ECLI:CZ:US:2013:3.US.1333.11.1
sp. zn. III. ÚS 1333/11
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Velké nám. 147, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2011 č. j. 13 To 55/2011-260 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 1. 2011 č. j. 1 T 228/2010-241, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 9. 5. 2011 se I. P. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 1 T 228/2010.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 1. 2011 nalézací soud uznal obviněného vinným jednak trestným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem; dále mu uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 15 612,- Kč.
Dne 1. 3. 2011 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 1. 2011 zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že se obviněnému za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně nichž výrok o vině v napadeném rozsudku zůstal nezměněn, ukládá úhrnný trest odnětí svobody na dobu čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn (výrok I.); odvolání obviněného zamítl (výrok II.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že neshledal důvody pro podání dovolání a tvrdil, že "rozsudek" je nepřezkoumatelný a nejasný, skutková zjištění byla neúplná a nebyly vypořádány veškeré okolnosti významné pro rozhodnutí; při hodnocení důkazů nebyla zachována zásada in dubio pro reo, v řízení nebylo jednoznačně a nepochybně prokázáno, že se dopustil trestného činu.
Stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, zejména ve vztahu k napadení poškozeného J. B. Uvedl, že soudy náležitě nehodnotily materiální stránku jeho jednání a její hlediska, zejména způsob provedení a jeho následky, míru zavinění a okolnosti činu, a na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces, zaručené v části páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména nesprávným právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy a porušením zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Námitky, vznášené stěžovatelem k hodnocení důkazů, zejména k usvědčujícím výpovědím J. B. a Pavla Spálenského, byly přesvědčivým způsobem vyvráceny již nalézacím a odvolacím soudem.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal.
Ústavní soud je toho názoru, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě opakováním námitek již stěžovatelem uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména v odvolání, a že zejména odvolací soud se s nimi ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnal, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí. S argumentací obecných soudů Ústavní soud souhlasí a v podrobnostech na ni odkazuje.
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ust. §2 odst. 5 tr. ř. (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) zato, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že soudy nalézací a odvolací ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu