ECLI:CZ:US:2006:3.US.111.06.1
sp. zn. III. ÚS 111/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, č.j. 28 Cdo 2591/2005-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, č.j. 20 Co 133, 134/2005-163, a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2004, č.j. 24 C 151/2001-93, a ze dne 3. 2. 2005, č.j. 24 C 151/2001-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil. Je přesvědčena, že v řízení (napadenými rozhodnutími) byla porušena její ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 36 "a násl." Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jmenovitě právo na spravedlivý proces.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že vlastníkem označených nemovitostí je druhá žalobkyně (stěžovatelka) a že další (první) žalobkyně (Městská část Praha 1) má tyto nemovitosti svěřeny do správy, a na základě vzájemné žaloby naopak určil, že vlastníkem je v řízení žalovaná Česká republika. Odvolací soud k odvolání obou žalobkyň tento rozsudek potvrdil, a dovolací soud jejich dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Z procesního spisu se podává, že sporné nemovitosti byly dne 19. 7. 1955 rozhodnutím Ministerstva kultury odevzdány z národního majetku do trvalého užívání Komunistické strany Československa zastoupené jejím Ústředním výborem a dohodou o správě národního majetku ze dne 3. 2. 1959 pak byly předány Ministerstvem školství a kultury do správy Obvodního národního výboru v Praze 1 (dále "ONV"). Dne 26. 11. 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva mezi Ministerstvem kultury a KSČ měnící výměr ze dne 19. 7. 1955, podle které nemovitosti měly sloužit dočasnému užívání Svazu sovětských společností pro družbu a kulturní styky se zahraničím (dále jen "Svazem"). Dne 12. 5. 1971 byla uzavřena Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o zřízení a činnosti Domu sovětské vědy a kultury v Praze, vyhlášená pod č. 81/1971 Sb.; článek VIII dohody zmiňoval dočasný pronájem nemovitostí Domu sovětské vědy a kultury v Praze (dále jen "Dům"). Dne 3. 6. 1971 ÚV KSČ uzavřel se Svazem dohodu o dočasném pronájmu budovy pro Dům sovětské vědy a kultury v Praze. Dne 17. 5. 1972 ONV a KSČ uzavřely hospodářskou smlouvu, jež nahradila rozhodnutí ze dne 19. 7. 1955 a dohodu ze dne 26. 11. 1970. Stěžovatelka tvrdila, že před 1. 6. 1990 (kdy by zaniklo právo trvalého užívání KSČ podle nařízení vlády č. 212/1990 Sb.), byla uzavřena mezi ONV a ÚV KSČ dohoda o zániku práva trvalého užívání; v jednotlivých stejnopisech předložené smlouvy byla uvedena data jejího uzavření rozdílně, v prvním se nachází datum 16. 5. 1990, u dalšího 15. 5. 1990 a u třetího vůbec chybí.
Určení stěžovatelky jako vlastníka nemovitostí záviselo na tom, zda prokáže splnění podmínek stanovených v §1 zákona č. 172/1991 Sb., v rozhodném znění (dále jen "zákona č. 172/1991 Sb."). Dle tohoto ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Obecné soudy při výkladu citovaného ustanovení vycházely z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96, dle kterého musejí být pro přechod majetku kumulativně splněny tři podmínky; musí se jednat o majetek, který ke dni 24. 5. 1991 vlastnicky náležel České republice, ke dne 23. 11. 1990 k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce (národní výbor) a s tímto majetkem také hospodařil. Ústavní soud zde pak konstatoval, že "právo hospodaření" je pojmem, který byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem "správa", a proto i "hospodaření" je dlužno vyložit z povinnosti hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, tj. nejen tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a reálně využívat.
Na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně výslovně uzavřel, že splnění podmínky "hospodaření" předchůdcem stěžovatelky doloženo nebylo. Odvolací soud k tomu připojil, odkazuje na stěžovatelčinu žalobu proti "Domu", že opírala-li se o výpověď z užívání ze dne 29. 1. 1992, musela si existence právního titulu pro užívání - jiného subjektu - být sama vědoma. Odmítl též názor stěžovatelky, že po zániku práva trvalého užívání ÚV KSČ by užíval "Dům" nemovitosti bez právního důvodu nebo dokonce protiprávně.
Pro posouzení splnění podmínky vlastnictví České republiky se stala určující interpretace čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění účinném ke dni 24. 5. 1991 (dále jen "zákona č. 143/1968 Sb."), dle kterého je vlastnictvím České a Slovenské Federativní Republiky majetek ve státním vlastnictví, jenž slouží k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených ústavním zákonem Federálního shromáždění do její působnosti. Vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky je ostatní majetek ve státním vlastnictví.
Odvolací soud zde přihlédl k čl. 7 odst. 1 písm. a/ ve spojení s čl. 4 odst. 4 tohoto zákona, podle kterého patří do působnosti ČSFR zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv, zastupování ČSFR v mezinárodních vztazích a rozhodování v otázkách války a míru, a spolu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci šlo o působnost "federace", neboť tímto užíváním státního majetku se realizovala Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o zřízení a činnosti Domu sovětské vědy a kultury v Praze, uzavřená dne 12. 5. 1971 a vyhlášená pod č. 81/1971 Sb. (konkrétně její čl. 8), a smlouvu podepsal za československou stranu zmocněnec federální vlády a realizovalo ji federální ministerstvo zahraničních věcí. Odvolací soud poukázal i na to, že užívání nemovitostí "Domem" k účelům propagace cizího státu na celém území federace (čl. 3) tehdejšímu vymezení její působnosti odpovídalo. Vyjádřil současně názor, že je nutné odmítnout jako nerozhodné námitky, že dohodu ze dne 3 .6. 1971 o dočasném pronájmu uzavřel ÚV KSČ a nikoli stát; za podstatné oba soudy shledaly především okolnost, že využití nemovitostí sloužilo plnění úkolů, svěřených do působnosti federace.
Jestliže nebyla splněna podmínka vlastnictví České republiky, pokládal odvolací soud za podružné námitky z nedostatku spolehlivého závěru o neplatnosti dohody o zániku práva trvalého užívání ÚV KSČ (srov. §4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb.), jakož i námitky, že "městská část s tímto majetkem ani nemohla fakticky hospodařit" (neboť ji užíval ve smyslu dohody o dočasném užívání "Dům", a tato dohoda nemohla - se zřetelem k §348 odst. 2 zákona č. 109/64 Sb., hospodářského zákoníku - zaniknout).
Podstata stěžovatelčiny kritiky rozhodnutí obecných soudů, vtělená do ústavní stížnosti, spočívá v tom, že (jednotlivě) shrnuje právní závěry, k nimž soudy dospěly, a jednak dovozuje nedostatky jejich řádného odůvodnění, jednak se soustřeďuje k tvrzení, že se soudy "nezabývaly (dalšími) podmínkami pro přechod vlastnického práva na obce", resp. se nevypořádaly s argumentací, již ve prospěch závěrů opačných předkládala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavněprávní relevanci však nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III. ÚS 9/06).
Maje uvedené na zřeteli, přezkoumal Ústavní soud napadený rozsudek z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná; její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní zjevně mít nelze; i kdyby o nich mohla být pochybnost, oponentura předestřená stěžovatelkou nemá ústavněprávní reflex, neboť jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; Ústavnímu soudu je naopak vyhrazeno hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda postrádá racionální základnu, resp. vybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Takový závěr evidentně namístě není; soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Právo na spravedlivý proces tím dotčeno není, a zásah do jiných základních práv stěžovatel ani netvrdil.
Výše prezentované shrnutí obecnými soudy uplatněné argumentace dokládá, že neobstojí stěžejní námitka stěžovatelky, že se její věcí nezabývaly z hledisek, jež lze objektivně pokládat za relevantní. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, jestliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Ostatně stěžovatelka vznesla výhrady, jež mají zhusta jen všeobecnou povahu, a vytýká jimi převážně údajnou "nedostatečnost" odůvodnění vydaných rozhodnutí, aniž by samy byly způsobilé přesvědčivě doložit správnost její vlastní právní verze.
Ústavní soud nevidí důvody ani pro závěr, že v rovině samotného podústavního práva je výsledek sporu, jenž byl obecnými soudy ustaven, zjevně nesprávný, tím méně že představuje výsledek "svévolný". Věcné námitky stěžovatelky (pokud byly vyjádřeny) nejsou způsobilé relevantně zpochybnit argumentaci obecných soudů (zejména soudu odvolacího) ve prospěch úsudku, že dotčené nemovitosti nebyly v rozhodném čase ve vlastnictví České republiky (resp. že naopak byly vlastnictvím ČSFR), a stejně tak nelze ničeho vytýkat ani posouzení (byť na něm soudy výsledek sporu nezaložily) dohody o zániku práva trvalého užívání "mezi ONV Praha 1 a KSČ" jakožto nikoli "dostatečně průkazné" (což by postačovalo, aby nastaly následky - stěžovatelce nepříznivé - již z hlediska ustanovení §4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 172/1991 Sb.).
Zcela zjevně se stěžovatelka mýlí, vytýká-li posléze dovolacímu soudu, že údajně náležitě neodůvodnil závěr, že dotčené nemovitosti v rozhodném okamžiku nebyly ve vlastnictví České republiky, že se nevypořádal "s tvrzenými skutečnostmi odvolatele", že chybí "uvedení skutkových závěrů do souladu se všemi okolnostmi" a "vyvození opodstatněných právních závěrů zejména ve vazbě na vyhodnocení důkazů", resp. "vypořádání se s tvrzenými skutečnostmi". Stěžovatelka totiž přehlíží, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelkou (a první žalobkyní) podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zde se dovolací soud, v souladu s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř., právem soustředil výlučně k hodnocení, zda napadeným rozhodnutím nebyla posuzována právní otázka, jež dosud jím nebyla řešena nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena odlišně, anebo byla-li posouzena konkrétní právní otázka v rozporu s hmotným právem. Zápornou odpověď dovolací soud pak v dostatečné míře odůvodnil, mimo jiné i odkazy na judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 185/96 a I. ÚS 387/97. Stěžovatelkou vyjádřená kritika napadeného usnesení do takto vymezeného rámce daného dovolacího řízení nikterak nesměřuje.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti a ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Odklon od zásad spravedlivého procesu dovodit nelze.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu