ECLI:CZ:US:2015:4.US.2576.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2576/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti lng. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1743/2014-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013 č. j. 16 Co 408/2013-69 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 4. 2013 č. j. 27 C 10/2012-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 316 000 Kč (110 000 Kč jako odškodnění nemajetkové újmy, 206 000 Kč jako náhrady škody). Ke škodě i nemajetkové újmě mělo dojít nesprávným úředním postupem exekutorky v exekučním řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako oprávněný. Stěžovatel poukazoval na formální postup exekutorky, který zapříčinil, že se z majetku povinného nepodařilo ničeho vymoci. Nemateriální újma pak měla stěžovateli vzniknout průtahy v exekučním řízení, které započalo v roce 2002 a skončilo v roce 2012.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dlužník již před zahájením exekučního řízení nedisponoval žádným majetkem, ze kterého by stěžovatelovy pohledávky mohly být uspokojeny. I kdyby proto soudní exekutorka nejednala vůbec, nemohla stěžovateli vzniknout žádná majetková újma. Postup exekutorky při zjišťování majetku povinného byl navíc podle soudu adekvátní. Obvodní soud připustil, že doba, která uplynula do vydání usnesení o zastavení exekuce, nebyla přiměřená, nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel o nemajetnosti povinného musel vědět již před zahájením exekučního řízení, a že mu tato skutečnost byla potvrzena i v rámci řízení, nemohlo podle soudu formální trvání exekuce ve stěžovateli vyvolat takový stav nejistoty, aby bylo možno učinit závěr o vzniku nemajetkové újmy, jakkoli se jinak vznik této újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení předpokládá.
Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názory nalézacího soudu a dodal, že je-li exekuční řízení vedeno sice nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak již v jeho průběhu je zřejmé, jaký bude ve vztahu k oprávněnému jeho výsledek, tj. že jeho pohledávka nebude uspokojena, a sám oprávněný neučiní návrh na zastavení exekuce či podnět k jejímu zastavení, nemůže mít formální trvání exekučního řízení za následek vznik nemajetkové újmy v osobní sféře oprávněného.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl a odkázal na podobné závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 ze dne 25. 9. 2012.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně brojí proti odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které považuje za nedostatečné, přičemž rozhodnutí, na nějž Nejvyšší soud odkazuje, dopadá údajně na zcela jinou situaci. Stěžovatel následně namítá, že soudy pouze kopírovaly nepodložené závěry exekutorky, která si přitom v exekučním řízení počínala pasivně a spíše jen hledala záminku pro zastavení exekuce.
Pokud jde o délku řízení, stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není z pohledu právní jistoty účastníků vhodné, aby exekuční řízení, které nenaplnilo svůj účel, bylo formálně neuzavřené a trvalo delší dobu bez zjevné činnosti exekutora. Stěžovatel odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který považuje exekuční řízení za integrální součást práva na soudní ochranu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud předně podotýká, že skutkově velmi podobnou situací se zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2751/14 ze dne 22. 10. 2014, kterým odmítl ústavní stížnost stejného stěžovatele pro její zjevnou neopodstatněnost. Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná ústavní stížnost nepřináší prakticky žádné nové argumenty, nemá Ústavní soud důvod na svém postoji cokoli měnit a na odůvodnění citovaného usnesení pro úplnost odkazuje.
Ke stěžovatelovým argumentům pak Ústavní soud nad rámec uvádí následující. Není především pravda, že by obecné soudy pouze převzaly tvrzení exekutorky a jejím postupem se řádně nezabývaly. Nalézací soud mimo jiné vyslechl i tři likvidátory dlužníka, přičemž závěr o tom, že dlužník již před zahájením exekučního řízení neměl žádný majetek, je ze svědeckých výpovědí zřejmý. Lze tudíž souhlasit s názorem obvodního soudu, že za těchto okolností by stěžovateli nemohla být způsobena škoda, ani pokud by exekutorka ve věci vůbec nekonala. Soudy navíc ověřily, že postup exekutorky po nařízení exekuce byl adekvátní, přičemž pokud následně již v provádění exekuce nepokračovala, bylo to v souladu se zákonem, neboť na majetek dlužníka byl vyhlášen konkurs, a veškerá dispozice s majetkem tak přešla na správce konkursní podstaty.
Pokud se týče tvrzeného vzniku nemajetkové újmy, i zde názory obecných soudů obstojí. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, nemajetnost dlužníka byla zřejmá již před zahájením exekuce, což následně potvrdila i soudní exekutorka, která po nařízení exekuce bez zbytečných průtahů učinila veškeré kroky k ověření majetkové situace povinného. Následně byl navíc na majetek povinného vyhlášen konkurs a povinný byl dne 10. 7. 2007 vymazán z obchodního rejstříku poté, co dne 18. 1. 2007 nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu z důvodu, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Exekuční řízení tedy sice bylo formálně zastaveno až v roce 2012, nicméně vše, co mohlo být po exekutorce od stěžovatele požadováno (pokud se týče snahy vymoci pohledávku), bylo již dříve učiněno, a to bez jakýchkoli průtahů. Formální neukončení exekučního řízení nemělo na stěžovatele vůbec žádný vliv, pročež lze souhlasit, že žádná nemajetková újma stěžovateli přes délku řízení nevznikla.
Konečně, ústavněprávní deficit Ústavní soud nespatřil ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu