ECLI:CZ:US:2013:3.US.1594.13.1
sp. zn. III. ÚS 1594/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ORIS Praha, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Konopišťská 739/16, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem AK Kocián, Šolc, Balaštík, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013 č. j. 26 Cdo 3244/2012-233, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012 č. j. 20 Co 21/2012-164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2011 č. j. 34 C 130/2010-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 17. 5. 2013 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatelka navrhla zrušení výroku o zamítnutí dovolání (zřejmě výrok II) v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"), a z důvodů procesní ekonomie též v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") vydaných v řízení o vyklizení nemovitostí; navrhla též odložit vykonatelnost těchto rozhodnutí.
2. Stěžovatelka (žalovaná) uvedla, že žalobce hlavní město Praha se proti ní domáhal vyklizení pozemků užívaných pro umístění velkoplošných reklamních zařízení na základě nájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2000.
3. Dne 3. 10. 2011 nalézací soud uložil žalované povinnost odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemků hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1 (dále jen "žalobce"), ve výroku specifikovaných, a vyklizené pozemky předat žalobci ve stanovené lhůtě (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k právnímu závěru, že nájemní smlouva ze dne 14. 4. 2000 je od počátku absolutně neplatná pro obsahovou neurčitost ve smyslu §39 ve spojení s §35 odst. 2 obč. zák., přičemž podle právní praxe nestačí, že smluvní straně, popř. stranám je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li zároveň objektivně seznatelný osobám, které smluvními stranami nejsou. Uvedený závěr nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zákoníku. Další důvod absolutní neplatnosti nájemní smlouvy nalézací soud shledal ve skutečnosti, že byla uzavřena bez předchozího uveřejnění záměru obce vyžadovaného ustanoveními §36a odst. 4 (tehdy platného) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a tudíž se jednalo o právní úkon obcházející zákon. Nalézací soud neshledal jednání žalobce příčícím se dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a uzavřel, že je namístě poskytnout jeho nároku soudní ochranu.
4. Dne 5. 4. 2012 odvolací soud k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2011 ohledně odstranění zařízení žalované z pozemků parc. č. X (správně zřejmě parc. č. Y, jak je dále v odůvodnění tento pozemek označován) a parc. č. XX v k. ú. Hostivař změnil tak, že žalobu zamítl (s odůvodněním, že zařízení žalované se na těchto pozemcích přímo nenachází, neboť jsou umístěna na protihlukové zdi na těchto pozemcích postavené), jinak rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit, resp. doplatit soudní poplatek z odvolání (výrok III). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že závěr nalézacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2000 byl správný.
5. Po rozhodnutí odvolacího soudu tudíž bylo žalobě pravomocně vyhověno v plném rozsahu vyhovujícího výroku I rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2011 (v této části byl rozsudek nalézacího soudu odvolacím soudem potvrzen), s výjimkou pozemků v k. ú. Hostivař parc. č. Y a XX, ohledně nichž byla žaloba pravomocně zamítnuta.
6. Dne 21. 3. 2012 dovolací soud k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 4. 2012 v části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2011, ve vyhovujícím výroku I ohledně povinnosti žalované odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemku parc. č. XY v k. ú. Vršovice a takto vyklizený předat žalobci, a v nákladovém výroku II zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), jinak dovolání zamítl (výrok II). V odůvodnění dovolací soud mimo jiné uvedl, že inkriminovaná nájemní smlouva je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zákoníku. Dále konstatoval, že pozemek parc. č. XY v k. ú. Vršovice svěřil žalobce do správy městské části Praha 10, a proto - s ohledem na úpravu vnitřních poměrů hlavního města Prahy a městských částí - je legitimována domáhat se ochrany proti zásahům do tohoto jejího práva výlučně tato městská část.
7. Po rozhodnutí dovolacího soudu bylo žalobě pravomocně vyhověno v rozsahu vyhovujícího výroku I rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2011, bez pozemků v k. ú. Hostivař parc. č. Y a XX, ohledně nichž byla žaloba pravomocně zamítnuta; ke dni podání ústavní stížnosti nebylo pravomocně rozhodnuto jen o parcele č. XY v k. ú. Vršovice a o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem (s důsledky uvedenými níže v bodě 14).
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Dle tvrzení stěžovatelky dovolací soud napadeným výrokem porušil základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelka (v části II. ústavní stížnosti) zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, a polemizovala (v části III.) s právním názorem dovolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy. V části IV. poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se podmínek, za nichž nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod, přičemž dospěla k přesvědčení, že právě v jejím případě se dovolací soud "při výkladu nájemní smlouvy těmito východisky ustálenými v rozhodovací činnosti ÚS neřídil". V části V. stěžovatelka poukázala na další rozhodnutí, v nichž závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu nájmu Ústavní soud shledal extrémně formalistickým (především nález sp. zn. III. ÚS 3900/12 ze dne 28. 2. 2013).
10. V části VI. ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že dovolací soud porušil základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že "vybočil z ustálených výsledků vlastní rozhodovací činnosti", aniž svůj právní názor odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí dovolacího soudu předložil k rozhodnutí velkému senátu ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů; poukázala na body 10. a 12. své stížnosti a nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497).
11. V části VII. stěžovatelka své přesvědčení o porušení základního práva vlastnit majetek odůvodnila tvrzením, že za desetiletou dobu jednání podle nájemní smlouvy nabyla legitimní očekávání, že její nájemní právo bude po dobu, po kterou měl nájemní poměr trvat, chráněno jako majetková hodnota. Dovolací soud však extrémně formalistickými požadavky na obsah nájemní smlouvy právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny porušil.
12. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů v části VIII. ústavní stížnosti stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že v jejím případě byly naplněny obě zákonné podmínky plynoucí z ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zejména uvedla, že případná exekuce by pro ni měla obtížně odstranitelné následky.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a z podstatné části vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
14. Navrhla-li stěžovatelka zrušit - vedle zamítavého výroku II rozsudku dovolacího soudu - též rozsudky nalézacího a odvolacího soudu v plném rozsahu (jak plyne z bodu 41. ústavní stížnosti), aniž by tento svůj návrh upřesnila, nutno konstatovat, že ve vztahu k dosud nepravomocným částem těchto rozsudků (v odst. 7 výše blíže specifikovaným) je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami.
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy, především se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2000.
17. Otázkou protiústavnosti formalistické interpretace obsahu závazkových vztahů obecnými soudy, a důsledky z toho plynoucími, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž stěžovatelka na mnohá v ústavní stížnosti poukázala, především na nález ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12, který se zabýval typově podobnými okolnostmi, jako nyní projednávaná věc.
18. Ve věci, jež byla předmětem posledně citovaného nálezu, obecné soudy dospěly též k závěru, že nájemní smlouva byla absolutně neplatná, neboť její předmět nebyl vymezen dostatečně určitě, a nárok na vyklizení předmětných nemovitostí proto obecné soudy shledaly důvodným. Tento závěr obecných soudů Ústavní soud shledal v dané konkrétní situaci extrémně formalistickým. Nicméně podotkl, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy. Ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem je nutno vykládat restriktivně a nikoliv extenzivně; opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Současně však Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že jeho závěry vycházely z posouzení konkrétních okolností projednávané věci a je proto nutno je aplikovat vždy v závislosti na konkrétních okolnostech řešeného případu. Jinak řečeno, nosné důvody předmětného nálezu ze dne 28. 2. 2013 na typově podobné případy nelze bez dalšího vždy aplikovat, neboť rozhodující roli budou vždy hrát konkrétní okolnosti té které projednávané věci.
19. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro závěr, že právní posouzení platnosti nájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2000 obecnými soudy bylo extrémně formalistické, a tudíž ústavně rozporné; naopak obecné soudy své právní závěry ve svých rozhodnutích jasně a dostatečně odůvodnily.
20. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná, resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na nájem nemovitosti" ústavně chráněno není (k základnímu právu na ochranu majetku viz níže), pak ani odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu nezakládá právo na zásah Ústavního soudu, má-li současně platit ustálený závěr jeho judikatury, podle kterého není soudem další instance a nepřísluší mu přezkoumávat výklad obyčejného práva obecnými soudy.
21. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nezjistil, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
22. Stěžovatelka dále tvrdila porušení základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít extrémně formalistickými požadavky obecných soudů na obsah nájemní smlouvy za situace, kdy dlouhodobým užíváním nemovitostí "nabyla legitimní očekávání, že její nájemní právo bude po dobu, po kterou měl nájemní poměr trvat, chráněno jako majetková hodnota". Stěžovatelka zřejmě měla na mysli v nájemní smlouvě sjednané právo na její prodloužení o dalších 5 let po uplynutí prvních 10 let sjednané doby užívání.
23. Ústavní soud akceptuje, že užívací práva plynoucí z nájemní smlouvy mohou být "majetkem" chráněným čl. 11 Listiny, popř. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to s ohledem na autonomní význam tohoto pojmu v citovaných článcích a ustálenou judikaturu, dle níž "majetkem" mohou být vedle "existujícího majetku" i majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/ a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Jinak řečeno, i budoucí právo může být považováno za "majetek", pokud je z platného závazku zřejmé, že bude nabyto.
24. Za situace, kdy obecné soudy předmětnou nájemní smlouvu prohlásily za absolutně neplatnou, ovšem stěžovatelka nemohla oprávněně tvrdit, že měla majetek ve formě legitimního očekávání užívání pozemků na základě nájemní smlouvy prodloužené o dalších 5 let.
25. Z uvedených skutečností nelze než dovodit, že stěžovatelka nebyla vlastníkem majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, případně čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a to ani majetku ve výše (sub 23) uvedeném smyslu, tedy ve formě legitimní naděje dalšího užívání nemovitostí na základě prodloužené nájemní smlouvy. Ústavní soud proto shledal tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě zjevně neopodstatněným.
26. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že senát dovolacího soudu nepostupoval podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Naopak je toho názoru, že dovolací soud se s otázkami ohledně požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal a že v předmětné věci nevznikla situace vyžadující postup dle citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích.
27. Závěry, k nimž ve stěžovatelčině věci dospěly obecné soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena.
28. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, resp. jejich vykonatelných částí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu