ECLI:CZ:US:2021:3.US.1333.21.1
sp. zn. III. ÚS 1333/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ Prodej, a. s., se sídlem Duhová 425/1, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, č. j. 15 Co 56/2021-232, pokud jím byl změněn výrok III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 1. 2021, č. j. 16 C 140/2020-85, výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, č. j. 15 Co 56/2021-232, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 1. 2021, č. j. 16 C 140/2020-85, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (resp. označených výroků), neboť má za to, že jimi byla porušena její práva, jakož i ústavněprávní principy garantované čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost stěžovatelka rovněž spojila s návrhem, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení (výrok I.), stanovil, že po právní moci jeho rozhodnutí bude věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu (výrok II.), uložil žalobkyni - společnosti SUNTEON, a. s. - povinnost nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 73 761,60 Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku (výrok IV.). Vyšel z toho, že se žalobkyně žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 358 127,03 Kč jako úroku z prodlení z částky 3 293 723,70 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to s odůvodněním, že stěžovatelka byla v prodlení s úhradou plateb vyplývajících ze smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."). Pro svůj závěr o nedostatku pravomoci soudu rozhodovat žalobkyní vyvolaný soudní spor - který se formálně projevil ve výroku o zastavení řízení - odkázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1130/2019 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), kde se Nejvyšší soud vyjádřil k otázkám pravomoci rozhodovat spory ze smluv podle zákona č. 165/2012 Sb. Tato judikatura byla přitom podle obvodního soudu sjednocena tak, že pravomoc rozhodovat tyto spory má Energetický regulační úřad. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") s tím, že procesní zavinění na zastavení řízení shledal na straně žalobkyně v tom, že podala žalobu u orgánu, který neměl pravomoc o ní rozhodnout.
3. K odvolání obou účastnic řízení rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením takto:
"I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. potvrzuje; ve výroku III. o nákladech řízení se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [...] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení." Co se týká změny výroku III. usnesení obvodního soudu o náhradě nákladů řízení, poměřoval městský soud zavinění žalobkyně na zastavení řízení tím, zda mohla objektivně vědět, že soud nemá pravomoc k rozhodování jí vyvolaného sporu. Žalobkyně podle městského soudu vycházela z toho, že úroky z prodlení a náklady na uplatnění pohledávky, byť jsou příslušenstvím pohledávky vyplývajícím ze smlouvy uzavřené v režimu zákona č. 165/2012 Sb., mají za stavu, kdy fakticky představují ve sporu jistinu, jiný právní režim nezávislý na citovaném zákonu; podléhají tedy pravidlům soukromého práva. Jak přitom podle městského soudu vyplývá z judikatury zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát" nebo "senát"), povahou úroku z prodlení se prozatím žádné z rozhodnutí tohoto senátu nezabývalo. Ze spisu obvodního soudu je podle městského soudu navíc zřejmé, že se zprvu i sám obvodní soud považoval za orgán nadaný pravomocí k rozhodnutí sporu; stejně tak uvažovala i stěžovatelka, která k věci podala velmi obsáhlé vyjádření, aniž by se v něm jakkoli k otázce pravomoci soudu vyjadřovala. Námitku nedostatku pravomoci přitom vznesla až následně. Za takové situace je zřejmé, že otázku pravomoci rozhodujícího orgánu bude opět s největší pravděpodobností muset v budoucnosti řešit zvláštní senát a z toho důvodu údajně nelze na straně žalobkyně dovodit objektivní možnost povědomí o nedostatku pravomoci soudu a nelze tak u ní shledat zavinění na zastavení řízení. Zavinění na zastavení řízení nelze shledat ovšem ani na straně stěžovatelky, a proto je třeba vycházet při rozhodování o náhradě nákladů řízení z předpokladu nezaviněného zastavení řízení, v jehož důsledku žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení městský soud odůvodnil tak, žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná, pokud brojila proti zastavení řízení a postoupení věci Energetickému regulačnímu úřadu; naopak ovšem byla plně úspěšná v rozsahu svého odvolání týkajícího se náhrady nákladů řízení před obvodním soudem, proto městský soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Je-li ústavní stížností napadán též výrok III. usnesení obvodního soudu, který změnil svým rozhodnutím již městský soud, v tomto rozsahu Ústavní soud není k rozhodování příslušný, jelikož nemůže zrušit to, co již bylo změněno. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
6. K ostatním ústavní stížností napadeným výrokům (resp. jejich shora označeným částem) Ústavní soud uvádí, že podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí - resp. jejich relevantní výrokové části - nemají.
9. K vlastní argumentaci stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující.
10. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že žalobkyně proti ní vede více obdobných sporů a že v těchto sporech ostatní soudy postupují tak, že řízení zastaví a žalobkyni uloží povinnost nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že mu bez dalšího nepřísluší sjednocovat judikaturu obecných týkající se otázek náhrady nákladů řízení. Pro Ústavní soud v této věci je naopak podstatné, že městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně logicky a podrobně zdůvodnil a jeho východiska neobsahují žádnou ústavněprávní diskrepanci. Ve věci stěžovatelky tak nejde o zjevnou nespravedlnost, jak ji má na mysli stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153), která by Ústavní soud teprve opravňovala - i přes výše naznačenou zdrženlivost, s níž přistupuje k eventuálnímu zásahu do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - aby přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadených výroků městského soudu.
11. I podle komentářové literatury [srov. například JIRSA, Jaromír, a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. (právní informační systém ASPI), výklad k §146 odst. 2 o. s. ř.] přitom platí, že zejména tehdy, zastavuje-li soud řízení pro nedostatek podmínek řízení, musí s ohledem na okolnosti případu vážit, zda žalobce mohl objektivně vědět, že soud nemá pravomoc k rozhodnutí věci. Otázka (nedostatku) pravomoci může být někdy velmi složitá a po žalobci lze těžko vyžadovat, aby předem tušil, zda bude toto řízení zastaveno či nikoliv.
12. Nejednotnost posouzení (nedostatku) pravomoci v dané věci pak městský soud dovodil zejména s odkazem na judikaturu zvláštního senátu ale také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, která se teprve postupně vyvíjela (vyvíjí). Upozornil také na jiný soudní spor vyvolaný společností s žalobkyní podnikatelsky spřízněnou, ve kterém došlo k tomu, že Energetický regulační úřad rozhodl o nedostatku své pravomoci k rozhodování o příslušenství odvozeného z dlužných plateb podle zákona č. 165/2012 Sb. Za takové situace ovšem Ústavní soud neshledává důvod zpochybňovat učiněný závěr, že žalobkyně s ohledem na nedostatek podmínek řízení (nedostatek pravomoci) z procesního hlediska nezavinila zastavení řízení. Tento závěr ostatně není rozporný ani se stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 1227/09 ze dne 8. 9. 2009 (N 197/54 SbNU 429), neboť v tehdy posuzovaném případě bylo pro Ústavní soud podstatné, že jeden z účastníků řízení byl zastoupen advokátem, a proto mu vznikly náklady s tímto řízením spojené, byť obecné soudy tuto okolnost přehlédly a vycházely z nesprávného závěru, že žádnému z účastníků náklady řízení nevznikly.
13. Konečně ani odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519) nemůže závěry městského soudu relevantním způsobem zpochybnit, neboť - na rozdíl od skutkových okolností případu popsaných v tomto usnesení - ve věci žalobkyně nedošlo k žádné nahodilé události, pro kterou by vzala žalobu zpět (což by vyvolalo nutnost zastavení řízení), ale šlo o dílem nejednotný a dílem doposud neřešený výklad právní otázky ze strany k tomu příslušných orgánů veřejné moci. Takovou okolnost ovšem podle Ústavního soudu nelze spravedlivě srovnávat s událostí, k níž eventuálně může dojít na straně některého účastníka řízení například v souvislosti s tím, že je mu ukončen nájemní vztah založený nájemní smlouvou z důvodu uplynutí doby nájmu. Ostatně zánik nájmu z důvodů plynutí času lze podle Ústavního soudu objektivně předvídat, nicméně u posouzení složitější právní otázky orgánem veřejné moci takováto předvídatelnost z hlediska účastníka řízení dána není.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
15. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu