ECLI:CZ:US:2016:3.US.1248.15.1
sp. zn. III. ÚS 1248/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Vrány, zastoupeného Mgr. Františkem Štouračem, advokátem, se sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2015 č. j. 1 To 32/2015-36 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2014 č. j. 0 Nt 1288/2014-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se návrhem ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovateli se nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu v trestním řízení, v němž je stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Okresní soud vzal v potaz, že stěžovatel nevlastní žádný majetek a v nedávné době proběhlo stěžovatelovo oddlužení jako řešení jeho insolvence. Současně však okresní soud zdůraznil, že si stěžovatel měsíc před povolením oddlužení pronajal rodinný domek s platbou 13 400 Kč za měsíc a před tím musel v rámci zajištění závazku hradit majiteli nemovitosti částku 51 000 Kč. Vzhledem k stěžovatelem tvrzené mzdě ve výši 8 500 Kč před zdaněním dospěl okresní soud k závěru, že tvrzení stěžovatele stran příjmů a majetkových poměrů působí nevěrohodně. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Přitom zdůraznil, že právo na bezplatnou obhajobu náleží toliko obviněnému, jehož nemajetnost vyplývá z vážných důvodů nikoliv přechodné povahy. U osob práce a výdělku schopných není tedy momentální nedostatek finančních prostředků důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Vzhledem ke stěžovatelovým zdravotním a rodinným poměrům a jeho neschopnosti doložit včas v dostatečné míře poměry majetkové, považoval krajský soud stěžovatelovu tvrzenou nemajetnost za nedoloženou.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho právo na obhajobu tím, že mu nepřiznaly nárok na bezplatnou obhajobu, ačkoliv pro vyhovění jeho žádosti byly splněny všechny podmínky. Předložené důkazy soudy nehodnotily objektivně, rozhodovaly bez znalosti okolností klíčových pro předmět řízení, čímž porušily zásadu vyšetřovací. Stěžovatel přitom krajskému soudu zaslal všechny relevantní dokumenty, jejichž nepředložení je stěžovateli v odůvodnění napadených rozhodnutí dokonce vytýkáno. Stížnostní soud však rozhodl dřív, než se s nimi mohl seznámit. Proto lze jeho rozhodnutí považovat rovněž za nedostatečně odůvodněné, neboť se nevypořádává s námitkami vznesenými stěžovatelem. Takovým postupem, kdy stěžovatel nebyl k předložení uvedených listin vyzván, ačkoliv dopředu avizoval předložení dalších relevantních důkazů, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V tomto směru se stěžovatel dovolává i závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43). Ke skutkovým tvrzením obecných soudů stěžovatel dodává, že pronajatý dům obývá se svou partnerkou, která se na chodu domácnosti významným způsobem podílí. Částku 51 000 Kč, jejíž složení bylo nutné před pronajmutím domu, si stěžovatel vypůjčil od své matky, což může doložit podepsanou smlouvou o zápůjčce. Pokud by stěžovatel získal lépe placené zaměstnání, musel by všemi prostředky navíc hradit své závazky k dalším osobám. Trestní řízení je přitom pouze ve své rané fázi, a bylo již realizováno více než 50 úkonů právních služeb, a lze očekávat, že bude ještě několik let trvat. Nic z toho však obecné soudy v napadeném řízení nezohlednily. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
4. Krajský soud ve vyžádaném vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel byl zastoupen obhájcem a měl tedy vědět, že nárok na bezplatnou obhajobu může být přiznán jen v případě, pokud stěžovatel dostatečně osvědčí svou nemajetnost již u soudu prvního stupně. Krajský soud pak neměl povinnost vyčkávat neomezeně dlouhou dobu na avizované doplnění stížnosti. Ta byla podána dne 16. 12. 2014 a krajský soud rozhodl dne 29. 1. 2015. Krajský soud připomenul, že stížnost má být odůvodněna zásadně do tří dnů.
5. Okresní soud ve svém vyjádření pouze popsal průběh napadeného řízení a odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení.
6. Ústavní soud zaslal vyjádření obou soudů stěžovateli na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatel následně využil, avšak v podstatě v ní pouze zopakoval již dříve uvedené argumenty.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není zásadně povolán k přezkumu takových aspektů rozhodování obecných soudů, jakými jsou jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost. Jeho role spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), a proto může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě překročení mezí pro soudní rozhodování daných ústavním pořádkem, jež má za důsledek porušení základních práv a svobod účastníků soudního řízení ?čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy?.
9. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitky rozporující výklad podústavního práva obecnými soudy, podle kterých stěžovatele nelze považovat za nemajetného. Dále stěžovatel namítá správnost hodnocení jimi provedených důkazů. V oblasti nákladů řízení, kam spadá i problematika institutu tzv. bezplatné obhajoby v trestním řízení, zastává Ústavní soud vždy maximálně zdrženlivý přístup. Z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady peněžního závazku těm osobám, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené, resp. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či jiný stav. Soudní praxi, která nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv (srov. též např. usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Taková praxe je naopak naplněním obecné právní maximy, že každý odpovídá za splnění svých závazků, a to i do budoucna. Uvedená zásada má navíc silný hodnotový aspekt u pachatelů trestné činnosti, neboť (vedle možného preventivního dopadu) je důležitou součástí procesu přijímání odpovědnosti za spáchaný trestný čin a nápravu jeho důsledků. Tomu odpovídá opačná zásada, že osoba, která není za trestný čin odsouzena, nemá nést náklady na svoji obhajobu.
10. Stěžovatelův případ přitom nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo záhodno se od uvedených zásad odchýlit. Dovolává-li se stěžovatel závěrů nálezu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43), přehlíží zejména tu skutečnost, že stěžovatelka v dané věci byla plně invalidní a zcela odkázána na peněžní pomoc státu. Výchozí úvaha tak reflektovala její zvláštní objektivní situaci (výdělečná neschopnost), kterou se soudy snažily zpochybnit nevěrohodností jejích tvrzení stran vlastnictví jiného hodnotného majetku, aniž by v tomto směru provedly řádné dokazování. Taková situace však ve stěžovatelově případě nenastala, neboť otázka jeho neschopnosti, být výdělečně činný, se vůbec nestala spornou.
11. Soudy navíc ústavně konformním způsobem prokázaly, že stěžovatel vynakládá pravidelně vyšší částky, než kolik deklaroval svých příjmů. Sám stěžovatel tyto výdaje označuje za půjčky a pomoc příbuzných, známých, apod. Nad rámec výše uvedeného lze pro úplnost doplnit, že z hlediska posuzování nemajetnosti pro účely hodnocení nutnosti bezplatné obhajoby však lze dle Ústavního soudu považovat za schopnost výdělku i možnost využití vybudované sociální sítě vztahů (zejména rodinných) k mimořádné a krátkodobé peněžní pomoci k uspokojení nejdůležitějších finančních potřeb, mezi něž náleží i úhrada nákladů vzniklých s oprávněně vedeným trestním řízením. Stručně řečeno, schopnost někoho, opatřit si za rozumných podmínek peníze od blízkých osob na úhradu služeb obhájce, zásadně vylučuje prohlášení takovéto osoby za nemajetnou. Dle Ústavního soudu lze považovat za ústavně konformní stav, nese-li stát (resp. zbytek společnosti) finanční odpovědnost za zajištění účinné obhajoby obviněného teprve v těch případech, kdy jsou v rozumné míře vyčerpány možnosti zajištění této důležité potřeby pomocí peněžních prostředků osob blízkých, zejména pak nejbližší rodiny (obdobně např. usnesení ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 741/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Pokud jde o vypořádání se s námitkami, které stěžovatel uplatnil v doplnění stížnosti, zaslanému stížnostnímu soudu až po vydání jeho rozhodnutí, je zřejmé, že krajský soud se nemohl těmito námitkami zabývat, neboť rozhodnutí vynesl o několik dní dříve, než bylo toto doplnění doručeno krajskému soudu. Stěžovatel namítá, že krajský soud měl povinnost vyčkat na avizované doplnění, nebo jej alespoň s poučením o chystaném rozhodnutí vyzvat k urychlenému doplnění jeho stížnosti. Ústavní soud se s tímto stěžovatelovým závěrem neztotožňuje. Z povahy institutu stížnosti, vymezeného v trestním řádu, dle Ústavního soudu vyplývá, že o stížnosti rozhodující soud nemá povinnost vyčkávat na její odůvodnění delší čas, než jaký lze považovat při bezodkladném a bedlivém hájení svých práv za přiměřený. Přitom je třeba vycházet zejména ze zákonné lhůty. V podstatě totožnou situaci již Ústavní soud řešil v minulosti v usnesení ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 880/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V něm dospěl k závěru, že rozhodnutí stížnostního soudu po uplynutí zhruba dvou týdnů (bez nutnosti vyzývat stěžovatele k zaslání avizovaného doplnění odůvodnění stížnosti) neporušuje principy spravedlivého procesu. Zdůraznit je nutno zejména klíčový závěr: "Z ústavněprávního pohledu je významné, že soud druhého stupně má vždy povinnost zabývat se obsahem včas podaného opravného prostředku. Včasnost stížnosti je formálně vymezena lhůtou pro její podání (§143 odst. 1 trestního řádu), na niž navazuje povinnost soudu prvého stupně předložit věc k rozhodnutí soudu druhého stupně [§146 odst. 2 písm. c) trestního řádu], a tuto úpravu podústavního práva rozhodně nelze shledat protiústavní. V případě odůvodnění včas podané stížnosti, resp. rozšíření nebo doplnění odůvodnění stížnosti, je přitom myslitelné, aby bylo podáno až do rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. sp. zn. I. ÚS 689/05 ze dne 21. června 2006). Toho všeho si ostatně byl zjevně vědom i stěžovatel, který odůvodnění stížnosti podával s odstupem dvaceti dnů od doručení rozhodnutí soudu prvého stupně přímo na Vrchní soud v Praze. V tom, že soud prvého stupně zaslal spis soudu druhého stupně 12. února 2007, tj. s odstupem pěti dnů od doručení rozhodnutí, a že soud druhého stupně, bez ohledu na nedodání stěžovatelem slíbeného odůvodnění stížnosti, rozhodl již 21. února 2007, tj. s odstupem čtrnácti dnů od doručení rozhodnutí stěžovateli, Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Nedostatek přiměřené pečlivosti při uplatňování vlastních práv stěžovatele (do něhož se včítá i postup jeho obhájce) totiž ze své podstaty není hoden jakékoliv právní ochrany." V rozhodnutí krajského soudu bez vyčkání na stěžovatelův přípis tak Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových ústavních práv.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu