ECLI:CZ:NS:2012:3.TZ.27.2012.1
sp. zn. 3 Tz 27/2012 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Ing. M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 139/2009, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. ZT 752/2009, bylo obviněnému Ing. M. H. kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a to celkem 18 útoky podrobně rozepsanými v obžalobě se způsobenou škodou ve výši 37.742,- Kč, ke škodě společnosti Budějovický Budvar, n. p.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 7 T 139/2009, byl Ing. M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (spáchaným 4 útoky), za který byl podle §250 odst. 1, §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené společnosti Budějovický Budvar, n. p. Následně byl obviněný zproštěn obžaloby pro další jednání (celkem 14 útoků), v němž byly spatřovány útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný i státní zástupce odvolání. Na základě odvolání obviněného pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celé odsuzující části a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (spáchaným 3 útoky), za který mu stejně jako soud prvního stupně uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, shodně stanovil i náhradní trest odnětí svobody. Rozhodl také o povinnosti k náhradě škody. Následně obviněného zprostil obžaloby pro jednání, ve kterém byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že: „ v době od 8. 10. 2008 do 28. 1. 2009 v Č. B. jako vedoucí obchodního střediska pro region J. Č. společnosti Budějovický Budvar, n. p., K. S., Č. B., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch v rozporu s uzavřenou pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2003, pracovním řádem ze dne 3. 8. 2007 a směrnicí ředitele č. 3/95 ze dne 29. 12. 1994 neoprávněně předkládal k proplacení daňové doklady za neuskutečněné výdaje vzniklé při údajných jednáních obžalovaného s obchodními partnery společnosti Budějovický Budvar, n. p., a takto předložil k proplacení doklady restauračních zařízení:
- P. R. D., N. M. s., Č. B. paragon bez čísla ze dne 8. 10. 2008 na částku 2.580 Kč,
- Z. h., H., Č. B., paragon č. ze dne 24. 10. 2008 na částku 2 820 Kč,
- G.-B. a., Č. B., paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 na částku 7.450 Kč,
ačkoli obchodní jednání v předmětnou dobu neproběhla a nedošlo k finanční úhradě za občerstvení, přičemž na základě shora uvedených dokladů byla obviněnému vyplacena jeho zaměstnavatelem neoprávněně částka v celkové výši 12.490 Kč ke škodě společnosti Budějovický Budvar, n. p., K. S., Č. B.“
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výrok o vině v jeho plném rozsahu a uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu spatřoval obviněný v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích neměl v řízení podklad pro svůj právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu, neboť skutkový stav pro zásadní procesní pochybení zakládající vícečetné zásahy do ústavně garantovaných práv obviněného nemůže obstát. Odvolací soud podle něj opomněl relevantní důkazy svědčící v jeho prospěch. Jednalo se o neprovedené důkazní návrhy na výslech tří svědků, které učinil v doplnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dalšími opomenutými důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, ale ani jeden ze soudů se s nimi nevypořádal, jsou podle obviněného protokoly o svědeckých výpovědích z přípravného řízení K. K., J. S. a T. S.
Nejvyšší soud České republiky o podaném dovolání rozhodl usnesením ze dne 25. května 2011, sp. zn. 11 Tdo 224/2011, tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. M. H. stížnost pro porušení zákona, a to proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, jímž byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 7 T 139/2009 a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl následně obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání 60 dnů pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, přičemž dále byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán i k náhradě škody společnosti Budějovický pivovar, n. p., Č. B. v částce 12.490,- Kč.
V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatel poukázal na znění ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. s tím, že podle jeho názoru byl v těchto ustanoveních trestního řádu porušen zákon napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který se jimi důsledně neřídil.
Ve stížnosti pro porušení zákona stěžovatel podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků i listinné důkazy a dospívá k závěru, že Okresní soud v Českých Budějovicích hodnotil provedené důkazy v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, vyjádřenou v ust. §2 odst. 5 tr. ř., i zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ust. §2 odst. 6 tr. ř., pokud dospěl k závěru, že obviněný byl provedenými důkazy z trestné činnosti usvědčen. Podle jeho názoru je zcela evidentní, že soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl řadu faktů svědčících ve prospěch obviněného. Následně stěžovatel odkazuje na celou řadu výpovědí svědků. Dle stěžovatele rovněž odvolací soud porušil zákon tím, že se ztotožnil s hodnocením nalézacího soudu, ač ten nehodnotil provedené důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř.
Dle názoru stěžovatele krajský soud nedostál své přezkumné povinnosti a nezjistil pochybení okresního soudu, a se závěry nalézacího soudu, které nejsou v souladu se zákonem, se ztotožnil. V případě, že by odvolací soud stejným způsobem jako v případě částky 880,- Kč provedl důkaz přečtením protokolů o výpovědích svědků K. K., T. S., J. S. a P. M., které byly získány v přípravném řízení a byly se souhlasem stran čteny v hlavním líčení, když okresní soud nepovažoval za potřebné tyto svědky osobně vyslechnout v hlavním líčení, mohl tím zjistit pochybení v činnosti nalézacího soudu, nicméně ve skutečnosti pouze lakonicky odkázal na závěry soudu I. stupně, aniž by uvedl, proč považuje za správný jeho závěr o věrohodnosti L. A. a tím de facto o nevěrohodnosti svědků K., S., S. a M., a to bez toho, že by byli osobně slyšeni u hlavního líčení, případně u veřejného zasedání. Obviněný navíc ve svém odvolání ve vztahu k tomuto útoku poukazoval na to, že v rámci dokazování došlo ke konkurenci dvou skutkových verzí, a to verze obhajoby, podle které skutečně šlo o obchodní jednání, vedené obviněným k prezentaci B. a uskutečněné v restauraci G. – B. a., potvrzované kromě samotného obviněného i dalšími svědky, a verze prezentované osamoceně pouze jediným svědkem L. A., podle které šlo o setkání fotbalových rozhodčích, a to nikoli v restauraci G. – B. a., ale v restauraci B., přestože účtenku vystavil sám A. za konzumaci v restauraci G. - B. a., tj. té restaurace, kde konzumace reálně proběhla podle tvrzení obviněného a dalších svědků. Přestože verze obhajoby nebyla ani zčásti vyvrácena, spíše naopak nabízené důkazy ji podporovaly, soudy obou stupňů přijaly verzi nabízenou svědkem L. A., přičemž krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nijak nereagoval na odvolací námitky v tomto směru, nevysvětlil, proč věří A. a proč naopak neuvěřil obhajobě obviněného, ve spojení s výpověďmi dalších osob, přičemž obsah jejich výpovědí ignoroval. Výslechy těchto svědků, z jejichž výpovědí by podle tvrzení obviněného mohlo vyplynout, že se předmětné obchodní jednání uskutečnilo a že za konzumaci platil, krajský soud neprovedl a ani v odůvodnění svého rozsudku se s tím nikterak nevypořádal a neuvedl, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl, případně proč je považuje za nadbytečné. Jde-li o soudem neprovedené, obviněným navrhované důkazy, lze v tomto směru odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti odvolací soud nedostál a v rozporu s povinností podle §2 odst. 5 tr. ř. svévolně opomenul důkaz provést, resp. opomenul již provedené důkazy hodnotit.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výrokem uvedeným pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010 , jímž byl obviněný Ing. M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., byl porušen zákon v ust. §259 odst. 3 tr. ř. a v řízení které mu předcházelo v ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k §250 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného Ing. M. H. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený rozsudek ve výroku pod bodem I. zrušil a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud v prvé řadě reagoval na skutečnost, že obviněný Ing. M. H. v předchozím řízení rozhodnutí odvolacího soudu napadl včas podaným dovoláním (rozsahem totožným s podanou stížností pro porušení zákona), takže Nejvyšší soud se zákonností těchto rozhodnutí již jedenkrát zabýval. Zde je třeba poznamenat, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu v dovolacím řízení má svůj zákonem vymezený rozsah i obsah, který vyplývá ze škály dovolacích důvodů obsažených především v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Pokud tedy Nejvyšší soud zjistil (viz usnesení ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 11 Tdo 224/2011), že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy takové, které směřují proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů či proti skutkovým zjištěním, zcela zákonitě označil takto vznesené námitky, jako nenaplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru označil i tvrzení obviněného, že nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina a tudíž byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo, jelikož se jedná o námitku procesní, kterou nelze namítat na základě uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.).
To ovšem neznamená, že by Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení předmětnou věc nepřezkoumával i z hlediska práva na spravedlivý proces, tedy zda právní závěry učiněné soudy nižších stupňů nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04), neboť právě takovéto námitky byly v podaném dovolání rovněž uplatněny. Jde o případy, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 224/2011, obviněný po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. Takovéto pochybení však v předmětné trestní věci Nejvyšší soud nezjistil, přičemž je nepochybné, že existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soud učinil.
Pokud stížnost pro porušení zákona rozsáhle (obdobně jako obhájce obviněného v podaném odvolání a následném dovolání) rozepisuje výpovědi jednotlivých svědků, tyto vyhodnocuje (rozdílně od soudů nižších stupňů) v souladu s tvrzením obviněného a vytváří tak jiný skutkový stav, je na tomto místě vhodné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, kromě jiného zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v §2 odst. 5 tr. ř. též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímým důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. ř. postačující.
Rovněž Nejvyšší soud České republiky v řízení o stížnosti pro porušení zákona jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu první instance, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky tomu určenými (srovnej §147 až §150 tr. ř., §254 až §263 tr. ř.).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný Ing. M. H. se v přípravném řízení pouze velmi stručně vyjádřil k trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu a dále využil svého zákonného práva a odmítl více k věci vypovídat. V hlavním líčení popřel, že by se dopustil předmětné trestné činnosti a vyjádřil se k čerpání finančních prostředků.
Nalézací soud provedl výslech celé řady svědků, případně za souhlasu stran výpovědi svědků učiněné v přípravném řízení přečetl a přečetl i listinné důkazy. V odůvodnění rozsudku (č. l. 7 - 8) rozvedl, kterým svědkům uvěřil, kterým neuvěřil a proč. Mimo jiné uvedl, že : “ Postoj obžalovaného je po celou dobu trestního řízení neměnný, tento vinu v celém rozsahu podané obžaloby odmítal. Na svou obhajobu uvedl, že ve všech žalovaných případech obchodní schůzky s partnery proběhly, označil osoby, se kterými se měl setkat, v některých případech zpochybnil proplacení utracené částky jeho zaměstnavatelem. Popřel, že by po svém podřízeném D. požadoval obstarání dokladů, které byly označeny jako některé z těch, které obžaloba uváděla. Soud se s obhajobou obžalovaného neztotožnil, má za to, že v případech uvedených v odsuzující části tohoto rozsudku, byla jeho tvrzení vyvrácena důkazy provedenými v hlavním líčení, tedy vina obžalovaného jednoznačně prokázána. Paragon ze dne 3. 11. 2007 na částku 880,- Kč, B., K., Č. B. – v tomto případě má soud za prokázané, že obchodní setkání obžalovaného a případně svědka O. (ten potvrdil schůzku s obžalovaným v Č. B., nebyl schopen přesně určit datum, kdy k této došlo, což je pochopitelné s ohledem na dobu, která již uplynula) neproběhlo. Z výpisu z elektronické knihy jízd (čl. 282) se podává, že obžalovaný se v Č. B. nepohyboval. Svědek O. uvedl, že nešlo o obchodní jednání – setkání, byla na něm přítomna jeho dcera. Svědek A. uvedl, že doklady vždy vystavoval po provedené konzumaci ze strany obžalovaného. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke schůzce obžalovaného se svědkem O., tak nikoli dne 3. 11. 2007, ale v jiný den, přesto však takové setkání nelze označit za pracovní schůzku, což svědek O. vyloučil, a proto obžalovaný nebyl oprávněn za provedenou konzumaci požadovat po poškozené uhrazení částky, kterou vynaložil, a která mu byla poškozenou po předložení vystaveného dokladu proplacena, jak bylo prokázáno výdajovým pokladním dokladem na čl. 296. Paragon bez čísla ze dne 8. 10. 2008 na částku 2.580,- Kč, p. R. D., N. M. s., Č. B. a paragon ze dne 24. 10. 2008 na částku 2.820,- Kč, Z. h., H., Č. B., v těchto případech má soud za prokázané, že k žádnému obchodnímu setkání mezi partnery poškozené a obžalovaným nedošlo. V těchto případech obžalovaný neuvedl konkrétní jména osob, se kterými se měl setkat. Svědek D., jehož výpověď byla shledána jako věrohodná (neboť je podporována výpověďmi dalších svědků, a to provozovatelů předmětných restaurací V. a D.) jednoznačně uvedl, že k žádosti obžalovaného obstaral doklady výše specifikované, které mu vystavili svědci V. a D. Svědek D. vyloučil, že by ke konzumaci v těchto restauracích došlo, stejné tvrzení obsahovala výpověď jak svědka V., tak svědka D., kteří vyloučili, že by obžalovaný jejich zařízení navštívil. Není důvodu těmto tvrzením nevěřit, ba naopak nelogické se jeví vyjádření obžalovaného, že by byl schopen obstarat si doklad sám, aniž by se obracel o pomoc na svědka D. Pakliže má být shledáno vyjádření obžalovaného pravdivým, pak je nepochopitelné, z jakého důvodu si po schůzkách, o kterých tvrdí, že proběhly, nenechal vystavit doklad od obsluhy, popřípadě se na provozovatele neobrátil sám. Znovu soud připomíná, že svědci V. a D. potvrdili, že doklady na čl. 285 a 287 vystavili na žádost svědka D. bez jakékoliv předchozí konzumace. Předložené paragony byly obžalovanému proplaceny, jak prokázáno výdajovým pokladním dokladem na čl. 308. Obžalovaný tedy neoprávněně předložil k proplacení oba paragony a tyto mu byly poškozenou proplaceny, aniž by došlo k obchodní schůzce s partnery poškozené a tedy k oprávněnému čerpání finančních prostředků z tzv. reprefondu. Paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 na částku 7.450,- Kč, G. - B. a., Č. B., v tomto případě má soud za prokázané, že setkání, které proběhlo mezi obžalovaným a pozvanými hosty nepatřilo mezi obchodní setkání sledujíce cíle poškozené a které by bylo možno podřadit do pracovní náplně obžalovaného. Svědek A. potvrdil, že rezervaci na tuto schůzku uskutečnil obžalovaný, jednalo se o setkání lidí spojených s "fotbalem", jak mu sám obžalovaný uvedl a jak sám usoudil s ohledem na osazenstvo toho večera. Útratu za ten večer platily osoby odlišné od obžalovaného (svědci S. a K.), posléze se měl obžalovaný s nimi vyrovnat. Přesto obžalovaný požádal svědka A. o vystavení dokladu na částku 7.450,- Kč za provedenou útratu s tím, že doklad musí vložit do pokladny fotbalového svazu. Svědek A. potvrdil vystavení dokladu, osvětlil, z jakého důvodu je doklad opatřen razítkem jiné provozovny, důležité je však připomenout, že svědek trval na tom, že se jednalo o setkání osob spjatých s fotbalovým prostředím. Jeho tvrzení lze potvrdit zjištěními učiněnými k osobám, které se měly setkání účastnit - jedná se též o osoby spjaté s fotbalovým prostředím. Všechny tyto osoby (svědci P. M., K. K., T. S. a J. S.) potvrdily setkání s obžalovaným předmětného dne. Doklad vystavený svědkem A. byl obžalovanému poškozenou proplacen, jak prokázáno výdajovým pokladním dokladem na čl. 313. Soud uzavřel, že setkání dne 11. 12. 2008 nelze označit za obchodní jednání s partnery poškozené, a proto útrata, která byla učiněna, byla neoprávněně požadována a následně též proplacena poškozenou obžalovanému“.
Nelze přitom přehlédnout, že nalézací soud neakceptoval v plném rozsahu podanou obžalobu (co se týče počtu útoků) a v případech, kdy dospěl k závěru, že vina obviněného nebyla bezpečně prokázána, obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil.
Také odvolací soud se podrobně zabýval obhajobou obviněného a z části jeho námitkám vyhověl, když zamítl odvolání státního zástupce, které směřovalo do zprošťujícího výroku rozsudku nalézacího soudu a naopak z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (spáchaným 3 útoky), za který mu stejně jako soud prvního stupně uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, shodně stanovil i náhradní trest odnětí svobody a rozhodl o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu. Následně jej zprostil obžaloby pro jednání, ve kterém byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud podrobně rozebírá námitky obviněného k jednotlivým jednáním, přičemž Nejvyšší soud pro obsažnost a výstižnost na tyto pouze odkazuje, když se se závěry obsaženými v odůvodnění citovaného rozsudku odvolacího soudu plně ztotožnil. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že: “ naprostou většinu odvolacích námitek obžalovaného bylo nutno odmítnout jako naprosto nedůvodnou, zavádějící, zamlžující pochybnosti nevzbuzující obsah naprosté většiny usvědčujících důkazů, tedy především svědeckých výpovědí, které vzájemně nebyly izolovány, naopak se vzájemně podporovaly. Zde má odvolací soud na mysli především tři dílčí skutky pokračujícího podvodného jednání obžalovaného vůči svému zaměstnavateli, jimiž byl obžalovaný uznán vinným, jde o vystavený paragon bez čísla ze dne 8. 10. 2008 na částku 2.580,- Kč, p. R. D., dále paragon ze dne 24. 10. 2008 na částku 2.820,- Kč, restaurace Z. h., H., Č. B., a paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 na částku 7.450,- Kč, restaurace G. - B. a., Č. B. V těchto případech bylo jednání obžalovaného zjištěno naprosto nepochybně, řečeno slovy zákona, bez důvodných pochybností. Svědek J. D. (restaurace Z. h.) jednoznačně vypověděl, že příslušný paragon vystavil v jednom případě, aniž by předcházela konzumace obžalovaného či jiné osoby z n. p. Budějovický Budvar, učinil tak na požádání svědka P. D., podřízeného obžalovanému, který i určil, jaká částka má být na paragon napsána. J. D. vyhověl žádosti z kamarádství, zřejmě i ve snaze zachovat dobré vzájemné obchodní vztahy, jeho výpověď je rovněž jednoznačně, nedvojsmyslně potvrzena výpovědí zmíněného svědka P. D., který byl požádán obžalovaným o obstarání paragonů z restaurací Z. h. a p. R. D., aniž by předcházela návštěva zmíněných restaurací a konzumace v souvislosti s případnými obchodními schůzkami. Svědek obstarával požadované doklady z takových provozoven, kde měl známé. Obžalovaný ho o tuto službu požádal podle jeho slov výjimečně. Z důvodů zachování bezproblémových pracovních vztahů žádostem obžalovaného vyhověl.
Jestliže byly k dispozici takto jednoznačné, neměnné výpovědi, vzájemně se doplňující a potvrzující, pak nemohou obstát jakékoli zpochybňující argumenty, ať již co do údajných nejasností výpovědí, jakýchsi konspiračních teorií o záměru firmy či lidí, svázaných s ní obchodními vztahy, zdiskreditovat obžalovaného. To se ostatně týká i svědka L. A. (restaurace G.). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nelze pak ani zpochybňovat shodné svědecké výpovědi příslušných pracovnic poškozené firmy, týkající se proplácení předkládaných dokladů v rámci čerpání tzv. reprefondu, když v pokladně nikdy nevznikl schodek, vyplacené částky odpovídaly předloženým účetním dokladům. Na tomto místě možno konstatovat, že obžalovaný zneužil jisté benevolence svého zaměstnavatele při vymezení mantinelů užití zmíněného reprefondu, využil důvěry zaměstnavatele, praktické nekontrolovatelnosti účelného vynakládání vyčleněných finančních prostředků, jejichž celkový objem na kalendářní rok obžalovaný nikdy nepřekročil. O tom měl jistě sám přehled. V opačném případě by se vystavil riziku možné následné kontroly.
Pokud jde o dodatečně vystavený paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 (G. - B. a.) na částku 7.450,- Kč, odvolací soud rovněž plně sdílí skutkový závěr soudu nalézacího. Doklad byl vystaven dodatečně na žádost obžalovaného, útrata byla předtím na místě uhrazena zúčastněnými osobami, šlo o setkání fotbalových činovníků. Jaký byl pravý důvod této akce, osvětlil obžalovaný sám tím, že žádost o vystavení dokladu odůvodnil nutností vložení dokladu do pokladny fotbalového svazu. Pokud by šlo o setkání obchodních partnerů firmy B., byť třeba za účelem symbolického poděkování a udržení dobrých obchodních vztahů, obžalovanému by nic nebránilo takový důvod uvést. Svědek A. potvrdil, že šlo o setkání fotbalových rozhodčích, což mu obžalovaný sám sdělil. Že šlo o setkání fotbalových činovníků, pak vyplynulo i z výpovědi zúčastněných. Za těchto okolností není absolutně logické podezírat svědka A. z jakéhosi nadbíhání bývalému zaměstnavateli obžalovaného z důvodů vzájemných obchodních vztahů, mj. i proto, že jmenovaný svědek jinak potvrzoval, že v jiných případech paragony vystavoval obžalovanému vždy po předchozí konzumaci.
Odvolací soud pak jediné pochybení ve skutkových zjištěních rozsudku soudu prvního stupně shledal v tom, jestliže tento soud zahrnul do neoprávněných útrat obžalovaného na účet firmy B. i konzumaci v B. b., K. v Č. B., paragon ze dne 3. 11. 2007 na částku 880,- Kč.“
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec shora uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností.
Jednotlivé námitky stěžovatele představují vesměs polemiku s hodnocením konkrétních důkazů, jak je provedly a hodnotily nalézací i odvolací soud.
V podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatel soudům nižších stupňů dále vytýká vedle nesprávnosti hodnocení důkazů (s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo přivodit změnu ve skutkovém zjištění) i neúplnost dokazování. Stručně lze v tomto směru poukázat na výhrady vztahující se k odmítnutí provedení některých důkazů, k nelogickému a účelovému hodnocení důkazů apod.
Jak již bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého spisového materiálu neshledal žádné extrémní rozpory mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu. Dospěl k závěru, že provedení a hodnocení důkazů soudy je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a to i ve smyslu dalších rozhodnutí Ústavního soudu, kdy neakceptování důkazního návrhu obviněného, tzv. opomenutelné důkazy, lze založit toliko třemi důvody: jestliže tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; jestliže důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí a konečně pak pro nadbytečnost důkazů, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno a současně zamítnuté návrhy na provedení důkazů ve všech souvislostech řádně zdůvodnily (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03, I. ÚS 733/01, I. ÚS 566/03).
Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Stěžovatel rovněž namítal, že postupem odvolacího soudu, který k návrhu obviněného nevyslechl další svědky, došlo k porušení ustanovení §263 odst. 6, věta prvá tr. ř. Podle tohoto ustanovení po přednesení návrhů ve veřejném zasedání provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby výsledky původního dokazování, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, byly buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu (§254 tr. ř.).
Zde je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Činí tak jen výjimečně a v omezeném rozsahu v případech, které má na mysli §259 odst. 3 tr. ř. (v souvislosti s uplatněním apelačního oprávnění tohoto soudu); dále se předpokládá dokazování podmiňující rozhodnutí o odvolání v §263 odst. 6 tr. ř., vyžaduje-li to důkazní situace (nález ze dne 20. února 2001, sp. zn. I. ÚS 387/2000 , uveřejněn pod č. 33, ve sv. 21 Sb. nález a usn. ÚS ČR).
V projednávaném případě podal obviněný Ing. M. H. odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, kde zrekapituloval důkazní situaci, poukázal na nelogičnost hodnocení důkazů nalézacím soudem a navrhl, aby jej odvolací soud obžaloby zprostil. K útoku ze dne 24. 10. 2008 uvedl, že při náhodném nedávném setkání s R. N. si tento vzpomněl, že dvou akcí každoročně pořádaných v jeho restauracích, a to „S. s.“ a „P. r.“ se zúčastnili R. Č., L. F. a S. K. Z vyjádření obviněného nevyplývá, že by výslovně trval na výslechu těchto svědků. Ve veřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2010 souhlasil po poradě s obhájcem se čtením svědecké výpovědi svědka O. a obecně odkázal na písemně podané odvolání.
Odvolací soud, byť konkrétně necitoval obviněným zmiňované svědky v odůvodnění rozsudku uvedl: „ Naprostou většinu odvolacích námitek obžalovaného bylo nutno odmítnout jako naprosto nedůvodnou, zavádějící, zamlžující pochybnosti, nevzbuzující obsah naprosté většiny usvědčujících důkazů, tedy především svědeckých výpovědí, které vzájemně nebyly izolovány, naopak se vzájemně podporovaly. Zde má odvolací soud na mysli především tři dílčí skutky pokračujícího podvodného jednání obžalovaného vůči svému zaměstnavateli, jimiž byl obžalovaný uznán vinným, jde o vystavený paragon bez čísla ze dne 8. 10. 2008 na částku 2.580,- Kč, p. R. D., dále parago ze dne 24. 10. 2008 na částku 2.820,- Kč, restaurace Z. h., H., Č. B., a paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 na částku 7.450,- Kč, restaurace G. - B. a., Č. B.
... jednání obžalovaného zjištěno naprosto nepochybně, řečeno slovy zákona, bez důvodných pochybností. Svědek J. D. (restaurace Z. h.) jednoznačně vypověděl, že příslušný paragon vystavil v jednom případě, aniž by předcházela konzumace obžalovaného či jiné osoby z n. p. Budějovický Budvar, učinil tak na požádání svědka P. D., podřízeného obžalovanému, který i určil, jaká částka má být na paragon napsána. J. D. vyhověl žádosti z kamarádství, zřejmě i ve snaze zachovat dobré vzájemné obchodní vztahy, jeho výpověď je rovněž jednoznačně, nedvojsmyslně potvrzena výpovědí zmíněného svědka P. D., který byl požádán obžalovaným o obstarání paragonů z restaurací Z. h. a p. R. D., aniž by předcházela návštěva zmíněných restaurací a konzumace v souvislosti s případnými obchodními schůzkami.
Jestliže byly k dispozici takto jednoznačné, neměnné výpovědi, vzájemně se doplňující a potvrzující, pak nemohou obstát jakékoli zpochybňující argumenty, ať již co do údajných nejasností výpovědí, jakýchsi konspiračních teorií o záměru firmy či lidí, svázaných s ní obchodními vztahy, zdiskreditovat obžalovaného.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že jak nalézací, tak odvolací soud dostatečným způsobem objasnily, jaké skutečnosti je vedly k závěru, že trestnou činnost mají (v příslušném rozsahu) bez důvodných pochybností za prokázanou a obhajobu obviněného vyvrácenou.
Nižší soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou obviněného a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že Okresní soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také okresní soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Ing. M. H. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to rovněž v posuzovaném případě, když bylo třeba věnovat velkou pozornost provedeným důkazům, a to i za situace, kdy se obviněný k trestnému činu nedoznal. Zejména v takové důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněného a svědků, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry o vině obviněného, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tyto závěry pak byly ještě doplněny o argumentaci odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí reagoval zejména na námitky obsažené v podaném odvolání obviněného, a tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.
Podle Nejvyššího soudu tedy byla vina obviněného v celém rozsahu dostatečně prokázána, čili správně posouzena, pokud jde o učiněné skutkové zjištění i jeho právní kvalifikaci.
Protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl (viz §267 odst. 3, 4 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného Ing. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata