ECLI:CZ:US:2021:3.US.1239.21.1
sp. zn. III. ÚS 1239/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Jana Marka a 2) Ing. Pavla Marka, obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Na Rybníčku 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2021, č. j. 24 Cdo 3049/2020-193, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 7. 2018, č. j. 30 C 109/2017-100, byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně (společnost Hermes Media, a. s.) a otec stěžovatelů jsou každý vlastníkem id. 1/2 pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Karlín, kterého součástí je budova č. p. X2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 13 Co 423/2018-173, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 7. 2018, č. j. 30 C 109/2017-100, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud podle stěžovatelů přistoupil ke zrušení výše citovaných rozhodnutí bez dostatečně racionálního důvodu a bez toho, aniž by pro takový postup byly splněny procesní podmínky, což stěžovatelé podrobně vysvětlují.
4. Soudce zpravodaj ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti vyžadovaných zákonem o Ústavním soudu, což v sobě zahrnuje i posouzení, zda návrh splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje [což je stěžovatelům ostatně známo minimálně z usnesení sp. zn. III. ÚS 1072/17 ze dne 19. 3. 2018 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), které bylo vydáno k ústavní stížnosti jejich (nyní již zemřelého) otce Jaroslava Marka], že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. kupř. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá i ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (např. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. již odkazované usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Podanou ústavní stížností - jak je uvedeno shora - stěžovatelé brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, vycházející z řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovitému majetku v této žalobě definovanému. Věc přitom Nejvyšší soud vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. S ohledem na to, že ani nyní není ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohou stěžovatelé uplatňovat všechna svá práva, nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se ani v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud připustil za jen předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...) a v jejich rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. bod 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale v projednávané věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatelé mají možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jejich právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyli srozuměni s výsledkem pokračujícího soudního řízení, jsou oprávněni po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
10. Na základě výše uvedených závěrů, Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
11. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj