách uložil poškozené práci spočívající v údržbě předmětného stroje a práce se protahovala, když obviněný opakovaně uložil poškozené odstranění vody z podlahy okolo stroje. Další pracovní úkol již obviněný poškozené neuložil. Jestliže ve 13.55 hodin obviněný v okolí stroje poškozenou neviděl a neměl žádnou informaci o tom, že by již pracoviště opustila, pak měl a mohl předpokládat i možnost, že poškozená se nachází v kabině řezacího boxu. Státní zástupce k tomu podotýká, že dokonce i kdyby poškozená skutečně v kabině v nečinnosti vyčkávala konce pracovní směny, pak za situace, kdy ji obviněný žádnou další práci neuložil, nešlo by o jednání natolik nestandardní, aby bylo pro obviněného zcela nepředvídatelné. Při zachování potřebné míry opatrnosti se tedy obviněný měl jednoznačně přesvědčit, že v kabině řezacího boxu se žádná osoba nenachází. Pokud tak nepostupoval, nesplnil obecnou povinnost plynoucí z ustanovení §206 odst. 4 zákoníku práce, podle kterého zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Skutečnost, že obviněný porušil pouze citované obecné ustanovení a že neexistuje nějaký speciální obecně závazný nebo interní předpis, který by detailně stanovil povinnosti obviněného před uvedením stroje do chodu, má význam pouze z toho hlediska, že dovolateli nelze přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Rovněž i námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k následku lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, když dovolatel uvádí, že subjektivní stránka mu nebyla prokázána, popř. že o ní nebyly předloženy důkazy, tj. prezentuje svoje námitky jako námitky skutkové. Ani tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. Jak již uvedeno, obviněný měl a mohl předpokládat, že v momentu spuštění stroje se v jeho kabině nachází další osoba. Pak ovšem současně měl a mohl vědět, že v případě spuštění stroje do chodu bude tato osoba vystavena velmi silnému stresu, což u ní může vést ke vzniku vážné psychické újmy. Na straně obviněného tak lze dovodit zavinění ve formě minimálně nevědomé nedbalosti, a to jak
ve vztahu k protiprávnímu jednání, tak i ve vztahu ke způsobenému následku.
19. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak podle státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Tento dovolací důvod je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Půjde o případy, kdy rozhodnutí vůbec neobsahuje některý výrok, který byl soud podle zákona povinen do výrokové části pojmout, nebo o případy, kdy určitý výrok sice byl v rozhodnutí učiněn, není však úplný, protože neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Takovouto vadu rozhodnutí nalézacího ani odvolacího soudu obviněný nenamítá, když vytýká, že M. K. neměla být připuštěna jako poškozená k hlavnímu líčení. Rozhodnutí podle §206 odst. 3 tr. ř. o tom, že se určitá osoba jako poškozený nepřipouští k hlavnímu líčení, ovšem soud činí na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování a výrok podle §206 odst. 3 tr. ř. není součástí odsuzujícího ani zprošťujícího rozsudku. Obviněný tedy namítá údajnou procesní vadu, kterou nelze vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu.
20. S ohledem na to, že dovolací námitky obviněného zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti závěru o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, když především zpochybňuje věrohodnost poškozené a její výpovědi týkající se důvodu, pro který se poškozená nacházela v předmětný čas v kabině stroje. Dále rozporuje naplnění subjektivní stránky ve vztahu k následku, ke kterému došlo na straně poškozené, tedy ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, a ve vztahu k zavinění poukazuje na princip omezené důvěry. Je toho názoru, že před incidentem nic nezanedbal. Obviněný konečně namítá, že poškozené nemělo být toto postavení v trestním řízení přiznáno.
32. Po takto stručném shrnutí obsahu dovolací argumentace obviněného, o které je jinak podrobně pojednáno v bodech 6. až 13. odůvodnění tohoto usnesení, je nejprve nutno konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tř. ř., je tyto dovolací důvody nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
33. Současně je nutno upozornit, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel především o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část jeho dovolací argumentace nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž je založena i na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. Je tedy čistě skutkové povahy a netýká se deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž skutkového stavu věci.
34. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 25. až 27. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
35. O polemiku se skutkovými zjištěními soudů jde zejména tehdy, pokud obviněný v dovolání poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené, pokud namítá, že poškozená se v kabině stroje schovávala před prací a že seděla nebo spala, takže by ji obviněný nemohl vidět, ani kdyby dveře do kabiny otevřel, nebo pokud se snaží prezentovat jiný časový průběh úklidu předmětného stroje. Tyto námitky se tak pro svoji čistě skutkovou povahu nemohou stát předmětem dovolacího přezkumu. Současně příslušná zjištění soudů, která se těchto výtek obviněného týkají, nevykazují žádný rozpor s provedenými důkazy.
36. Soud prvního stupně v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč uvěřil poškozené, když popisovala, z jakého důvodu se ještě na konci směny (před 14. hodinou) zdržovala v blízkosti stroje. Námitky obviněného, že poškozená ve stroji pravděpodobně spala či se jinak schovávala, je navíc nutno označit za ryze spekulativní a nepodložené.
37. Soudy konečně neporušily, jak obviněný namítá, ani zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích. Tento zákaz totiž pochopitelně nebrání tomu, a soud v trestním řízení uvěřil verzi jednoho ze zaměstnanců (zde poškozené) a naopak neuvěřil výpovědi jiného zaměstnance (v nyní projednávané věci některým aspektům výpovědi obviněného). Opačný závěr, tedy že soud musí v trestním řízení věřit stejně verzím všech zaměstnanců, by byl zcela absurdní.
38. Pokud jde o samotnou podstatu nyní projednávané věci, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného podstatným především závěr o zanedbání potřebné míry opatrnosti. Námitky obviněného týkající se této okolnosti je pak, na rozdíl od výše nastíněné skutkové polemiky, možno označit jako právně relevantně uplatněné. Nejedná se však o námitky věcně opodstatněné, neboť závěr soudů o nedodržení potřebné míry opatrnosti je správný.
39. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly konkrétní pochybení obviněného, kterých se dopustil před tím, než uvedl stroj do pracovní polohy. Zdůraznily, že za situace, kdy k němu byla poškozená, se kterou předtím dříve nespolupracoval a kterou osobně neznal, přidělena až do 14:00 hodin, přičemž sám obviněný poškozené opakovaně ukládal, aby v okolí stroje uklízela, a kdy po návratu ke stroji poškozenou neviděl a ani nevěděl, kde se nachází, měl obviněný před tím, než začal se strojem manipulovat, zkontrolovat, zda se poškozená náhodou stále nenachází v kabině stroje.
40. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje. Za výše uvedených okolností totiž skutečně bylo povinností obviněného, aby se přesvědčil, zda se poškozená, o jejíž pracovní činnosti či o tom, kde se momentálně nachází, neměl v danou dobu žádné informace, náhodou nenachází, ať už z jakýchkoliv důvodů, v prostoru stroje. Obviněný měl tuto okolnost náležitě prověřit. Nemohl přitom, zejména s ohledem na to, že k němu poškozená byla přidělena až do 14:00 hodin, bez dalšího spoléhat, že poškozená se nacházela někde jinde. Obviněný měl a mohl předpokládat vícero možností a nespoléhat se pouze na variantu, že pokud poškozenou nevidí, nachází se tato někde jinde.
41. V této souvislosti je zřejmé, že není rozhodné, zda poškozená ve stroji pracovala či nikoliv, neboť i pokud by se v kabině stroje nacházela z jakýchkoliv důvodů, bylo stále povinností obviněného zkontrolovat, zda v prostoru stroje někdo není, a to tím spíš, že téhož dne se ve stroji lidé nacházeli – k tomu viz níže. Rovněž není podstatné, že manuál k obsluze stroje takovou povinnost neukládá, neboť tato povinnost vyplývá právě z požadavku potřebné míry opatrnosti v návaznosti na obecnou prevenční povinnost zaměstnance podle §249 odst. 1 zákoníku práce.
42. Pokud jde o princip omezené důvěry, na který obviněný ve svém dovolání poukázal, je nutno upozornit, že tento se ve stávající rozhodovací praxi uplatňuje v souvislosti s odpovědností v dopravě, a to vzhledem ke zvýšeným rizikům spojeným s provozováním dopravy. V případě této trestné činnosti (trestná činnost v dopravě) a zjišťování odpovědnosti dotčených osob, tedy účastníků dopravní nehody, je totiž nutno vážit tu skutečnost, že tyto účastníci shodným způsobem a ves tejném režimu podléhají zákonu o silničním provozu z hlediska dodržování povinností v něm stanovených. V případě pracovních úrazů je však situace odlišná, neboť zde zákon (zákoník práce a související předpisy) stanoví povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance dílem odlišným způsobem a pouze v obecné rovině a nelze (již pro rozdílnost jejich postavení) očekávat stejnou podobu a míru odpovědnosti dodržování těchto předpisů od zaměstnavatele na straně jedné a zaměstnance na straně druhé. V případech pracovních úrazů je proto nutno trvat na požadavku vynaložení potřebné míry opatrnosti, jejíž zachování je kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012, publikovaný pod č. 5/2013 Sb. rozh. tr.).
43. Nad rámec uvedeného však lze konstatovat, že ani případné použití prvního z uvedených principů by obviněného nezbavovalo viny. Obviněný totiž v nyní projednávané věci nemohl rozumně spoléhat na to, že poškozená se již v prostoru stroje nenachází. Byly zde totiž konkrétní okolnosti, které zavdávaly důvodnou obavu, že věci se nemají tak, jak obviněný předpokládal. Jde zejména o skutečnost, že předmětný stroj byl téhož dne čištěn, tedy že se v něm pohybovali lidé. Nejednalo se tedy o obvyklou situaci, kdy byl stroj používán výlučně v souladu se svým určením k výrobní činnosti. Navíc, jak již bylo opakovaně zdůrazněno, byla poškozená na úsek obviněného pouze jednorázově přidělena a obviněný ji měl na starosti – měl jí zadávat práci a tuto práci po ní kontrolovat. Pokud obviněný poškozenou nikde neviděl a ani neměl povědomí o tom, kde se nachází, přičemž si však byl vědom toho, že se v prostoru stroje, popř. v jeho bezprostřední blízkosti v průběhu směny pohybovala (sám jí uložil stroj vyčistit a následně jí opakovaně ukládal čistit okolí stroje), nemohl bez dalšího předpokládat, že se poškozená zcela bezpečně v prostoru stroje v okamžik, kdy stroj uvedl do provozu (vrátil stroj do původní polohy), nenachází. S ohledem na neznalost poškozené (její spolehlivost, pečlivost, atd.) pak nemohl ani předpokládat, že tato v žádném případě nemůže porušovat své povinnosti. Jinými slovy, s ohledem na činnosti, které se na stroji daného dne prováděly, bylo povinností obviněného prostor stroje před jeho spuštěním řádně zkontrolovat, a nikoliv se spoléhat na to, že v kabině se nikdo nenachází jen proto, že její dveře jsou zavřené.
44. Na závěru o existenci zavinění na straně obviněného ve formě nevědomé nedbalosti přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že i poškozená nese na celé situaci svůj díl viny. Spoluzavinění poškozené, která např. nechala dveře zavřené, ačkoliv bylo pravidlem, že pokud někdo ve stroji byl, nechával dveře otevřené, totiž vzhledem k tomu, že jednání obviněného bylo jednou z příčin škodlivého následku (pracovního úrazu), trestní odpovědnosti obviněného nebrání. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 16/2002-T 389 a v časopisu Soudní rozhledy č. 8/2002, v jehož právní větě se uvádí, že „ jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 TrZ), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §224 TrZ spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. “ Spoluzavinění poškozené pak soudy zohlednily v tom směru, že u obviněného neshledaly porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, které by vedlo ke kvalifikaci jeho jednání podle §207 odst. 2 tr. zákoníku.
45. Pokud jde o námitku absence zavinění (subjektivní stránky) ve vztahu k následku, který u poškozené nastal (posttraumatické stresové poruchy), lze zcela odkázat na vypořádání této otázky soudem druhého stupně v závěru bodu 14. odůvodnění jeho usnesení. Obviněný skutečně mohl při své znalosti předmětného stroje a jeho funkcí předpokládat, že pokud se do stroje dostane osoba v době, kdy stroj pracuje či je jiným způsobem v chodu, může tato utrpět vážnou újmu jak na fyzickém, tak psychickém zdraví. Skutečnost, že psychická újma na straně poškozené byla způsobena právě předmětným incidentem, byla přitom v trestním řízení bezpečně prokázána znaleckým posudkem.
46. Konečně, pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítá, že soudy nevydaly rozhodnutí o tom, že se účast poškozené u hlavního líčení a veřejného zasedání nepřipouští, je nutno konstatovat, že taková argumentace zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.
47. Chybějícím nebo neúplným výrokem se totiž v souvislosti s tímto dovolacím důvodem rozumí pouze výrok napadeného rozhodnutí, kterým musí být vždy rozhodnutí ve věci samé (§265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Rozhodnutí podle §206 odst. 3 tr. ř., kterého se obviněný domáhá, však rozhodnutím ve věci samé není (srov. §265a odst. 2 tr. ř.). V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se tak nelze domáhat jeho vydání či doplnění. Příslušná dovolací námitka proto pod rozsah tohoto dovolacího důvodu nespadá.
48. Lze tedy shrnout, že obviněným uplatněné dovolací námitky jednak nebylo částečně možné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. k) tr. ř. podřadit, a jednak se ve zbývající části jednalo o námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice podřaditelné, avšak věcně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný ve spojení s oběma dovolacími důvody rovněž implicitně uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
50. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář