ECLI:CZ:US:2008:3.US.1631.07.1
sp. zn. III. ÚS 1631/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. T. V., CSc., zastoupeného JUDr. Karlem Bartou, advokátem se sídlem v Praze 6, Střešovická 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 235/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 8 To 356/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 2 T 145/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, 4, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě odkazuje na obsah svého vyjádření k obžalobě a k obsahu svého odvolání a dovolání. Kromě toho vznáší obsáhlé námitky zejména vůči postupu Nejvyššího soudu, ale také soudů obou nižších stupňů a předestírá vlastní skutkové i právní hodnocení věci. Vyslovuje názor, že jeho věc měla být nahlížena primárně z pohledu práva občanského, jelikož jde o občanskoprávní spor, a s odkazem na princip subsidiarity trestní represe požaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva "zdrženlivě", tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
V jednotlivostech stěžovatel uvedl následující:
Poškozená porušila povinnost nájemce podle §694 obč. zák. tím, že provedla rozsáhlé vodovodní instalace pro zapojení automatické pračky bez jeho souhlasu (tj. bez souhlasu vlastníka domu), v důsledku toho také vyměnila jedinou pojistku pro celý byt za silnější, a tím přetížila i jeho elektroinstalaci, kterou uvedla do nebezpečného stavu. Proto vodovodní instalaci odmítl zprovoznit; soudy prvního i druhého stupně však uvedené úpravy v bytě "odůvodňují a pardonují", čímž se nepřípustně pokoušejí "konstituovat neexistující povinnost pronajimatele upravovat byt podle požadavků nájemce". Také Nejvyšší soud "vyslovil přípustnost nepovolených úprav bytu" podle §694 obč. zák. v rozporu se svými dřívějšími rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 85/2004, sp. zn. 26 Cdo 2821/2005 a sp. zn. 26 Cdo 2536/2005, a ignoroval "většinu" jím uplatněných argumentů (týkajících se zastavení vody z důvodu havárie, protiprávních zásahů poškozené do vodovodní a elektrické instalace a z nich vyplývající nebezpečí apod.). V obdobném případě (sp. zn. 7 Tdo 23/2007), kdy se rovněž jednalo o uzavření přívodu vody z důvodu havárie, přitom rozhodl Nejvyšší soud zcela odlišně, čímž se v dané věci odchýlil od své judikatury (aniž by postupoval podle §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.) a porušil tak zásadu předvídatelnosti svého rozhodování.
Jelikož poškozená porušila povinnost nájemce, stěžovatel a ostatní spoluvlastníci domu od nájemní smlouvy odstoupili a poškozená se podáním žaloby na určení neplatnosti odstoupení nebránila; proto je nutno je mít za platné a nájemní vztah za zrušený od počátku. Jestliže soudy vycházely z toho, že odstoupení od nájemní smlouvy k bytu není možné, ocitly se i zde v rozporu se svou dosavadní judikaturou (sp. zn. 26 Cdo 1766/2006 a 26 Cdo 2536/2005).
V celém trestním řízení kromě toho nebyl prokázán subjektivní znak trestného činu, tedy úmysl jej spáchat; nebylo prokázáno, že by se nemohl domnívat, že jedná v souladu se zákonem (sp. zn. IV. ÚS 469/04, sp. zn. II. ÚS 413/04, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 23/2000).
Konečně stěžovatel namítl, že v dané věci jsou vedeny dva občanskoprávní soudní spory a že trestní řízení proběhlo v době, kdy nebyly vyřešeny všechny občanskoprávní aspekty případu, zejména otázka odstoupení od nájemní smlouvy, a tím se stalo "předčasným".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu, nebo k nebytovému prostoru dle §249a odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 70.000,- Kč a náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný od 28. 1. 2004 do 15. 8. 2005 (ve výroku je nesprávně uvedeno datum 15. 12. 2005; doba páchání trestné činnosti je přitom vymezena dnem doručení usnesení o zahájení trestního stíhání) bránil s odůvodněním skončení nájemního poměru v užívání bytu poškozené tak, že i přes četné její výzvy, jakož i odboru výstavby Úřadu Městské části Praha 6, odmítal zajistit provedení tlakové zkoušky vodovodního potrubí a otevřít vodovodní přípojku do jejího bytu.
Stěžovatelovo odvolání napadeným usnesením městský soud podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 7 C 241/2004, byla zamítnuta žaloba stěžovatele a dalších spoluvlastníků nemovitosti, aby poškozená vyklidila předmětný byt. Po jeho zrušení (z procesních důvodů) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 62 Co 27/2006, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 1. 2007 rozhodl tak, že žalobu stěžovatele (a ostatních spoluvlastníků domu) zamítl opětovně.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 21 C 32/2005, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2006, sp. zn. 18 Co 33/2006, byla stěžovateli a dalším spoluvlastníkům nemovitosti uložena povinnost "zdržet se bránění dodávky studené vody do bytu žalobkyně" (poškozené).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným, které se k nim korektně vyjádřily a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, především na úrovni jimi aplikovaného práva.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §249a odst. 2 tr. zák. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek trestní odpovědnosti stěžovatele, nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi ustanoveními, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění nepřezkoumatelné.
Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Stěžovatel svou obhajobu staví především na tvrzení, že se nemohl dopustit uvedeného trestného činu jednak proto, že poškozenou nebylo možno považovat za oprávněnou uživatelku bytu (nájemkyni), a dále z důvodu, že jeho zásah nebyl neoprávněný.
Stěžovatel je v prvé řadě přesvědčen, že spolu s ostatními spoluvlastníky domu řádně odstoupil od nájemní smlouvy k bytu užívaného poškozenou, čímž byla nájemní smlouva zrušena od počátku.
Výklad, že odstoupení od nájemní smlouvy podle §679 odst. 3 obč. zák. nedopadá do právních vztahů nájmu bytu, neboť zde jsou k dispozici jiné (zvláštní) instrumenty zániku nájmu (jmenovitě výpověď nájmu bytu), k němuž se uchýlil Nejvyšší soud, může být v soudní praxi považován sice za neustálený, v žádném případě však není důvod k jeho hodnocení jakožto výkladu excesivního (resp. jako výrazu "libovůle" ve smyslu uvedeném výše). Názoru stěžovatele, že závěry obecných soudů ohledně trvání práva nájmu poškozené, jsou vybočením "z ustálené judikatury", nelze přisvědčit též vzhledem k tomu, že v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 241/2004 nebyly ani zjištěny skutkové okolnosti, jež by byly posouditelné jakožto základ účinného odstoupení od smlouvy ve smyslu stěžovatelem dovolávaného ustanovení §679 odst. 3 obč. zák., kdyby jeho užití naopak v úvahu přicházelo.
Stěžovatelova argumentace rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1766/2006, a sp. zn. 26 Cdo 2536/2005 je nepřípadná, neboť v uvedených věcech o odstoupení od smlouvy o nájmu bytu nešlo.
Stěžovatel se dále domnívá, že jeho jednání nelze považovat za neoprávněné, neboť důvodem pro zastavení přívodu vody byla snaha zabránit hrozící škodě na majetku, ke které by mohlo dojít tím, kdyby poškozená začala používat automatickou pračku.
Obecné soudy v tomto ohledu dospěly k závěru, že stěžovatel, jakožto majitel předmětného bytu, je povinen zajistit nájemci, tj. poškozené, "plný a nerušený" výkon jejích práv (§687 odst. 1 o.z.) spojených s užíváním bytu, což platí též ohledně zajištění adekvátní elektroinstalace, včetně podmínek pro (namítaný) provoz automatické pračky. Podle odvolacího soudu "na dodávku vody do svého bytu má nájemnice právo" a možnost využívat automatickou pračku "nepochybně patří k řádnému užívání bytu", přičemž v obdobném duchu se vyjádřil i Nejvyšší soud, jestliže konstatoval, že "přívod vody do bytu jistě nelze považovat za žádný nepřiměřený nadstandard ve vztahu k běžnému rámci užívacích práv k bytu, a to ani v případě, že by soud zohlednil argumentaci (stěžovatele) ohledně výstavby domu a tehdejšího standardu vybavenosti".
Proti tomu nelze - z ústavněprávního hlediska - ničeho namítat.
Uvedenému ostatně koresponduje výsledek výše zmíněného občanskoprávního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 32/2005, jestliže stěžovateli byla pravomocně uložena povinnost zdržet se "bránění dodávky studené vody do bytu" poškozené.
Dle ustanovení §687 odst. 1 obč. zák. je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.
Posouzení obsahu povinnosti pronajímatele, spočívající v zajištění "plného a nerušeného" výkonu práv nájemce, jakož i "řádného" užívání bytu, je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. To přísluší zásadně obecným soudům, neboť "není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97).
Vzhledem k tomu ani v této části stěžovatelových námitek nelze dovodit, že závěry obecných soudů nastolily situaci ústavněprávně relevantního excesu, jestliže jde především o závěry, založené na zákonem povolené úvaze soudu. Ve smyslu prezentovaného obecného výkladu podmínek ústavněprávního přezkumu nejde o stav tradičně Ústavním soudem též připomínaný, kdy "výklad právní normy je natolik extrémní, že vybočí z mezí stanovených ústavními předpisy, nebo jestliže právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními".
Také zde stěžovatel nepřiléhavě argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 23/2007), neboť v jím označeném rozhodnutí šlo v podstatných okolnostech o skutkově odlišný případ.
Ku stěžovatelově námitce, že v trestním řízení nebyl prokázán subjektivní znak souzeného trestného činu (úmysl), se připomíná, že i této otázce se obecné soudy patřičně věnovaly, jestliže vysvětlily, že (a proč) se stěžovatel nemohl domnívat, že poškozená přestala být oprávněnou uživatelkou bytu, že si musel být vědom toho, že dostupnost vody pro jí užívaný byt patří ke znakům jeho "řádného užívání", a že její odstavení představuje zásah do práva nájmu bytu intenzivní a citelný. Je proto namístě konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu soudy opomenuta nebyla, a ani jejich závěry nelze mít za výraz kvalifikované "libovůle".
Co do výtky, že ve vztahu k danému skutkovému základu byly, resp. jsou vedeny občanskoprávní soudní spory, se stěžovateli připomíná, že podle §9 odst. 1 tr. řádu posuzují orgány činné v trestním řízení předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, zásadně samostatně, pročež zde nic nepřekáželo, aby tak učinily i v dané trestní věci.
Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom ohledu, že soudy nereagovaly na jeho návrh směřující k znaleckému posouzení možnosti (resp. nebezpečí) provozu automatické pračky ve vztahu k současnému stavu elektroinstalace; to však není způsobilé otřást jejich rozhodnými závěry, neboť významné je, že nezpůsobilost stávající elektroinstalace domu k provozu automatické pračky zpochybňována obecnými soudy nebyla (z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 7 C 241/2004, se podává, že stěžovatel vyměnil elektroinstalaci v celém domě kromě bytu poškozené).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu