ECLI:CZ:US:2013:3.US.1246.13.1
sp. zn. III. ÚS 1246/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Hadrabové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, AK se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. ledna 2010 sp. zn. 7 C 216/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011 sp. zn. 11 Co 480/2010, ve znění opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení základních práv zaručených čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka, shodně jako v předchozím řízení, vyslovila přesvědčení, že v rozhodování orgánů státní moci byla porušena ústavně garantovaná práva, a to právní jistota v právních vztazích, neboť obecné soudy rozhodly svévolně, nepředvídatelně a v rozporu s platným právem. Obecné soudy porušily i zásadu "pacta sunt servanda" a nezabezpečily její reálné uplatnění v běžném životě.
Stěžovatelka stručně poukazuje na to, že dovolání bylo odmítnuto, přestože podala dovolání z důvodu otázky zásadního právního významu, která nebyla dosud vyřešena. Jednalo se o to, zda může vzniknout smlouva o dílo a lze prokázat splnění díla v případě, kde neexistuje předávací protokol, neexistuje písemná smlouva, neexistuje stavební deník podepsaný objednatelem, nejsou zápisy z kontrolních dnů a není ani potvrzení o uzavření smlouvy o dílo.
Dle názoru stěžovatelky je nezbytné, aby pro řádné posouzení odpovědnosti za škodu byl proveden takový důkaz, kterým by byl nestranně, objektivně a přesně popsán a zjištěn rozsah splnění závazku. V řízení nebyl prokázán vznik smlouvy ani splnění díla žádným relevantním způsobem než výslechem svědků, společníků žalobce ve sdružení a neúplným stavebním deníkem. Dále stěžovatelka tvrdila, že v řízení jako žalobce vystupovalo sdružení fyzických osob, které není způsobilé vystupovat procesně, proto stěžovatelka namítala nedostatek jeho aktivní legitimace a také zpochybnila svoji pasivní legitimaci s ohledem na to, že nebyla po celou dobu vlastníkem nemovitostí.
Stěžovatelka zpochybnila závěry obecných soudů, neboť nebylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité a úplné skutkové zjištění, a také tvrdila, že věc byla nesprávně právně posouzena. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího.
II.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 7 C 216/2005 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2010 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 341 835 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 82 171 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. 11 Co 480/2010, ve znění opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2011 (11 Co 480/2010-149), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 49 153 Kč. Přisvědčil závěru nalézacího soudu, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo za účelem provedení rekonstrukce objektu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2013 č. j. 33 Cdo 4552/2011-158 stěžovatelčino dovolání odmítl dle ustanovení §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda byla podána včas a zda je přípustná.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatelka pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto, vzhledem k předložené argumentaci, nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Ústavní soud konstantně judikuje, že nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383), usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Tak by tomu bylo zejména v případě denegationis iustitiae (odepření spravedlnosti), jestliže by se zřetelem k logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím obsaženým v napadeném rozhodnutí šlo o projev svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19)], dále v situaci, kdy se otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolací soud vůbec nezabýval, i když tak měl povinnost učinit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973)], anebo v případě absence odůvodnění.
Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, explicitně se vyjádřil, že podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam dle §237 odst. 3 o. s. ř.. Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky uvedené stěžovatelkou vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci. K takovým námitkám se však při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží. Konečně ani ostatní dovolací námitky týkající se hodnocení důkazů a učiněných skutkových závěrů nemohly založit přípustnost stěžovatelčina dovolání, neboť v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu aprobovanou s Ústavním soudem nepředstavovaly relevantní dovolací důvody. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tak, aby dostál výše uvedeným požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu. Skutečnost, že odvolací soud zaujal právní názor odlišný od stěžovatelčina, nečiní předloženou právní otázku zásadně významnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v opravných prostředcích, kritizovala správnost skutkových zjištění obecných soudů a tvrdila, že věc byla nesprávně právně posouzena. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud zabýval otázkami, které stěžovatelka uplatnila ve svém odvolání. Odvolací soud konstatoval, že soud nalézací provedl dokazování v rozsahu potřebném pro náležité a úplné skutkové zjištění, pro učinění skutkových závěrů a tyto správně posoudil i po právní stránce. Vypořádal se i s tvrzením o nedostatku aktivní i pasivní legitimace v řízení. Pasivní legitimace stěžovatelky je dána, neboť se jedná o nárok ze smlouvy o dílo mezi účastníky a nemůže na tom nic změnit skutečnost, že nebyla po celou dobu provádění rekonstrukčních prací vlastníkem nemovitosti.
V řízení bylo prokázáno, že předmětnou smlouvu o dílo uzavírala (ústně) stěžovatelka se žalobcem, že tomuto byli přítomni oba účastníci i svědci (svědek pan Šustek, zaměstnanec žalobce). V souladu s ustanovením §631 a násled. obč. zákoníku byla uzavřena smlouva o dílo, která nevyžaduje písemnou formu a stěžovatelka zaplatila zálohu, ale konečné vyúčtování po dokončení a předání díla zaplatit odmítla. Není nezbytné, aby bylo vydáno písemné potvrzení dle ustanovené §632 obč. zákoníku, při nenaplnění tohoto ustanovení se nestává uzavřená smlouva neplatnou. Eventuálně neznamená to, že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Účelem písemného potvrzení totiž je umožnit objednateli, aby prokázal, co je obsahem smlouvy. Potvrzení je jen písemným osvědčením o již uzavřené smlouvě. Soud se vypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně rozsahu provedených a vyúčtovaných prací. Soud přihlédl také k tomu, že stěžovatelka po předání předmětu díla nepožadovala bezplatné odstranění konkrétních vad, popř. slevu ve smyslu ustanovení §648 odst. 1 a 2 obč. zákoníku.
Rozhodovací důvody odvolacího soudu, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jeho rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by tento soud věci stěžovatelky nevěnoval přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak, z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud přezkoumal řízení před nalézacím soudem a neshledal odvolání důvodným. Lze konstatovat, že odvolací soud způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložil své skutkové i právní závěry, přičemž se neopomněl zabývat všemi podstatnými námitkami, které stěžovatelka v řízení před ním uplatnila, a s nimiž argumentuje i v ústavní stížnosti. Dostál tak požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly právní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu