ECLI:CZ:US:2010:3.US.1038.10.1
sp. zn. III. ÚS 1038/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Servisní služby, s. r. o., se sídlem Praha 4 - Chodov, Petýrkova 1967/27, zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 57, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2009 sp. zn. 23 Co 136/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího "práva na právní jistotu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v její exekuční věci.
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích o odvolání proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 1. 2009 č. j. 16 Nc 14458/2006-13, jímž byla zastavena exekuce pro nedostatek majetku povinného J. B., rozhodl mj. tak, že uložil stěžovatelce (v exekučním řízení oprávněné) povinnost nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové hotové výdaje ve výši 4.165 Kč. Odvolací soud výslovně konstatoval, že náhradu nákladů exekuce posoudil podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007.
Argumentace odvolacího soudu však přesto podle stěžovatelky odporuje ustálené judikatuře Ústavního soudu a obchází již jím vyslovené závěry, jmenovitě v nálezech sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. I. ÚS 969/09 či sp. zn. I. ÚS 1851/09. Má totiž za to, že odvolací soud dovodil závěr o jejím procesním zavinění na zastavení exekuce jen ze skutečnosti, že předala soudní exekutorce k vymožení "hromadnou agendu", u které z povahy věci existuje větší či menší procento pohledávek, které se ukáží být nedobytnými, a že proto v takových případech - dojde-li k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného - jde vždy o zastavení exekuce způsobené zaviněním oprávněné. Takovou interpretaci ustanovení §89 exekučního řádu (ve znění do 31. 12. 2007) považuje stěžovatelka za nepřípustnou, neboť procesní zavinění oprávněné bylo možné dovodit pouze v souvislosti s porušením "nějaké povinnosti", přičemž zavinění ve smyslu prezentovaném v odůvodnění napadeného usnesení bylo dle jejího mínění nastoleno až právní úpravou exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb. (tedy po 1. 1. 2008). Z toho důvodu se stěžovatelka domnívá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil zákaz pravé retroaktivity, a tím porušil i její právo na "spravedlivý proces".
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Deficit spravedlivého procesu - o nějž v projednávané věci primárně jde - se v této rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda výklad, užitý obecnými soudy, je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V širším rozsahu, a zčásti k odlišnému tématu, se k problematice náhrady nákladů exekuce vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ve kterém se mimo jiné přihlásil k závěru, že východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekuce "je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo", a zvláštní místo přisoudil situaci, "kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat". Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), uvedl dále Ústavní soud, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Odtud plyne evidentně, že obecným soudům nelze jakkoli vytýkat, pakliže svoji pozornost soustředily k hodnocení okolností, rozhodných - právě - pro posouzení zavinění na tom exekučním výsledku, jímž bylo zastavení exekuce.
Toto hodnocení - ostatně - se z povahy věci odbývá v relativně širším rámci uvážení, kde z výše vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu je významný zásadně jen výkladový nebo logický exces, a naopak není podstatné, je-li k dispozici - oproti závěrům obecného soudu - i hodnocení jiné, byť hájitelné.
Určující pak v dané věci je, že tyto závěry není důvod kritizovat jako ojedinělé, překvapivé nebo coby výraz interpretační "svévole", jestliže je obecný soud též adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil.
Důvod k zásahu Ústavního soudu zde již proto není.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení opodstatněně konstatoval, že soud prvního stupně sice v kolizi s judikaturou Ústavního soudu (zejména s nálezem sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009) nesprávně použil při rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce ustanovení §89 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008, zdůraznil však poté okolnost, že k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného došlo s částečným zaviněním obou účastníků řízení; na straně oprávněné odvolací soud shledal procesní zavinění ve skutečnosti, že sama potvrdila, že předala exekutorce "k vymožení cca 300 až 400 pohledávek" a předpokládala, že "65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných". Vstupovala tím do exekučního řízení s vědomím, že "ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky... a soudnímu exekutorovi vzniknou náklady exekuce, které mu nebudou uhrazeny" (viz str. 4 napadeného usnesení).
Pro případ pochybností, zda byl aplikován exekuční řád "ve správném" znění (před účinností zákona č. 347/2007 Sb.), postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (srov. kupříkladu stěžovatelkou dovolávaný nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 314/09), a na tam, byť cestou "obiter dicta", vyjádřený názor, že "větu druhou §89 exekučního řádu nutno ... interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce"; v důsledku toho se v dané věci (jako rozhodný) totiž uplatní právní názor shodný.
Pouze na okraj je možno připomenout, že k obdobnému závěru dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 821/10, vydaného v jiné stěžovatelčině věci, v němž mj. konstatoval, že "odvolací soud ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistil skutkový stav, na který aplikoval přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když dospěl k závěru, že vzhledem k neopatrnosti a neuvážlivému postupu lze stěžovatelce přičítat částečné zavinění na zastavení exekučního řízení."
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo dospět i v posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle právě vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu