ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.955.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 955/2016 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 9 To 487/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 170/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 2 T 170/2014, byl obviněný J. J. uznán vinným v bodě ad I/ výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) k §145 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 25. 5. 2014 ve společně užívaném bytě v P., ul. K. S., kolem 17.00 hodin fyzicky napadl svou družku, poškozenou O. T., ocílkou na broušení nožů, kterou ji opakovaně udeřil do hlavy, a to do krajiny temenní a čelní, čímž jí způsobil krvácející zranění ve vlasové části hlavy“, a v bodě ad II/ výroku o vině pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době ve dnech 25. - 26. 5. 2014 ve společně užívaném bytě v P., ul. K. S., napadl syna své družky, poškozené O. T., nezletilého „X“ *) , a to opakovanými přímými údery rukou do jeho hlavy do oblasti levé tváře, spánku a čela“. Za to byl obviněný „podle §145 odst. 1 tr. zákoníku“ odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 9 To 487/2015, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem ad I/ a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněnému za pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nějž zůstal výrok o vině pod bodem ad II/ z rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 1. 2016 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušeném výroku i rozsudek prvoinstančního soudu (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ r. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. J. následně dovoláním , které zároveň směřoval i proti nedotčenému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo bez pochybností prokázáno, že by posuzované jednání ve vztahu k poškozenému „X“ bylo vedeno jeho úmyslem ublížit mu na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku. Výrok o vině ad II/ z rozsudku soudu prvního stupně považuje za nesprávný, když podle jeho názoru nebyly splněny veškeré předpoklady vzniku jeho trestní odpovědnosti; tedy pojmové znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví, jimiž jsou protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi tímto jednáním a možným škodlivým následkem (kauzální nexus) a úmyslné zavinění. Dovolatel nepopírá, že se nacházel na místě činu. Sporné však podle něho nadále zůstává, zda se inkriminovaného jednání skutečně dopustil. V této souvislosti zdůraznil, že soudy proti němu neměly k dispozici jediný usvědčující přímý důkaz. Ani nepřímými důkazy pak skutkový děj nebyl objasněn do té míry, aby si bylo možno vytvořit reálnou představu o tom, k čemu mezi ním a poškozeným ve dnech 25. 5. - 26. 5. 2014 vlastně došlo. Žádný ze slyšených svědků údajnému napadení přítomen nebyl. Všichni vycházeli z informací, které jim sdělila matka poškozeného O. T. Zároveň byli nepochybně ovlivněni negativními informacemi o trestní minulosti dovolatele, která unikla ze spisu. Tím mělo dojít k výraznému zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jež samo o sobě zakládá nezákonnost napadených rozhodnutí. Výpovědi svědků vztahující se k popisu událostí na místě činu zároveň z uvedeného důvodu nebylo možno hodnotit jako zcela věrohodné. K posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován na jeho osobu, dovolatel uvedl, že byl vyhotoven v podstatě jenom na základě znaleckých posudků z jeho dřívějších trestních věcí. Podotkl, že znalec s ním nyní prakticky nehovořil, když samotné zkoumání trvalo cca 5 minut, a v hlavním líčení před soudem poté pouze emotivně odkazoval na své tendenční a nesprávné písemné závěry, které odmítal ústně rozvést a vysvětlit. Dovolatel má za to, že za daných okolností nemělo být k posudku přihlíženo, neboť nereflektuje jeho další několikaletý osobnostní vývoj. Jeho opakovanému návrhu na vypracování nového posudku přitom vyhověno nebylo. Dále dovolatel poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož předmětem bylo posouzení zranění obou poškozených. Podle nich byla zranění poškozeného lehká a nedosahovala intenzity ublížení na zdraví v míře předpokládané ustanovením §122 tr. zákoníku. Ostatně stejným způsobem byla posouzena i zranění způsobená družce O. T. V obou případech znalkyně uvedla, že v obecně teoretické rovině by mohla při větší intenzitě působícího násilí vzniknout závažnější zranění, která by bylo možno ze soudně lékařského hlediska kvalifikovat jako ublížení na zdraví. Žádná taková porucha ovšem u poškozených zjištěna nebyla. Podle dovolatele tak o jeho vině stíhaným skutkem nadále přetrvávají důvodné pochybnosti, jež provedením dalších důkazů odstranit nelze; zvláště pokud O. T. dle vlastního vyjádření u soudu vypovídala v přípravném řízení pod vlivem strachu z vlastního trestního stíhání, odebrání dětí a následného vyhoštění z České republiky. Odvolacím soudem zmíněné nevhodné a hysterické chování svědkyně v soudní síni pokládá dovolatel za další důkaz toho, že si svou chybu, kdy při výslechu v přípravném řízení lhala, plně uvědomila a snažila se ji napravit. Při respektu k zásadě presumpce neviny a z ní vyplývající zásadě in dubio pro reo bylo proto namístě rozhodnout v jeho prospěch.
Zjištěný skutkový stav, tak jak byl popsán pod bodem ad II/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, navíc podle obviněného nebylo možno posoudit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví, za který jej soudy pokládají, když v popisu skutku není dostatečně vyjádřeno naplnění všech jeho zákonných znaků. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe mohlo být jeho jednání proto kvalifikováno maximálně jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kdy se jednalo o tzv. drobné ublížení na zdraví.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 28. 4. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 20. 5. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by v ní Nejvyšší soud rozhodoval způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného, podle níž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že napadl nezletilého poškozeného „X“ způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině ad II/ z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný soudům obou stupňů v příslušné části podaného mimořádného opravného prostředku de facto vytkl, že důkazy, provedené navíc v nedostatečném rozsahu, interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Rozsudek odvolacího soudu, napadený výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, předneseným v řízení před soudy, je nutno poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout . Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená hlediska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily. Předně jim nelze vytknout, že by opomenuly návrhy obviněného na doplnění dokazování do té míry, že by o nich vůbec nerozhodly, ač tak učinit měly. Soud prvního stupně je zamítl v průběhu hlavního líčení dne 1. 7. 2015 (viz protokol na č. l. 1786 předloženého spisu), a to formou procesního usnesení , jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k doplnění dokazování v obhajobou navrhovaném směru nepřistoupil, pak dostatečně vyložil i na str. 19 odůvodnění rozsudku. V podaném odvolání ani při veřejném zasedání soudu druhého stupně dne 7. 1. 2016 pak obviněný žádné konkrétní návrhy na doplnění důkazů nevznesl. K otázce rozsahu dosavadního dokazování odvolací soud zaujal své stanovisko na str. 5 písemného vyhotovení rozsudku.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi, že poškozeného „X“ nikdy do tváře neuhodil a nezletilý si jako hyperaktivní dítě zjištěná zranění způsobil sám při svých hrách, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou. Vysvětlil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se přitom řídil (k tomu viz příslušné části odůvodnění rozsudku zejména na str. 17 a 20 až 22). S téměř shodnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru na straně 4 napadeného usnesení odůvodnil dostatečně, v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze za právně relevantní považovat námitku obviněného, že soudy (nesprávně) zjištěný skutkový stav byl po stránce hmotněprávní chybně posouzen jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli jej bylo namístě kvalifikovat nanejvýš jako přestupek proti občanskému soužití.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění .
Dovolateli je nutno přisvědčit potud, že nedostatečně precizní (resp. nevýstižná) skutková věta výroku o vině ad II/ z rozsudku soudu prvního stupně zcela nevyjadřuje veškerá relevantní skutková zjištění v jejich navazujícím kontextu, aby zároveň jednoznačně a bez pochybností odrážela jinak správně použitou právní kvalifikaci. Takový procesní nedostatek - bez dalšího - však sám o sobě prostřednictvím žádného dovolacího důvodu relevantně namítat nelze. V obdobných případech nicméně Nejvyšší soud zkoumá, zda zjištěná vada měla či neměla potřebný hmotněprávní dopad, aby se ve smyslu výše zmiňované judikatury Ústavního soudu mohla stát důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V posuzovaném případě však taková situace nenastala.
Zjištěný skutkový stav věci, který měly soudy při právním posouzení skutku k dispozici, lze shrnout tak, že dovolatel napadl dvouletého syna své družky „X“ opakovanými údery rukou sevřenou v pěst do hlavy, čímž mu způsobil četné hematomy v obličeji, oblasti spánku a na čele. Utrpěná poranění přitom svědčila nikoli o bezvýznamné, ale naopak o vyšší intenzitě použitého násilí. Dovolatel si uvedeným způsobem počínal přesto, že i průměrně intelektově vybavenému dospělému člověku musí být jasné, že taková forma násilí vedeného vůči hlavě dítěte, může nezletilému ve vývojovém období batolete přivodit poruchu zdraví (zranění), a to minimálně v kvalitě předpokládané v ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, byť k ní v daném případě nezávisle na dovolatelově vůli nedošlo. Pokud tedy soudy v jeho jednání dovodily naplnění všech zákonných znaků pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, včetně tzv. subjektivní stránky (zde ve formě srozumění s možným následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku o nepřímém úmyslu), učinily tak věcně správně.
Užitá právní kvalifikace zároveň obstojí i z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je přitom třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (např. podle zákona o přestupcích).
Jednání dovolatele se však svou povahou vymklo z běžného rámce standardních přestupkových deliktů do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Především je nutno znovu zdůraznit skutečnost, že si za cíl svého agresivního a zavrženíhodného jednání vybral zcela bezbranné malé dítě, jemuž způsobil četné krevní podlitiny v obličeji. Přitom nešlo o žádný exces z jinak běžného vzorce chování obviněného v partnerských a rodinných vztazích, ale spíše o typický a nikoli ojedinělý vnější projev jeho psychicky narušené osobnosti. Uplatnění trestně právní represe jako prostředku ultima ratio tak bylo v daném případě zcela namístě.
Protože dovolání obviněného J. J. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.