ECLI:CZ:US:2018:3.US.1350.18.1
sp. zn. III. ÚS 1350/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018 sp. zn. 3 Tdo 57/2018, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2017 sp. zn. 4 To 421/2017 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. května 2017 sp. zn. 5 T 28/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem (v předmětné trestní věci v pořadí čtvrtým) stěžovatele uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o náhradě škody.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu coby nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ho soudy uznaly vinným výše specifikovaným trestným činem na podkladě skutkových zjištění postrádajících náležitou oporu v provedených důkazech. Soudy při hodnocení důkazů, dovozuje dále stěžovatel, porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
6. Stěžovatel poukazuje na východiska úvah soudů o vině trestným činem, týkajících se zejména cest mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, resp. rodinných poměrů, přičemž tyto úvahy označuje za zcela nepatřičné a nikterak neprokazující jakékoli jeho nezákonné jednání. Stěžovatel uvádí, že mu coby řidiči kamionu přepravujícímu náklad pneumatik cestu do České republiky, v jejímž průběhu došlo k odcizení zboží, schválil dispečer, svoji přítelkyni nenavštívil proto, že se s ní nepohodl, odstavením kamionu na parkovišti bez zvláštního zabezpečení svoje povinnosti neporušil, zpřístupnění nákladového prostoru pachateli krádeže bez poškození plachty korespondovalo s jejich úsilím oddálit okamžik odhalení trestného činu, alibi - byl-li by s dalšími osobami na krádeži smluven - si mohl snadno opatřit kupř. návštěvou restaurace a přespáním mimo vozidlo, určitou časovou prodlevu mezi zjištěním přítomnosti osob vykrádajících kamion a kontaktováním Policie České republiky lze vysvětlit tím, že se obával zapnout osvětlení kabiny vozidla a nemohl najít mobilní telefon, pozdější příjezd policistů nemohl předpokládat ani ovlivnit a okolnost, že se mu nepodařilo rozlišit a zapamatovat si registrační značku vozidla, v němž bylo odcizené zboží odvezeno z místa činu, je přičitatelné požití alkoholu.
7. Dále se stěžovatel vymezuje proti průběhu a výsledkům rekognice podle fotografií, provedené jako neodkladný a neopakovatelný úkon, při které ho R. C. označil za osobu, která mu nabízela pneumatiky ke koupi. Stěžovatel považuje tohoto svědka, jehož příslušníci Policie České republiky ztotožnili jako řidiče dodávky přepravující odcizené pneumatiky, za nedůvěryhodného. Dále namítá, že R. C. nebyl při rekognici dostatečně vyslechnut k okolnostem, za kterých měl stěžovatele vnímat, ani o znacích nebo zvláštnostech, podle kterých by bylo možné ho poznat. Stěžovatel neměl nikdy možnost tohoto svědka vyslechnout a klást mu dotazy. Rekognice proběhla za účasti soudkyně JUDr. Ivany Kolářové, která byla podjatá coby známá stěžovatelovy matky. Soudy se nevypořádaly ani s argumentací, že R. C. mohl podobu stěžovatele znát (do úvahy přicházejí nejrůznější zdroje) již před rekognicí, která proběhla až více než tři měsíce po odcizení pneumatik. Nepřesvědčivě působí též opožděné zahájení trestního stíhání R. C., který policejní hlídce při silniční kontrole nebyl schopen věrohodně objasnit původ pneumatik, pro trestný čin podílnictví i jeho následné zastavení státním zástupcem - podle stěžovatele - bez řádného odůvodnění. Dále stěžovatel namítá, že pachatelé krádeže pneumatik mohli "jít tzv. naslepo", přičemž důkazní břemeno k souvisejícím skutečnostem nespočívá na obhajobě.
8. Závěrem stěžovatel vytýká, že v záhlaví uvedené rozhodnutí okresního soudu představuje v pořadí čtvrtý rozsudek tohoto soudu v předmětné trestní věci, avšak první, jímž byl uznán vinným. Tento výsledek odporuje zejména zásadě právní jistoty a neodpovídá vývoji dokazování, přičemž byl predisponován tím, že senát ve složení, v němž rozsudek vydal, se obeznámil s důkazy jen zprostředkovaně, tj. v rozporu se zásadou bezprostřednosti řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nepožaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že s jeho závěry rovněž nesouhlasí, když toto usnesení i související dovolání k ústavní stížnosti přiložil a předmětné usnesení dovolacího soudu v ústavní stížnosti zmiňuje. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), zejména rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. Česká republika, stížnost č. 57567/00, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
11. Vzhledem k těmto zjištěním Ústavní soud shledává, že procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu byly naplněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; jeho deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto je třeba odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. K námitkám stěžovatele směřujícím proti důsledkům výroku usnesení ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. 4 To 216/2016, jímž krajský soud podle §262 tr. řádu nařídil, aby byla trestní věc projednána v jiném složení senátu, lze konstatovat, že toto usnesení bylo již předmětem ústavněprávního přezkumu z podnětu stěžovatelovy ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na bod 17. odůvodnění uvedeného usnesení, v němž konstatoval, že popsaná procesní situace opravňovala krajský soud k postupu podle §262 tr. řádu.
19. Jde-li o další průběh trestního řízení navazující na usnesení krajského soudu ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. 4 To 216/2016, je nutné konstatovat následující. Stěžovatel netvrdí, že ve věci rozhodoval jiný senát než ten, který byl určen rozvrhem práce. Jestliže stěžovatel upozorňuje na okolnost, že v průběhu trestního řízení došlo ke změně názoru okresního soudu na jeho vinu ze spáchání stíhaného trestného činu, Ústavní soud k tomu uvádí, že taková situace - obecně vzato - není žádoucí, avšak v některých skutkově nebo právně složitých případech se jí nelze vyhnout. Sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu. Porušení zásady bezprostřednosti dosahující ústavněprávní roviny Ústavní soud neshledal; v této souvislosti je třeba poukázat zejména na obsah protokolů o hlavním líčení ze dne 5. 4. 2017 a ze dne 24. 5. 2017 a jeho srovnání se skutkovými závěry obsaženými v ústavní stížností napadeném rozsudku okresního soudu.
20. Další stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 8 a násl. rozsudku okresního soudu a str. 3 a násl. usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
21. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti s rekognicí.
22. S touto výtkou se Ústavní soud neztotožňuje. Okresní soud i krajský soud se identifikací stěžovatele jako pachatele podrobně zabývaly. Stěžovatel svojí oponenturou nedokládá, že se rozhodující soudy zpronevěřily nosným důvodům nálezu ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14 (N 43/76 SbNU 591) či ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16, v němž se Ústavní soud zabýval institutem rekognice (srov. body 32. - 53. posléze uvedeného nálezu) a formuloval opatření, která by mohla vedle zákonem stanovených požadavků výrazně přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice.
23. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že jmenovaná soudkyně je známou jeho matky, není důvod upírat validitu názoru Nejvyššího soudu, že bez dalšího tyto okolnosti neznamenají procesní nepoužitelnost výsledků rekognice. Jakkoli je třeba rozlišovat mezi otázkou podjatosti soudce a reálných dopadů této podjatosti na soudem provedený procesní úkon (srov. kupř. závěr přijatý Ústavním soudem v nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14, dle nějž nedostatek spočívající v tom, že rozsudek nalézacího soudu nebyl vyhlášen veřejně, nelze zhojit pouhým konstatováním odvolacího soudu, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo), Ústavní soud sdílí názor, že vyloučení rekognice z rámce procesně použitelných důkazů nelze považovat za opodstatněné, přičemž není bez významu, že stěžovatel neobjasnil, v jakém směru mohla podjatost soudkyně být na jeho úkor, šlo-li o známou jeho matky (stěžovatel ani netvrdí, že by tím mohl být založen negativní vztah soudkyně k jeho osobě, resp. není zřejmé, zda soudkyně v průběhu rekognice věděla, že osobou na jedné z fotografií je syn její známé).
24. Ke stěžovatelově výtce, že on sám ani jeho obhájce nemohl R. C. vyslechnout a klást mu otázky, je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval jednotlivými kritérii stanovenými judikaturou ESLP k právu obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (rozsudky velkého senátu ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, a ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili v. Spolková republika Německo, stížnost č. 9154/10). Ústavní soud [srov. nález ze dne 23. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14 (N 43/76 SbNU 591) či nález ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16] připomenul, že při posouzení, zda připuštěním čtení svědecké výpovědi svědka, jíž nebyl přítomen obviněný nebo jeho obhájce, představuje zásah do práva obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, je třeba postupovat ve třech navazujících krocích.
25. Tyto kroky (aplikovatelné mutatis mutandis též na problematiku rekognice; srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 11. 2011 ve věci Vanfuli v. Rusko, stížnost č. 24885/05) lze ve stručnosti shrnout následovně. Nejprve je třeba posoudit, zda pro nepřítomnost svědka (popř. jinou okolnost, proč ho nelze vyslechnout) existoval dostatečný důvod (krok prvý). Poté je potřeba hodnotit, jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou (krok druhý). V neposlední řadě je třeba posoudit, zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi tohoto svědka jako důkazu proti obviněnému (krok třetí). Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba zvážit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé (podrobně viz důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 1860/16).
26. Jde-li o první krok, uvedený svědek pro nebezpečí trestního stíhání své osoby odmítl vypovídat (§100 tr. řádu) a obhájce stěžovatele jeho argumentaci ve prospěch tohoto postupu přisvědčil (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 5. 6. 2015, str. 3, a protokol o hlavním líčení ze dne 5. 4. 2017, str. 7).
27. Z hlediska druhého kroku je třeba uvést, že soudy vycházely též z dalších důkazů, kupříkladu výpovědí svědkyně M. S. nebo svědků P. a T., které byly podporovány řadou důkazů nepřímých. Výlučný ani rozhodující základ pro odsouzení stěžovatele tudíž rekognice nepředstavovala.
28. Stran třetího kroku lze konstatovat, že existovaly dostatečné vyvažující faktory a procesní záruky, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby spočívající v tom, že jako důkaz byla za daných okolností připuštěna i rekognice. Soudy k ní přistupovaly obezřetně a vyložily - i vzhledem k námitkám obhajoby - proč považovaly její výsledky v zásadě za spolehlivé. Soudy se tímto důkazním prostředkem zabývaly z hlediska jeho obsahu a věrohodnosti, a to rovněž v celku a ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazními prostředky.
29. Tvrzení stěžovatele, že ho R. C. viděl i před rekognicí (a to nikoli v souvislosti se skutkem, pro který byl stěžovatel odsouzen), zůstává situována v ryze spekulativní rovině. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nevysvětlil, z jakého důvodu ho R. C. údajně označil při rekognici účelově, aby dosáhl jeho trestního stíhání. Verzi obhajoby nepodporuje ani okolnost, že R. C. dle zjištění soudů stran účasti na tomto úkonu projevoval "neochotu", což vedlo ke stěžovatelem vzpomínanému delšímu časovému rozpětí mezi jeho kontrolou policejní hlídkou a provedením rekognice.
30. Stěžovatelova argumentace týkající se rekognice proto není způsobilá zpochybnit úsudek, že řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.
31. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. Soudy prováděly poměrně obsáhlé dokazování, přičemž stěžovatel neuvádí, že některý důkazní prostředek opomenuly.
32. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Ani takový exces v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
33. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
34. Obecné soudy se nezpronevěřily ani úpravě, dle které v trestním řízení obviněný nemá tzv. důkazní břemeno, na jehož podkladě by byl povinen o své újmě prokazovat, resp. vyvracet určité skutečnosti, které mají vliv na rozhodnutí o jeho vině.
35. Ústavní soud dovodil, že ústavní stížností bylo napadeno i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, stěžovatel neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
36. K přezkumu skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
37. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
38. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
39. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu