ECLI:CZ:US:2007:3.US.1058.07.1
sp. zn. III. ÚS 1058/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 3 To 302/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci; je toho názoru, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listiny").
K porušení stěžovatelových práv mělo dojít v prvé řadě tím, že jeho věc byla projednána místně nepříslušným soudem; příslušným byl podle jeho názoru Okresní soud ve Frýdku - Místku, neboť trestného činu se měl dopustit v obci Paskov, jež patří do jeho obvodu. Bylo též porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, a to v odvolacím řízení, jelikož "se nemohl reálně o konání veřejného zasedání dozvědět pro svou nepřítomnost v místě doručování". Co do hodnocení této skutečnosti pak stěžovatel nesouhlasí s dovolacím soudem, a oproti jím uplatněnému názoru má za to, že jeho námitka byla "relevantní" a "důvodná". Za nesprávné považuje stěžovatel konečně též právní posouzení souzeného skutku, a poukazuje zejména na nedostatek subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl odsouzen.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 3 T 12/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušení dobu v délce čtyř let. Napadeným usnesením odvolací soud podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl stěžovatelovo odvolání. Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl stěžovatelovo dovolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Námitka nedostatkem místní příslušnosti soudu neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu. Obecně platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedenou námitku poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti, a nikoliv dříve, ač mu v tom nic nebránilo (srov. §188 odst. 1 písm. a), §222 odst. 1, §257 odst. 1 písm. a) tr. ř.), je nevyhnutelné v této části ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posoudit jako nepřípustnou (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Stěžovatelovou další námitkou - porušením práva být přítomen při projednání jeho odvolání - se oba soudy (soud odvolací i dovolací) podrobně zabývaly; podle soudu odvolacího proběhlo veřejné zasedaní o odvolání v nepřítomnosti stěžovatele z toho důvodu, že jeho účast nebyla nutná, když zde nebyl předpoklad provádění nových důkazů, přitom byl přítomen stěžovatelův obhájce, a veřejnost nebyla vyloučena. Dovolací soud tomuto postupu v obšírném výkladu přisvědčil.
Ústavní soud jím vyloženou argumentaci sdílí; není známo, že by byla jakkoli nekonformní ve vztahu k výkladovým standardům ustáleným v rozhodovací praxi soudů a Ústavní soud neshledává ani relevantní reflexi k právu na spravedlivý proces ve smyslu stěžovatelem dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 95/04, sp. zn. III. ÚS 927/06). Nic nepřekáželo stěžovatele, jehož svoboda nebyla omezena vazbou ani výkonem trestu, o nařízení veřejného zasedání pouze vyrozumět, a toto vyrozumění bylo náležitě doručeno na adresu (trvalého bydliště), kterou stěžovatel uvedl pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. řádu. S ohledem na povahu zásilky se pak opodstatněně uplatnil režim fikce doručení, zakotvený v §64 odst. 2 tr.ř. pro případ, že si adresát zásilku do deseti dnů od jejího uložení nevyzvedl, a to bez ohledu na okolnost, zda se na adrese doručení zdržoval (§64 odst. 2, in fine, tr.ř.).
Z protokolu o veřejném zasedání se podává, že mu byl přítomen obhájce stěžovatele, a že na stěžovatelově osobní účasti netrval ani nežádal o jeho odročení. Vyhlásil-li za těchto okolností odvolací soud usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti stěžovatele, postupoval nejen v souladu s dotčenými ustanoveními tr. řádu, nýbrž i v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 160/01).
Ani stěžovatelovu námitku z porušení zásady rovnosti (ve vztahu k osobám, jejichž svoboda je omezena vazbou či výkonem trestu) akceptovat nelze. Důvody zvláštního režimu, zakotveného v §263 odst. 4 tr. ř. pro tyto osoby jsou zřejmé, všeobecně přijímané a rozumné, a tímto ustanovením nemůže být založeno než "rozdílné zacházení s osobami v rozdílném postavení", nikoliv ústavněprávně napadnutelná nerovnost, jak se stěžovatel domnívá.
Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že podle zásady vigilantibus iura mohl stěžovatel kritizované situaci předejít tím, že by odvolací soud o chystaném pobytu v zahraničí a dočasné změně místa pobytu informoval.
Vzhledem k tomu, že poslední námitku, z nesprávnosti právního posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinen, stěžovatel nepodložil žádnou argumentací, natožpak ústavněprávní, odkazuje Ústavní soud jen obecně na mnohokrát v dostupné judikatuře vyslovené zásady ústavněprávního přezkumu, jejichž důsledkem mimo jiné je, že Ústavní soud "není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy)". Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu