ECLI:CZ:US:2019:3.US.1548.19.1
sp. zn. III. ÚS 1548/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kafky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 30 Cdo 5760/2017-290 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2017 č. j. 29 Co 475/2016-209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 4 odst. 4, čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 54/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2013 č. j. 14 C 54/2012-80 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč způsobené opožděnou výplatou příspěvku na bydlení v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí v řízení vedeném před Úřadem práce České republiky - krajskou pobočkou v Ústí nad Labem, kontaktním pracovištěm v Děčíně (dále jen "úřad práce") pod č. j. 2637/8/DCC-1/2 (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 2. 2014 č. j. 36 Co 117/2013-123 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 30 Cdo 2755/2014-144 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že obvodní soud ohledně významu předmětu řízení pro stěžovatele uvedl, že šlo o částku (2 307 Kč měsíčně), jež nemohla ohrozit život či zdraví stěžovatele a jeho rodiny, neuvedl však, z jakého důvodu k tomuto závěru dospěl, což činí rozhodnutí obvodního soudu neúplným, a tudíž nesprávným, městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí významem řízení pro stěžovatele nezabýval vůbec, pouze odkázal na závěry obvodního soudu.
3. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 14 C 54/2012-185 konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (I. výrok), zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Obvodní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že správní řízení o poskytnutí dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení bylo zahájeno dne 31. 7. 2008 a skončilo vyplacením příspěvku dne 26. 4. 2011, trvalo tedy 2 roky a 9 měsíců. Obvodní soud přihlédl ke skutečnosti, že šlo o opakující se poskytnutí dávky státní sociální podpory, stěžovatel podal celkem 11 obdobných žádostí za různá jednotlivá časová období, a mohla mu tedy vzniknout v souvislosti s řešením otázky výplaty příspěvku na bydlení v zásadě jediná újma. Konstatování porušení práva stěžovatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě proto soud považoval za postačující.
4. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 29 Co 475/2016-209 změnil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 13 125 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, v částce 86 875 Kč se žaloba zamítá (I. výrok), ve výroku o nákladech řízení se rozsudek zrušuje a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení (II. výrok). Na rozdíl od obvodního soudu dospěl městský soud k závěru, že řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky apod.) patří mezi druhy řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a proto pouhé konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nepostačuje, a přiznal stěžovateli finanční satisfakci ve výši 13 125 Kč. Při stanovení výše zadostiučinění městský soud zohlednil kritéria obsažená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a vycházel ze zásad vyjádřených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Se zřetelem na celkovou délku řízení soud shledal jako přiměřenou částku 15 000 Kč za každý rok trvání řízení s tím, že s přihlédnutím k modifikaci za prvé dva roky řízení, jež trvalo celkem dva roky a devět měsíců, činí základ 26 250 Kč. S ohledem na složitost řízení, které proběhlo před čtyřmi instancemi a kdy bylo nutno řešit dosud nejudikovanou otázku nároku na sociální dávku v závislosti na charakteru nemovitosti, snížil městský soud základ o 50 %, přičemž další důvody pro snížení či zvýšení takto stanoveného zadostiučinění neshledal.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 5760/2017-290 jako nepřípustné odmítnuto. Dle Nejvyššího soudu se městský soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když kritérium významu řízení pro poškozeného zohlednil pouze při rozhodování o tom, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a nikoliv při výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud uvedl, že při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k použití tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud poukázal na svou judikaturu, podle které posuzuje jen správnost základních úvah soudu o aplikaci toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a úvahu obvodního soudu a městského soudu, že u řízení trvajícího 2 roky a 9 měsíců je dostatečné zohlednění zvýšeného významu řízení pouze při posuzování délky řízení a při stanovení přiměřené formy zadostiučinění, neměl za zjevně nepřiměřenou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že výklad právních předpisů užitý městským soudem byl formalistický. V důsledku stavu, kdy stěžovatel po podání žádosti dne 31. 7. 2008 obdržel kladné rozhodnutí o přiznání příspěvku na bydlení až dne 24. 3. 2011, nebyl splněn účel sociálních dávek a došlo k porušení práva stěžovatele na poskytnutí pomoci nezbytné pro zajištění základních životních podmínek. Stěžovatel přitom nesouhlasí s (navíc řádně neodůvodněnou) argumentací, že šlo jen o relativně malou částku, a namítá, že pro osobu, která má nárok na sociální dávky, jde o částku důležitou. Stěžovatel se neztotožňuje ani se závěrem Nejvyššího soudu, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, naopak má za to, že v důsledku inflace došlo v průběhu řízení k podstatnému reálnému snižování jeho nároku. Jde-li o argumentaci Nejvyššího soudu ohledně složitosti řízení, stěžovatel připomíná, že prvotní řízení bylo fakticky triviálním správním řízením o přiznání sociální dávky, kde je zpravidla vydáváno rozhodnutí do 30 dní. Ve světle tohoto je třeba pak nahlížet na uplatněný nárok, a to v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, které se navíc primárně vztahuje na rozhodování soudů, které vydávají rozhodnutí (s výjimkou platebního rozkazu) v podstatně delším časovém období. Složitost věci tak byla v zásadě malá a není možné klást k tíži stěžovatele, že správné rozhodnutí vydal až Nejvyšší správní soud. Kdyby již na počátku rozhodl úřad práce správně, disponoval by stěžovatel peněžními prostředky ze sociální dávky v řádu desítek dní od podání žádosti. Stěžovatel nezavinil, že muselo být rozhodováno ve čtyřech instancích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Podle §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb. platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z platné právní úpravy tedy plyne, že nutným důsledkem zjištění existence nemajetkové újmy není vždy přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Přiměřené zadostiučinění lze tedy poskytnout jen v případě, jestliže - jak zákon stanoví - samotné konstatování porušení práva by se jako dostačující nejevilo. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu je nepřísluší přehodnocovat a nahrazovat posouzením vlastním, neboť jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda toto posouzení obecných soudů není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
10. V posuzované věci se městský soud ve svém napadeném rozsudku neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že význam řízení o poskytnutí dávky státní sociální podpory je v daném případě snižován skutečností, že šlo o dávku ve výši 2 307 Kč, jež nemohla ohrozit život či zdraví stěžovatele nebo jeho rodiny, a že tak s přihlédnutím ke všem okolnostem věci postačí jako zadostiučinění samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Městský soud naopak vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které řízení o poskytnutí sociálních dávek, dávek důchodového a zdravotního pojištění, podpory v nezaměstnanosti apod. jsou řízeními, u nichž se předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného. Dospěl-li tedy městský soud k závěru, že konstatování porušení práva nepostačuje, a přiznal stěžovateli finanční satisfakci ve výši 13 125 Kč, pak postupoval v souladu s §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. a svůj závěr řádně odůvodnil. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že pro něj coby pro příjemce sociální dávky má příspěvek na bydlení ve výši 2 307 Kč značný význam, nelze než odkázat na uvedené závěry městského soudu.
11. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy hodnotily otázku řízení, opakuje Ústavní soud, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
12. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, jehož odůvodnění považuje stěžovatel za nedostatečné a vnitřně rozporné. Uvedené nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, když má za to, že obsahuje zřetelné důvody, pro které je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí městského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným, a to jednotlivě ke každé z dovolacích námitek, jak je stěžovatel uvedl v dovolání pod písm. a) - f). Každou námitkou (včetně stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesených otázek inflace a složitosti řízení) se Nejvyšší soud řádně zabýval a dospěl k závěru, že ani jedna z nich nezakládá přípustnost dovolání, neboť jde o otázky, které již byly v jeho judikatuře řešeny, a městský soud se od ní při jejich řešení neodchýlil. Nelze proto než konstatovat, že za situace, kdy Nejvyšší soud použil rozhodné ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu