ECLI:CZ:US:2007:3.US.128.06.1
sp. zn. III. ÚS 128/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. N., právně zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1188/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 6 To 45/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2005 sp. zn. 1 T 10/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou posléze dalšími přípisy stěžovatele, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a dále k porušení základní zásady trestního řízení spočívající v presumpci neviny, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh návrhu, byl stěžovatel ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2005 uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1, §148 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta; podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a dále v zákazu veškeré podnikatelské činnosti na dobu čtyř let.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce i obviněný odvoláními směřujícími proti všem jeho výrokům. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2005 byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1, §148 odst. 2, 4 tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb, a to na čtyři léta. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud ČR však dovolání stěžovatele v záhlaví blíže označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Jak Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, měl se stěžovatel výše uvedené trestné činnosti dle shodných skutkových zjištění obecných soudů dopustit (stručně řečeno) tak, že v době od 23. 1. 1998 do 23. 10. 1998 celkem v devíti případech jako jednatel daňového subjektu Business-like s. r. o., se sídlem v Hodoníně, Brandlova 36, za tuto společnost vystavil daňová přiznání k dani z přidané hodnoty - od zdaňovacího období IV. čtvrtletí 1997 až do zdaňovacího období září 1998, kterými nárokoval z titulu přijatých zdanitelných plnění z dovozu odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši 9.305.778,- Kč, ač si byl vědom, že k plnění nedošlo a že faktury vystavené společností Holland Bohemia Trading za údajné zprostředkování pro společnost Business-like s. r. o. jsou fiktivní, a takto podal na Finančním úřadu v Hodoníně ve výroku rozsudku konkretizovaná daňová přiznání za příslušná zdaňovací období podložená fakturami a výdajovými doklady, avšak škoda České republice v konečném důsledku způsobena nebyla, neboť včas provedenou daňovou kontrolou k vyměření nižší daně nedošlo.
II.
Argumentace ústavní stížnosti
Námitky stěžovatele ohledně výpovědi svědka J. H. M. Lemmense
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel předně namítal, že závěry o jeho trestní odpovědnosti jsou postaveny na nepravdivém tvrzení nizozemského občana J. H. M. L., jednatele společnosti Holland Bohemia Trading (dále jen HBT), který popřel reálný obsah jím vystavených faktur za činnosti prováděné pro společnost Bussines-like s. r. o., kterou reprezentoval stěžovatel, přičemž uvedený svědek L. současně tvrdil, že jej stěžovatel přiměl ke zpracování předmětných faktur. O pořízení faktur a o okolnostech, za nichž byly pořízeny, L. dle stěžovatele vypovídá nepravdivě. Dle stěžovatele svědek L. lhal i o tom, že od stěžovatele nikdy neobdržel žádné finanční plnění, neboť z jiných důkazů, zejména z výpovědi svědkyně N. (manželky stěžovatele) vyplývá opak. Stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy výpověď svědka L. hodnotily, neboť dle jeho názoru není závěr o věrohodnosti tohoto svědka náležitě odůvodněn a vyznívá jako holé konstatování. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy záměrně nepřipustily sebemenších pochybností o věrohodnosti tohoto svědka, na jehož výpovědi jsou veškerá obvinění proti osobě stěžovatele konstruována.
Stěžovatel dále zpochybňuje samu zákonnost provedení tohoto důkazu a kritizuje postup soudu prvého stupně, aprobovaný soudem odvolacím, který L. výpověď, učiněnou cestou dožádání v rámci mezinárodní právní pomoci, v hlavním líčení přečetl k důkazu, ač k tomu dle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky. Správně je konstatováno, že se volaný svědek L. k jednání nedostavil a nelze jej jako cizího státního příslušníka nijak k této účasti na jednání českých soudů donucovat. Již však nebylo zmíněno, že šlo o první nedostavení se svědka L. k soudu, neboť původně stanovený termín konání hlavního líčení byl posunut na pozdější termín pro onemocnění přísedícího, přičemž na onen nově stanovený termín byl svědek L. obeslán stejně jako na původně nařízené hlavní líčení. V obou případech bylo svědku L. předvolání doručeno, avšak nejednalo se o dvě jednání, ale pouze o jediné, k němuž se posléze nedostavil, a proto měl být před přečtením jeho výpovědi minimálně opakovaně obeslán. Jelikož obesílání do ciziny si vyžaduje zvláštní postup při respektování přísných pravidel, bylo dle názoru stěžovatele pro soud prvého stupně jednodušší konstatovat naplnění podmínek dle ust. §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu než složitě dosahovat výslechu svědka Lemmense. Soud prvého stupně se dle názoru stěžovatele měl zabývat i možností dosažení výslechu svědka L. v Holandsku, neboť jeho svědecká výpověď se v projednávané věci ukázala být rozhodujícím důkazem. Na tom, jak stěžovatel zdůrazňuje, nemůže nic změnit ani případný poukaz na vzrůst nákladů slyšením svědka v cizině, ani eventuální námitka, že by svědek nevypovídal či v řízení před soudem zopakoval svou výpověď z přípravného řízení. Dle názoru stěžovatele si soud prvého stupně ulehčil další postup v hlavním líčení přečtením výpovědi, ačkoliv dosažení svědka L. nebylo nemožné, naopak bylo třeba, aby soud v době evropské integrace lépe využil svých možností při zjišťování rozhodných skutečností pro trestní řízení. Nevyužití všech dostupných možností ze strany soudu je dle názoru stěžovatele porušením nejen zásady zjištění objektivní pravdy, ale i jeho práva na spravedlivý proces.
Námitky k trestněprávní kvalifikaci skutku a k aplikaci ust. §88 odst. 1 tr. zákona obecnými soudy
V druhém okruhu svých námitek stěžovatel uvádí, že dospěl-li soud prvého stupně k závěru, že jednání stěžovatele je trestným činem dle §148 odst. 1, 2 tr. zákona ve stadiu pokusu, měl je kvalifikovat jako tzv. pokus nezpůsobilý. Flagrantní porušení daňových předpisů prý nemohlo naplnit skutkovou podstatu citovaného trestného činu, protože ke vzniku škody nedošlo, resp. nebyly učiněny ani kroky k tomu, aby stěžovateli byl vrácen odpočet na DPH, resp. daňovému subjektu nebyl nikdy nárokovaný odpočet DPH vyplacen. Stěžovatel upozorňuje, že tato skutečnost byla zohledněna toliko soudem prvého stupně, který při hodnocení zákonných podmínek pro použití ust. §88 odst. 1 tr. zákona dospěl dle názoru stěžovatele ke správnému závěru. Stěžovatel přitom nesouhlasí s právním názorem soudu odvolacího, který konstatoval, že výše škody je určujícím prvkem pro hodnocení jednání obviněného z hlediska nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost, zvláště když jde o škodu naplňující téměř dvojnásobně pojem škody velkého rozsahu. Soud odvolací dle názoru stěžovatele nevzal v úvahu tu skutečnost, že šlo o hrozící hypotetickou škodu, která však v konečném důsledku nevznikla.
Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud, přisvědčiv argumentaci státních zástupců, svým rozhodnutím pro použití přísnější trestní sazby dle odst. 4 §148 tr. zákona zasáhl do práva na spravedlivý proces, neboť při interpretaci ust. §88 odst. 1 tr. zákona v duchu přepjatého formalismu se dostal do extrémního rozporu s principy obecné spravedlnosti, což má za následek dotčení stěžovatele na jeho právech a svobodách ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 ÚS. Stěžovatel zdůrazňuje, že předpisy obecného práva s trestným jednáním ve stadiu pokusu sice spojují stejné právní následky jako pro dokonané trestné činy, nicméně nemůže převážit výlučné hledisko výše škody v její ,,nominální výši", ale je třeba výrazněji diferencovat hrozící škodu od nastalé reálné škody, kteréžto aspekty je třeba od sebe diametrálně odlišit nejen z hlediska použití přísnější trestní sazby, ale i z hlediska výměry trestu. Stěžovatel označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nespravedlivé i vzhledem k jiným případům hospodářské a finanční kriminality, jejichž pachatelé byli i přes mnohem vyšší a zároveň reálně způsobenou škodu potrestáni mnohem mírněji, pokud vůbec.
Stěžovatel dále k hledisku použití přísnější trestní sazby dle §88 odst. 1 tr. zákona uvedl, že si je sice vědom, že každá trestní kauza má své specifické okolnosti a v konečném důsledku nelze na jeho trestní věc vztahovat výsledky jiných kauz, kvalifikovaných dle §148 odst. 2, 4 tr. zákona, nicméně je toho názoru, že hledisko obecné spravedlnosti vyžaduje, aby také veřejné mínění akceptovalo rozhodovací kritéria obecných soudů, neboť jen tak lze ve společnosti pozitivně ovlivňovat důvěru v rozhodovací činnost soudů, aby bylo každému zřejmé, s jakým očekávaným rozhodnutím se setká při porušení právních předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě se takového hlediska obecné spravedlnosti dobrat nelze a poukazuje na jiné trestní kauzy, známé ze sdělovacích prostředků, jejichž pachatelé byli dle jeho názoru i přes nesrovnatelně vyšší způsobenou škodu potrestáni stejným trestem odnětí svobody jako stěžovatel.
Námitky k hodnocení dalších důkazů obecnými soudy
Stěžovatel dále kritizuje údajný formalismus odvolacího soudu v jeho postupu ohledně důkazu ve formě dopisu z 10. 4. 2005 od prezidenta holdingové společnosti CASIL Dr. W. M. Y., který stěžovatel obecnému soudu předložil při veřejném zasedání dne 26. 5. 2005 a kterým se snažil dokázat, že jeho obchody v Číně nebyly fiktivní, ale byly zprostředkovány osobou svědka L., resp. jeho firmou HBT. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud tento důkaz hodnotil záměrně tak, aby nedošlo ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka L., jež stěžovatele z trestné činnosti usvědčuje. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry, jenž ohledně uvedeného dopisu odvolací soud učinil na základě zprávy Interpolu, z níž vyplynulo, že v Hongkongu není žádná společnost, která by nesla ,,holý" název CASIL. Stěžovatel označuje postup odvolacího soudu při hodnocení uvedeného důkazu za povrchní, nepřihlížející k odlišným zvyklostem obchodní korespondence v Evropě a východní Asii.
Námitky k zásadě presumpce neviny a k postupu Finančního úřadu Hodonín
V další části odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení zásady presumpce neviny. Stěžovatel je toho názoru, že daňové řízení vůči společnosti Bussines-like s. r. o. reprezentované stěžovatelem jako společníkem a statutárním orgánem, které bylo vedeno Finančním úřadem v Hodoníně (dále jen FÚ Hodonín), reprezentovaným jeho pracovnicemi svědkyní J. Ch., provádějící kontrolu daně z přidané hodnoty za roky 1997, 1998 a svědkyní L. L., provádějící kontrolu daně z příjmu právnických osob za totéž období, mělo veskrze inkviziční charakter. Obě svědkyně si dle názoru stěžovatele vykládají po svém, co je důkazní břemeno a jak má být daňové řízení vedeno, zejména pak prověřování navržených a označených důkazů daňovým subjektem. To, že při provádění daňové kontroly nebylo vše standardní, je dle stěžovatele patrno z výpovědi právě svědkyně Ch., slyšené v přípravném řízení dne 6. 9. 2001, která potvrzuje, že JUDr. Rafaj - právní zástupce společnosti Business-like s. r. o. v průběhu kontroly volal na kontrolní oddělení, kde si stěžoval na postup při provádění kontroly.
Ačkoliv stěžovatel požadoval, aby faktury vystavené za společnost Holland Bohemia Trading jejím jednatelem L. včetně daňových dokladů, potvrzujících jednotlivé platby, byly ze strany FÚ prověřeny přímo v Nizozemsku u svědka L., nestalo se tak a verdikt v daňové kontrole o DPH byl vydán bez tohoto prověření. FÚ se odvolává na to, že se jedná o fiktivní faktury, aniž by v daňovém řízení měl k dispozici důkazy, jež by takový závěr potvrzovaly. I když zákon o správě daní a poplatků předpokládá, že navržené důkazy daňovým subjektem budou FÚ prověřeny, dovodila jeho pracovnice J. Ch., že jde o fiktivní faktury, aniž by ve zprávě bylo toto tvrzení postaveno na konkrétním důkazu.
Další námitky vznáší stěžovatel ke kontrole daně z příjmu právnických osob a ke zprávě o výsledku daňové kontroly. Stěžovatel je dále toho názoru, že se FÚ Hodonín nevypořádal se všemi důkazními návrhy daňového subjektu v průběhu daňové kontroly.
Stěžovatel kritizuje postup soudu prvého stupně, který naznačenou argumentaci stěžovatele neakceptoval a dle názoru stěžovatele porušil zásadu presumpce neviny tím, že na stěžovatele od samého počátku pohlížel jako na pachatele zažalovaného trestného činu. Stěžovatel upozorňuje, že se soud prvého stupně dle jeho názoru náležitě nevypořádal s jeho námitkami vůči průběhu daňové kontroly.
Námitky k hodnocení osoby stěžovatele obecnými soudy
Rovněž soud odvolací dle názoru stěžovatele pochybil, když zpochybnil závěr soudu prvého stupně, který na stěžovatele hleděl jako na osobu netrestanou, jelikož předchozí odsouzení mu již bylo zahlazeno.Takovýto přístup soudu druhého stupně je dle názoru stěžovatele v příkrém rozporu se smyslem institutu zahlazení.
Dále stěžovatel polemizuje i se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil jeho osobu na základě zpráv z místa bydliště. Narušení presumpce neviny spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud podléhá negativnímu hodnocení, podanému starostou města Uhřice, s nímž měl osobní spory. Tendenční zpráva z místa bydliště je dle názoru stěžovatele brána za směrodatnou, i když další dvě zprávy vyznívají ve prospěch stěžovatele, přesto je zdůrazňováno hodnocení negativní. Projev porušení zásady presumpce neviny spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací zamítly všechny jeho důkazní návrhy na doplnění dokazování, zda byl či nebyl L. v Nizozemí za svou činnost v této kauze trestán či nikoliv.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas i s rozhodnutím dovolacího soudu. Je toho názoru, že byť Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, je třeba je jako poslední rozhodnutí ve věci rovněž podrobit ústavněprávnímu přezkumu, neboť jeho případným nezrušením by se de facto pro stěžovatele uzavírala cesta pro jím požadovanou nápravu v režimu instančních prostředků obecného soudnictví.
Replika stěžovatele k vyjádření Nejvyššího soudu ČR
Poté, co si Ústavní soud ve smyslu §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a zaslal je stěžovateli na jeho výslovnou žádost k replice, stěžovatel doplnil svůj návrh o další obsáhlou argumentaci. Zopakoval zejména své výhrady ke způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy v jeho trestní věci, zejména poukazoval na údajné nesrovnalosti ohledně výslechu svědka L. K vyjádření předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR stěžovatel připomíná, že Ústavním soudem již byly vydány nálezy, které učinily průlom do dle názoru stěžovatele alibistické praxe, dávající Nejvyššímu soudu možnost v drtivé většině případů podaná odvolání jako zjevně neopodstatněná odmítnout s odkazem na nepřípustnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, jímž se však stěžovatelé ve skutečnosti jen obtížně mohou vyhnout. Stěžovatel připomíná, že ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu hmotného práva i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by tyto dvě roviny procesní činnosti bylo možno vždy striktně oddělit.
III.
Poté, co se Ústavní soud podrobně seznámil s obsahem trestního a vyšetřovacího spisu a přezkoumal napadená rozhodnutí, došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si v rámci řízení o ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 1 T 10/2002. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy obou stupňů prováděly ve věci poměrně rozsáhlé dokazování, mimo jiné výslechem řady svědků a především množstvím listinných důkazů, po jejichž hodnocení došly k závěru o vině stěžovatele výše uvedenými trestnými činy. Námitky uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti směřují zejména proti hodnocení důkazů obecnými soudy, a proto se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy s použitými důkazy vypořádaly ústavně konformním způsobem, v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda svůj postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily (viz ust. §125 trestního řádu). Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy uvedenou zásadu neporušily, a to ani v jednom ze stěžovatelem namítaných případů (tvrzené jednostranné hodnocení výpovědi svědka L., posouzení důkazu dopisem od údajného obchodního partnera stěžovatele z Číny a zejména ani ohledně hodnocení zpráv finančního úřadu a výpovědí jeho pracovníků). Je-li v odůvodnění náležitým a logickým způsobem vysvětleno, proč obecný soud určité důkazy vzal za základ svých skutkových zjištění (srov. §2 odst. 5 tr. řádu), pak Ústavní soud není povolán takové důkazy přehodnocovat. Není totiž, jak ostatně již mnohokrát konstatoval, vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže suplovat jejich pravomoc v trestním řízení (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Kasační postup Ústavního soudu se tak omezuje na případy, kdy by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). K tomu však v posuzované věci nedošlo.
Jde-li dále o otázku opominutí určitých důkazů, jež strany v řízení před soudem navrhovaly, Ústavní soud toliko připomíná, že při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech musejí obecné soudy vycházet zejména z tzv. zásady materiální pravdy. Z pojetí této zásady vyjádřené v ust. §2 odst. 5 trestního řádu plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. V pojetí platném od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je totiž rozsah prováděného dokazování výslovně limitován dikcí §2 odst. 5 věta první in fine (,,v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí"). Soudy přitom ovšem musejí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Ani této zásadě se obecné soudy v trestní věci stěžovatele nezpronevěřily. Jak již bylo výše naznačeno, opřely svá skutková zjištění o celou řadu navzájem propojených důkazů, svědčících o vině stěžovatele. Nelze přitom přisvědčit tvrzení stěžovatele, jenž naznačuje, že v jeho trestní věci existovala důkazní nouze a že byl shledán vinným trestným činem v podstatě jen na základě výpovědi svědka L. Ve skutečnosti měly obecné soudy k dispozici a v hlavním líčení provedly množství dalších důkazů, které ač nepřímého charakteru, dotvářejí společně přesvědčivý obraz trestné činnosti stěžovatele. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména na jejich hodnocení nejen svědeckých výpovědí pracovnic FÚ Ch. a L., ale i v podstatě všech ostatních ve věci vyslechnutých svědků. Jejich výpovědi totiž poskytují naprosto odlišný obraz podnikání stěžovatele, než jaký se on sám snažil vytvářet. Lze odkázat jednak na protokoly o výsleších účetní B. a zaměstnanců společnosti stěžovatele, jednak na výpovědi obchodních partnerů stěžovatele či svědka V., na nějž stěžovatel společnost posléze převedl. Z těchto výpovědí obecné soudy dospěly k logickému a odůvodněnému závěru o nekalém charakteru podnikání stěžovatele.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele lze předně konstatovat, že je stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby před obecnými soudy. Pokud jde o osobu a výpověď svědka L., figuruje jeho společnost Holand Bohemia Trading, se sídlem v Maastrichtu v Nizozemí, jako strana ,,smlouvy o zprostředkování navázání obchodních kontaktů, poskytování informačního servisu a provádění marketingové činnosti" (č. l. 38 a násl.). Dále je J. M. H. L. podepsán na fakturách v holandštině na č. l. 42 a násl. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, byla výpověď svědka L. získána na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. 10. 2001 o právní pomoc ve smyslu článku 1 odst. 1, článku 3 a 4 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (Sdělení federálního ministerstva zahraničí č. 550/1992 Sb., ve znění přísl. dodatkových protokolů), přičemž při dožádání do ciziny bylo postupováno podle tehdy platných ustanovení tr. řádu o dožádání do ciziny (§375 a násl. tr. řádu v tehdy platném znění) prostřednictvím zahraničního oddělení Nejvyššího státního zastupitelství ČR a nizozemského ministerstva spravedlnosti. Žádost o právní pomoc (č. l. 144 a násl.) obsahuje shrnutí skutku, pro nějž byl stěžovatel stíhán a text příslušných ustanovení tr. zákona. Následují otázky, k nimž měl svědek L. vypovídat. Součástí žádosti o právní pomoc je i poučení svědka dle tr. řádu a přiloženy jsou kopie faktur v holandštině, signovaných svědkem L. Přípisem nizozemského policejního orgánu ze dne 5. 4. 2002 byl o konání výslechu svědka L. vyrozuměn tehdejší obhájce stěžovatele, který však možnosti výslechu se účastnit nevyužil. Jak vyplývá z úředního překladu protokolu na č. l. 188 a násl., vypovídal svědek L. po náležitém poučení tak, jak je shrnuto na str. 7 a 8 rozsudku nalézacího soudu. Svědek popřel, že by údajné obchody mezi ním a stěžovatelem měly jakýkoli reálný základ a naopak vypověděl v tom smyslu, že uvedené faktury vystavil na naléhání stěžovatele jako fiktivní.
Z hlediska případného porušení základních práv stěžovatele je rozhodující, zda nalézací soud postupoval správně, když v hlavním líčení provedl výpověď svědka L. k důkazu tak, že přečetl příslušný protokol ve smyslu §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Postupem dle citovaného ustanovení tr. řádu se Ústavní soud zabýval např. již ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 662/01 a IV. ÚS 558/02. Jde o otázku průlomu do zásady bezprostřednosti a ústnosti. Právo obviněného, aby byli svědci vyslýcháni v jeho přítomnosti, je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces [srov. článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. K výjimce z uvedených zásad může dojít jen za striktního dodržení podmínek příslušných zákonných ustanovení. Citované ustanovení §211 tr. zákona upravuje výjimky z uvedených zásad, jež jsou odůvodněny buď nedosažitelností určitých osob nemožností jejich opětovného výslechu, nebo hledisky procesní ekonomie. Pokud jde o postup obecných soudů v trestní věci stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání příslušných míst trestního spisu může toliko odkázat na závěry odvolacího soudu, který se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkou stěžovatele směřující do postupu soudu prvého stupně dle §211 tr. řádu obšírně vypořádal. Překážky uvedené v odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení musejí mít takový charakter, aby bylo lze důvodně usuzovat, že výslech svědka před soudem bude v dohledné době znemožněn, tzn. nelze stanovit reálný termín, kdy bude osobní výslech možný. Tak je tomu i v případě, že svědek, cizí státní příslušník prodlévající trvale v cizině, nereaguje na předvolání k hlavnímu líčení. Jak již správně shledal soud odvolací, nelze takového svědka jakýmkoli způsobem k účasti na hlavním líčení donucovat. K otázce věrohodnosti svědka L. Ústavní soud odkazuje na zásady hodnocení důkazů vyjádřené výše, jimž se obecné soudy ohledně uvedené svědecké výpovědi nezpronevěřily.
Pokud jde dále o námitky stěžovatele ohledně postupu finančního úřadu, Ústavní soud na základě spisového materiálu rovněž neshledal, že by závěry tohoto správního orgánu byly zkreslené, popř. postup jeho pracovníků neodpovídal tehdy platným právním předpisům. Především je třeba konstatovat, že obecné soudy závěry finančního úřadu podrobují v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitému hodnocení, na něž je možno odkázat. Pracovnice finančního úřadu J. Ch. a L. L. byly v postavení svědků vyslechnuty soudem prvého stupně, kde se vyjadřovaly k výsledkům výše uvedené kontroly DPH a současně provedené kontroly daně z příjmu.
Ústavní soud se po přezkoumání spisového materiálu neztotožnil s tvrzením stěžovatele ohledně údajně nesprávného postupu finančního úřadu. Závěry finančního úřadu ohledně fiktivního charakteru obchodů společnosti stěžovatele v projednávané věci mají oporu ve spisovém materiálu a vyplývají ostatně i ze všech dalších okolností případu. Nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by snad obecné soudy uvedený závěr finančního úřadu bez dalšího přijaly a nehodnotily jej ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako každý jiný důkaz. Naopak vyplývá z protokolů o hlavním líčení i veřejném zasedání, stejně jako z odůvodnění napadených rozhodnutí, že obecné soudy v souladu se zásadou presumpce neviny závěry finančního úřadu a jeho pracovníků náležitě prověřovaly a konfrontovaly s řadou dalších důkazů, ať už se jedná o listiny založené ve spise či o výpovědi svědků, o něž se rozhodnutí obecných soudů opírají. Stačí poukázat na výpověď svědka Vranky, jejž soud druhého stupně označil za typického tzv. ,,bílého koně" i na zcela nevěrohodné výpovědi dalších svědků-podnikatelů, kteří tvrdili, že od stěžovatele odebírali marketingové studie v ceně mnoha milionů korun, ač obsah těchto studií byl nanejvýš pochybný. K výpovědi svědka Lemmense se Ústavní soud vyjádřil výše.
Pokud jde o námitky stěžovatele k aplikaci ust. §88 odst. 1 tr. zákona, ani v tomto případě se ústavní soud s argumentací stěžovatele neztotožnil. K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se dle citovaného ustanovení přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Citované ustanovení tak vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány. K vyšší trestnosti tak nestačí pouhé naplnění formálních znaků uvedených zvláště přitěžujících okolností, poněvadž zde musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. Dle ustálené judikatury obecných soudů přitom není stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu nikdy určován materiálním významem toliko jedné, byť závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu (srov. hlediska v ust. §3 odst. 4 tr. zákona). Z těchto důvodů musejí obecné soudy vždy přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 642 a judikaturu tam citovanou). Taková byla i východiska soudu druhého stupně, když se k odvolání státního zástupce zabýval otázkou právní kvalifikace projednávaného skutku. Zatímco nalézací soud uplatněnou právní kvalifikaci opíral o závěr, že způsob, který stěžovatel zvolil k vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, byl předem odsouzen k neúspěchu díky kontrolním mechanismům, které byly finančním úřadem nastaveny, odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku přiznal relevanci námitkám státního zástupce v tom smyslu, že soud prvého stupně nezpůsobilost pokusu spáchat trestný čin přecenil a naopak nedostatečně zohlednil další okolnosti rozhodné pro užití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona. Odvolací soud konstatoval, že sama skutečnost, že s ohledem na kontrolní mechanismy finančního úřadu byla snaha stěžovatele o získání neoprávněně nárokovaného odpočtu DPH odsouzena předem k nezdaru, nemůže sama o sobě bez zohlednění dalších okolností případu postačovat k závěru, že zde není dán materiální prvek požadovaný citovaným ustanovením tr. zákona. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na vysokou míru plánovitosti. Odvolací soud dále zdůraznil poměrně dlouhou dobu páchání trestné činnosti a samozřejmě i výši hrozící škody (cc 10 mil. Kč). Odvolací soud konstatoval, že ani skutečnost, že jednání stěžovatele zůstalo ve stadiu pokusu, nemůže být momentem, který by mohl vést k tomu, že toto jednání bude kvalifikováno podle méně přísné skutkové podstaty §148 tr. zákona. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že jde o tzv. pokus ukončený, neboť stěžovatel ze svého subjektivního pohledu učinil vše, co učinit měl a mohl k tomu, aby svého cíle dosáhl. To, že k dokonání trestného činu, tedy k výplatě neoprávněně nárokovaného odpočtu DPH nedošlo, bylo dle odvolacího soudu způsobeno výlučně okolnostmi na vůli stěžovatele nezávislými, tj. kontrolní činností finančního úřadu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že by výše uvedená argumentace odvolacího soudu k aplikaci ust. §88 odst. 1 tr. zákona byla zatížena přílišným formalismem, jenž by měl za následek zásah do základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem. Pro použití přísnější trestní sazby zde svědčí především značná rozhodnost a rafinovanost stěžovatele, jakož i hrozba způsobení škody velkého rozsahu.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ani usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dle §261i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto dovolání stěžovatele, nenese znaky pochybení. Naopak z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se tento soud obšírně vypořádal s námitkami stěžovatele, na něž se vztahoval jím uplatněný důvod dovolání (námitky zpochybňující naplnění materiálního znaku ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona). Skutkovými námitkami stěžovatele se Nejvyšší soud nezabýval s ohledem na meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, aniž by však bylo lze hovořit o přepjatém formalismu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích, ani v řízení, jenž jim předcházelo, žádná pochybení jež by svým charakterem zakládala stěžovatelem namítaný zásah do Listinou garantovaných základních práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu