ECLI:CZ:US:2018:3.US.1041.18.1
sp. zn. III. ÚS 1041/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2018 č. j. 6 To 24/2018-37 za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "stížnostní soud") z důvodu, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 2 T 75/2014, uznán vinným z trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 2 T 54/2009, byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let. Stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody podal k Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "soud prvého stupně") žádost o podmíněné propuštění, již tento soud usnesením ze dne 7. 12. 2018, č. j. 3 PP 279/2017-26, zamítl dle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí stížnost, na jejímž podkladě stížnostní soud toto usnesení soudu prvého stupně zrušil dle §149 odst. 1 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, a nově rozhodl tak, že žádost o podmíněné propuštění zamítl dle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
4. Soud prvého stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel sice vykonal třetinu z obou postupně uložených trestů, ale nebyla u něj splněna podmínka, že prokázal polepšení, ani podmínka předpokladu, že v budoucnu povede řádný život. Nesplnění podmínky polepšení soud prvého stupně zdůvodnil tím, že hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu je pouze průměrné, kdy tento za bezmála dva a půl roku získal toliko tři kázeňské odměny, a rovněž nepřijal svou vinu, neboť ji dodnes vidí i na straně své manželky (za jejíž týrání byl odsouzen - pozn. Ústavního soudu), přičemž dosud své protiprávní jednání neodsoudil, a tedy nelze hovořit o jeho polepšení, tím spíše, že se má k manželce vrátit. Nesplnění podmínky předpokladu vedení řádného života pak dovodil soud prvého stupně ze závěrů znaleckých posudků z let 2013 a 2014, které konstatují nepříznivou prognózu chování stěžovatele, a dokonce varují před možným opakováním agrese ze strany stěžovatele s následkem smrti jeho manželky. V kontextu nepřijetí jeho viny a syndromu týrané ženy, který soud prvého stupně v manželce stěžovatele rozpoznal, neboť tato svalovala vinu na své rodiče a o sobě uváděla, že za všechno může ona a v minulosti si agresi ze strany stěžovatele zasloužila, pak soud prvého stupně konkludoval, že riziko opakování trestné činnosti stěžovatelem je velmi vysoké.
5. Stěžovatel brojil proti těmto závěrům soudu prvého stupně zejména tím, že podmínka prokázání polepšení je u něj splněna, neboť ve výkonu trestu je poprvé, získal tři kázeňské odměny, je připraven řešit svou situaci prostřednictvím odborné terapie, vinu na svou manželku nesvaloval, ale toliko se snažil o dokreslení kontextu jejich "destruktivní souhry". Znalecké posudky, z nichž soud prvého stupně vycházel, byly navíc dle stěžovatele zastaralé a manželka syndromem týrané ženy netrpí, neboť je schopna se starat o jejich dva syny, chodit do práce a obstarat dokonce zaměstnání i stěžovateli pro případ jeho podmíněného propuštění.
6. Stížnostní soud dospěl k jinému závěru ohledně minimální délky trestu, po jejímž výkonu mohl stěžovatel požádat o podmíněné propuštění, proto nově rozhodl a žádost stěžovatele zamítl dle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ve zbytku se zcela ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a nad jejich rámec uvedl, že proti závěru o stěžovatelově polepšení svědčí i skutečnost, že tento se po právní moci v pořadí prvého odsuzujícího rozsudku za týrání osoby žijící ve společné domácnosti dopustil opětovně druhově identické trestné činnosti, a to ve zkušební době podmíněného odsouzení, a tedy na něj hrozba trestu nijak nezapůsobila. Námitku stěžovatele ohledně stáří znaleckých posudků pak odmítl s tím, že lidská osobnost je v dospělosti neměnná, a proto bylo možno vycházet i ze znaleckých posudků staršího data.
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel úvodem vlastní ústavněprávní argumentace uvádí, že si je vědom zdrženlivosti Ústavního soudu ve věcech rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přesto má však za to, že v jeho případy nastaly výjimky, jež Ústavní soud dle jeho předchozí judikatury opravňují ke kasačnímu zásahu. Stěžovatel tak stížnostnímu soudu vytýká 1) podcenění významu neaktuálních znaleckých posudků; 2) vyvozování závěrů, k nimž je třeba odborné znalosti; 3) porušení zásady dvojího přičítání; 4) porušení principu kontradiktornosti; a 5) prioritu hledání důvodů pro zamítnutí žádosti. Stěžovatelovu argumentaci lze v podstatných bodech charakterizovat takto:
8. Ad 1) stěžovatel poukazuje na to, že znalecké posudky sehrály v rozhodování obecných soudů zásadní roli, přičemž tyto posudky byly natolik zastaralé, že nijak nezohledňovaly vývoj, k němuž u stěžovatele došlo v rámci výkonu trestu. Stěžovatel souhlasí s tím, že vývoj osobnosti člověka je v dospělém věku ukončen, k určitému vývoji však dojít může. V opačném případě by bylo popřeno, že člověka lze resocializovat, léčit a kompenzovat, přičemž výkon trestu má a může ovlivnit hodnotové preference a vytvořit předpoklady k úplné resocializaci. Skutková zjištění obecných soudů na základě neaktuálních znaleckých posudků tak nemohla být úplná.
9. Ad 2) stěžovatel namítá, že obecné soudy nejsou kompetentní k zjištěním týkajícím se psychického stavu manželky stěžovatele, která mají vysoce odbornou povahu. Dle odborníků neexistuje jednotný profil týrané osoby, proto se syndrom týrané osoby popisuje na základě určité kombinace skupin příznaků, které se mezi jednotlivými oběťmi liší. Dovození tohoto syndromu proto není tak triviální, aby je mohly učinit samy obecné soudy.
10. Ad 3) stěžovatel uvádí, že skutečnost, že se dopustil obdobné trestné činnosti v běhu zkušební doby podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, je mu přičítána v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání dvakráte. Stěžovateli tato skutečnost byla již přičtena k tíži nejen v rámci samostatného trestního řízení pro tento další skutek, ale i v rámci nařízení přímého výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. 2 T 54/2009. Nyní by tato recidiva měla nepřípustně znamenat i vyloučení možnosti podmíněného propuštění.
11. Ad 4) stěžovatel upozorňuje, že stížnostní soud zamítl jeho stížnost v neveřejném zasedání, ačkoliv se neomezil toliko na přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvého stupně, ale sám hodnotil důkazy a vyvozoval z nich závěry. Stěžovateli i jeho obhájci bylo tímto postupem znemožněno se k věci vyjádřit. Názor stížnostního soudu o absenci nutnosti aktualizace znaleckých posudků k osobě stěžovatele tak přitom fakticky znemožňuje podmíněné propuštění stěžovatele, čímž dochází ke zpřísnění trestního postihu. Na tom dle stěžovatele nic nemůže změnit ani skutečnost, že k tomuto závěru dospěl stížnostní soud v polemice s argumenty obhajoby proti znaleckým posudkům.
12. Ad 5) stěžovatel zdůrazňuje, že byť na podmíněné propuštění není právní nárok, tam, kde trest splnil svůj účel, neexistuje důvod uplatnění tohoto institutu odsouzeným odpírat. Dle zprávy věznice trest u stěžovatele svůj účel plní. Situace stěžovatele je dle jeho slov sice složitá, ale specifická v tom, že odhodlání k resocializaci a narovnání složitého partnerského vztahu projevuje nejen stěžovatel, ale i jeho manželka, tedy oběť. Z hlediska celkového procesu resocializace mohla významnou roli hrát i doporučení znalců, kteří by zpracovali aktuální znalecké posudky, ohledně určitých opatření či omezení, která by na stěžovatele působila a která by bylo možno ve zkušební době podmíněného propuštění sledovat a hodnotit. Dle názoru stěžovatele tak obecné soudy měly především zkoumat, zda a za jakých podmínek je možno jeho žádosti vyhovět, nikoliv prioritně hledat argumentaci pro její zamítnutí.
V. Posouzení Ústavním soudem
13. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že tyto nemohou ani potenciálně vést k závěru o porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími. Je sice pravdou, jak stěžovatel správně uvedl, že byť na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neexistuje právní nárok, neznamená to, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněném propuštění nemohlo dojít k porušení některého ze základních ústavně zaručených lidských práv [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 3439/13 ze dne 12. 11. 2014 (N 209/75 SbNU 341), bod 13]. Posouzení splnění či nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění je ovšem věcí nezávislého rozhodování obecných soudů, jehož výsledek Ústavní soud respektuje potud, pokud není důsledkem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tedy projevem libovůle [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323), usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
16. To platí zejména pro podmínku prokázání polepšení se a tzv. prognózy vedení řádného života do budoucna, které již ze své povahy vyžadují na straně soudů určitý prostor pro kvalifikovanou volnou úvahu na základě vnitřního přesvědčení soudu o splnění či nesplnění těchto podmínek. To znamená, že pokud rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění vadami uvedenými v předchozím odstavci netrpí, nemůže Ústavní soud nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svou vlastní úvahou, i kdyby měl na základě dostupných údajů za to, že by sám na místě obecných soudů posoudil podmínky polepšení se či prognózy vedení řádného života do budoucna odlišně. Ve stěžovatelově případě nezjistil Ústavní soud žádný důvod, který by jej opravňoval ke kasačnímu zásahu vůči napadenému rozhodnutí.
17. V podrobnostech uvádí ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud toto:
18. V rozsahu námitek 1) a 2) musí Ústavní soud částečně dát stěžovateli za pravdu, aniž by to však bylo způsobilé negovat závěr o zjevné neopodstatněnosti jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že úsudek o polepšení se i o prognóze vedení řádného života do budoucna je do značné míry toliko pravděpodobnostní, respektive spojen s rizikem nesprávnosti, a tedy je povinností obecných soudů vždy usilovat o zjištění dostatku skutkových podkladů, aby toto riziko bylo co nejvíce minimalizováno [srov. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)]. K tomu v případech, v nichž trestná činnost odsouzeného je do značné míry dána endogenními kriminogenními faktory, tj. významnou roli v ní hraje osobnost odsouzeného, znalecké posudky z odpovídajících oborů představují velmi důležitou možnost, jak shora zmíněné riziko snížit. Byť je nepochybně pravdou, že osobnost dospělého člověka je relativně stálá, znalecké posudky, jichž měly obecné soudy ve věci využít, se nemusely primárně zaměřovat na osobnost stěžovatele, ale na to, jak se změnil v důsledku výkonu trestu jeho sebenáhled na trestnou činnost, za niž byl odsouzen, jak se změnil vzájemný vztah stěžovatele s jeho manželkou, jaká opatření případně mohou zabránit opakování trestné činnosti stěžovatelem do budoucna atd.
19. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem rovněž v tom, že obecné soudy nemohou samy posuzovat psychický stav manželky stěžovatele. Měl-li soud prvého stupně i stížnostní soud podezření, že se u manželky stěžovatele rozvinul syndrom týrané ženy, měly zvážit i její znalecké zkoumání, neboť i její psychický stav, náhled na trestnou činnost, jíž se stala obětí, jakož i vztah ke stěžovateli, mohly za těchto okolností mít významnou váhu při posuzování možnosti recidivy stěžovatele.
20. Obecné soudy tedy v tomto směru pochybily, nicméně toto jejich pochybení nepřesahuje rámec nezákonnosti tak, že by jím již byla založena protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžejní ve stěžovatelově věci je, že soud prvého stupně dospěl k závěru, s nímž se ztotožnil i stížnostní soud, že nebyla splněna již podmínka polepšení se. Jelikož podmínky dle §88 odst. 1 trestního zákoníku musí být splněny kumulativně, i eventuální změna v náhledu na prognózu vedení řádného života by nemohla na rozhodnutí soudu prvého stupně ani na napadeném rozhodnutí stížnostního soudu nic změnit, neboť i tak nebyla splněna jiná kumulativní podmínka, tj. polepšení se.
21. Soud prvého stupně dovodil nenaplnění podmínky polepšení se stěžovatele jednak z pouze průměrného plnění povinností v rámci výkonu trestu, jednak z nepřipuštění si vlastní viny a svalování odpovědnosti na manželku. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že by k deklaraci své viny byl jakkoliv donucen ať postupem orgánů činných v trestním řízení, ať fakticky nastavením institutu podmíněného propuštění. Lze tak konstatovat, že stěžovatel sice dobrovolně přistoupil k připuštění své viny v rámci výslechu, soud prvého stupně to však vyhodnotil pouze jako formální deklaraci, přičemž stěžovatel se i v rámci tohoto výslechu pokoušel dle soudu prvého stupně odpovědnost přenést i na svou manželku. Do procesu dokazování včetně hodnocení důkazů přitom Ústavní soud zásadně zasahovat nesmí. Jelikož hodnocení výpovědi stěžovatele nijak nevybočilo z mezí ústavní konformity hodnocení důkazů obecnými soudy, nemá těmto závěrům Ústavní soud ve světle východisek nastíněných shora sub 15. co vytknout. Na tom nic nemůže změnit ani stěžovatelova snaha ve své ústavní stížnosti poněkud korigovat vyznění svého sdělení v rámci výpovědi před soudem prvého stupně, neboť hodnocení této výpovědi příslušelo právě soudu prvého stupně, nikoliv soudu Ústavnímu.
22. K námitce 3) v obecné rovině platí, že závěr o negativní prognóze vedení řádného života nesmí být založen na minulých skutečnostech [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz]. Nelze tak nikomu upřít efektivní možnost dosáhnout svého podmíněného propuštění jen proto, že jde o recidivistu, jestliže jinak svým chováním ve výkonu trestu a svými postoji k němu by tato negativní prognóza dána nebyla [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017] a současně by byly splněny i ostatní podmínky pro podmíněné propuštění.
23. Tento závěr však nesmí být interpretován tak, že by chování odsouzeného ještě před nastoupením výkonu trestu odnětí svobody nemohlo být soudem rozhodujícím o podmíněném propuštění žádným způsobem vzato do úvahy. Pokud, stejně jako v případě stěžovatele, se odsouzený dopustil recidivy identické trestné činnosti ve zkušební době předchozího podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, nemůže tato skutečnost v žádném případě per se vylučovat podmíněné propuštění z následného výkonu trestu odnětí svobody, může však být vzata soudem v úvahu jako faktor, který činí nápravu takového odsouzeného složitější, neboť na něj nezapůsobil již jednou uložený trest, a tedy soud může k tomuto faktoru přihlédnout při hodnocení provedeného dokazování ohledně toho, zda jej odsouzený přesvědčil, že se napravil. Za protiústavní tak nelze považovat postup, v němž by soud od takového odsouzeného požadoval k tomu, aby nabyl vnitřní přesvědčení, že se odsouzený napravil, větší úsilí stěžovatele v rámci výkonu trestu než u odsouzeného, u nějž by hypoteticky všechny okolnosti byly identické, kromě toho, že se této recidivy nedopustil.
24. Ústavní soud vyzdvihuje, že to platí pouze za předpokladu, že je takovému předchozímu protiprávnímu jednání stěžovatele přikládána pouze tato omezená váha indicie, že je k jeho napravení vyžadováno z jeho strany zvýšené úsilí oproti osobě, která se žádného předchozího protiprávního jednání nedopustila. V žádném případě nesmí být toto předchozí protiprávní jednání zneužito k faktickému znemožnění podmíněného propuštění.
25. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že závěr stížnostního soudu o stálosti povahy dospělého jedince v žádném případě nemůže znamenat, že by stěžovateli bylo jen s odkazem na jeho osobnost automaticky podmíněné propuštění odpíráno kdykoliv v budoucnu. Jak již Ústavní soud vyložil, osobnost pachatele je jen jednou z rozhodujících skutečností, z níž musí obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet. Ústavní soud však v tuto chvíli nesmí a nechce jakkoliv předvídat posuzování splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele v budoucnu.
26. K námitce 4) Ústavní soud uvádí, že postupem stížnostního soudu k porušení zásady kontradiktornosti dojít nemohlo. Řízení před stížnostním soudem se vedlo ke stížnosti stěžovatele, nikoliv státního zástupce, přičemž z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se v něm státní zástupce k argumentaci stěžovatele vyjadřoval, čímž by vyvolal potřebu umožnit stěžovateli na takové vyjádření reagovat [srov. k tomu a contrario nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207)]. Není navíc zřejmé, jak by veřejné zasedání mohlo situaci změnit, neboť ani v jeho průběhu by stížnostní soud nesměl předjímat své rozhodnutí a předložit stěžovateli k vyjádření svou argumentaci užitou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť ta v danou chvíli nemohla být známa ani stížnostnímu soudu samotnému. Argumentace stížnostního soudu v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí pak představuje pouze vypořádání se s námitkami stěžovatele, což je naplněním účelu odůvodnění rozhodnutí o opravném prostředku. Stěžovatel tak měl možnost předložit stížnostnímu soudu potenciálně efektivní argumentace ve svůj prospěch, což učinil a nebyl v této možnosti žádným protiprávním postupem soudu prvého stupně omezen.
27. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že by stížnostní soud sám přehodnocoval skutkové závěry či proces dokazování provedený před soudem prvého stupně. Stížnostní soud výslovně uvedl, že se s těmito závěry ztotožňuje, tedy že z nich vyšel, a toliko rozvinul právní argumentaci soudu prvého stupně o skutečnosti, které ale zjistil již soud prvého stupně v řádném procesu dokazování.
28. Ani námitce ad 5) nemůže Ústavní soud přisvědčit. Předně její relevance odpadá vzhledem k závěru učiněnému výše sub 20. a 21., neboť tato námitky směřuje především proti negativnímu závěru o prognóze vedení řádného života stěžovatelem v budoucnu. Nicméně již samotné stěžovatelovo východisko, tj. že by úlohou soudů v řízení o podmíněném propuštění mělo primárně být hledání důvodů k závěru o naplnění podmínek jeho aplikace, je nesprávné. V trestním řízení jsou soudy vázány zásadou materiální pravdy, zásadou vyhledávací, zásadou oficiality a zásadou volného hodnocení důkazů a stejně jako v jakémkoliv jiném právním řízení je na ně kladen požadavek na nestrannost a nezávislost.
29. Nejinak je tomu i ve vykonávacím řízení trestním. Soud tak v řízení o podmíněném propuštění nesmí a priori postupovat ani tak, že by primárně hledal důvody pro nevyhovění žádosti odsouzeného (či návrhu jiné oprávněné osoby), ani tak, že by primárně hledal důvody pro vyhovění. V tomto řízení soudy zvažují individuální zájem jednotlivce na dokončení naplnění účelu trestu na svobodě oproti kolektivnímu zájmu na ochraně společnosti a na spravedlivém potrestání pachatele. Již ze své podstaty si vážení těchto protichůdných zájmů žádá nestrannost a nepředpojatý přístup.
VI. Závěr
30. Stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jakým obecné soudy vyhodnotily splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Závěry obecných soudů o nesplnění těchto podmínek se však nevymykaly mezím kvalifikované volné úvahy soudu, již při rozhodování o této otázce požívaly, a nedošlo ani k žádným procesním pochybením, které by zakládaly vadu protiústavnosti.
31. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu