ECLI:CZ:US:2015:3.US.1144.15.1
sp. zn. III. ÚS 1144/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 3050/2014-67, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2014 č. j. 20 Co 41/2014-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2013 č. j. 10 C 180/12-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel sice uvedl, že ke svému zastoupení v řízení před Ústavním soudem zmocnil advokátku Mgr. Lucii Brusovou, se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, toto tvrzení však nikterak nedoložil.
Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení zadostiučinění za náhradu nemajetkové újmy ve výši 272 000 Kč s úrokem z prodlení způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel se domáhal zaplacení uvedené částky za nepřiměřenou délku soudního řízení od 20. 4. 2005 do 31. 5. 2012 na ochranu osobnosti vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 126/2006, kdy soudy dospěly k nesprávnému závěru, že uvedená doba není nepřiměřenou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2014 č. j. 20 Co 41/2014-47 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2013 č. j. 10 C 180/12-20, který žalobu zamítl. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem soudů a podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 3050/2014-67 odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil závěry soudů, že řízení má pro něj běžný význam, poukázal na to, že byl ve vykonstruovaném trestním řízení (2001-2003), vláčen po soudech a ohrožen trestem odnětí svobody 5-10 roků, ačkoli skutek nikdy nebyl trestným činem zvýhodňování věřitele nebo podvodu. Stěžovatel je přesvědčen, že zinscenované soudní řízení mělo za cíl ho zničit lidsky i hospodářsky a podotkl, že závažné důsledky dehonestace přetrvávají. Stěžovatel namítal, že i samotné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a je v rozporu s judikaturou. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů a předkládá obsáhlé argumenty, pro které mělo být jeho žalobě vyhověno. Na podporu těchto argumentů cituje celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva zabývajících se obdobnou náhradou škody. Stěžovatel navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena pro porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.
II.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel byl mnohokrát v minulosti poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (dosud byl asi v 94 věcech účastníkem řízení před Ústavním soudem, např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 255/08, III. ÚS 3724/11 sp. zn. IV. ÚS 2576/14, sp. zn. II. ÚS 2577/14 a sp. zn. I. ÚS 2571/14). Vzdor tomu vykazuje nyní předložený návrh vady, zejména nesplňuje podmínku obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s §30 a §31 zákona o Ústavním soudu. Vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu by bylo přitom z důvodů stěžovateli z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické, neboť s právními následky takto podané ústavní stížnosti byl již mnohokrát seznámen v řadě usnesení Ústavního soudu, např. sp. zn. IV. ÚS 834/10, III. ÚS 60/15.
Ústavní soud je toho názoru (který vyjádřil v stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Obdobný postup ostatně zvolil Ústavní soud i ve vztahu k jiným podáním stěžovatele (usnesení ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3087/14, usnesení ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3088/14, usnesení ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 470/15).
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aniž by se jevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj