ECLI:CZ:US:2020:3.US.1642.20.1
sp. zn. III. ÚS 1642/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2020, č. j. 3 To 108/2020-86, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.
2. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2020, č. j. 8 PP 162/2019-53, bylo vyhověno stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu (dále jen "VTOS"). Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") však bylo ke stížnosti státní zástupkyně toto usnesení městského soudu podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zrušeno a podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a contrario byla žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z VTOS zamítnuta. Stěžovatel tvrdí, že usnesením krajského soudu byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, kdy jeho věc nebyla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Současně krajský soud postupoval v rozporu se zásadou ne bis in idem, a tím v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny.
3. Stěžovatel uvádí, že podal několik žádostí o podmíněné propuštění, kdy zatímco prvostupňový soud jeho žádostem opakovaně vyhovoval, stížnostní krajský soud tato usnesení opakovaně rušil a žádosti o podmíněné propuštění zamítal. Nejinak tomu bylo i v nyní projednávaném případě. Podle stěžovatele je problematický zejména způsob, jakým krajský soud o stížnostech státního zástupce rozhoduje, neboť se tak děje v neveřejném zasedání, bez přítomnosti stěžovatele, a to v rozporu s jeho výslovnou žádostí, aby soudy o jeho žádosti o podmíněné propuštění rozhodovaly ve veřejném zasedání, k němuž chtěl být předvolán.
4. Stěžovatel nepopírá, že v případě prvoinstančního rozhodování byl před Městským soudem v Brně vždy vyslechnut, avšak nelze odhlédnout od toho, že krajský soud původní rozhodnutí vždy "otáčí" v jeho neprospěch, a to neveřejně, čímž mu zabraňuje vyjádřit se a bránit se vůči stížnostem státního zástupce. Za zcela zásadní považuje to, že takto kabinetně je rozhodováno o námitkách státní zástupkyně, které se jako novum objeví až v jí podané stížnosti. Státní zástupkyně přitom ve veřejném zasedání před prvostupňovým soudem ani necítí potřebu se stěžovatele na cokoli zeptat (např. zda má stěžovatel nadhled nad tím, za co byl odsouzen, jak si představuje další život apod.), následně ale ve své stížnosti uvádí, že stěžovatel nemá nadhled nad spáchanou trestnou činností a řádný život nepovede, což krajský soud přebírá jako podklad pro své rozhodnutí.
5. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla do vlastních rukou doručena stížnost státní zástupkyně proti prvostupňovému rozhodnutí Městského soudu v Brně, což se s ohledem na její význam v takto zásadním trestním řízení předpokládá. Stížnost byla doručena toliko obhájci stěžovatele. K tomu je třeba připomenout, že se tak stalo v době, kdy návštěvy ve věznicích byly nežádoucí na základě mnoha opatření (vč. stanoviska ČAK) v boji proti koronaviru, a komunikace mezi obhájcem a stěžovatelem byla ztížena.
6. Krajský soud argumentuje tím, že stěžovatel je dále stíhán a obžalován. K tomu však stěžovatel uvádí, že je takto stíhán a obžalován již více jak 10 let a tato argumentace naráží na zásadu zákazu dvojího přičítání. Ve svém důsledku je totiž stěžovatel nadále stíhán pro skutek, který je po stránce hmotněprávní skutkem totožným se skutkem, za nějž si trest nyní již odpykává, resp. jedná se o jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Jakkoliv je tedy po procesní stránce možné tento jeden skutek rozdělit a trestně stíhat jednotlivé dílčí útoky, toto procesní rozdělení je nyní kladeno k tíži stěžovateli, neboť na základě této okolnosti krajský soud zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z VTOS.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů vybočuje ze zásad spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16].
9. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z VTOS, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) a nález ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)].
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut [nález ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589), bod 7; nález ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207), bod 8; usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2018/18; nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Tato mimořádnost spočívá dle judikatury v tom, že soud má možnost, a nikoli povinnost odsouzeného podmíněně propustit. To ovšem neimplikuje, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Český právní systém nezná automatické podmíněné propuštění, ale pouze jeho diskreční variantu; to však neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu.
11. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
12. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že stěžovatel si v daném případě nemohl nárokovat vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění z VTOS. Krajský soud totiž při posuzování této žádosti shledal, že stěžovatel splnil formální podmínku spočívající ve výkonu alespoň poloviny uloženého trestu. Obdobně kladné stanovisko vyjádřil krajský soud i ve vztahu ke druhé podmínce - prokázání polepšení v důsledku výkonu trestu. Negativně se však krajský soud vyjádřil k prognóze vedení řádného života po propuštění na svobodu. V této souvislosti zmínil stěžovatelovo trestní stíhání pro další dílčí útoky. Nadto krajský soud přihlédl i ke skutečnosti, že přestože byla trestnou činností stěžovatele a dalších spolupachatelů způsobena škoda ve výši nejméně 564 mil. Kč a v souvislosti s dalším trestním stíháním stěžovatele tato částka může ještě významně narůst, u stěžovatele absentuje snaha tuto škodu a následky své trestné činnosti jakkoliv odčinit (viz odst. 5 napadeného usnesení krajského soudu).
13. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je tedy patrné, že se naplněním zákonných podmínek pro (ne)vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval řádně, přičemž své závěry dostatečně podrobně odůvodnil. Argumentace stěžovatele stran "otočení" výsledku řízení před prvostupňovým soudem v jeho neprospěch nemá ústavněprávní rozměr a je pouze důsledkem dvouinstančního rozhodování.
14. K námitce nedoručení stížnosti státní zástupkyně proti prvostupňovému rozhodnutí Městského soudu v Brně je pak možné pouze stručně uvést, že v případě doručování stížnosti se aplikuje obecné pravidlo, podle něhož pokud má obviněný (v tomto případě odsouzený) obhájce, doručuje se písemnost pouze obhájci (viz §62 odst. 2 tr. ř. a contrario §64 tr. ř.).
15. Závěrem je vhodné poznamenat, že Ústavní soud se zabýval již předchozí ústavní stížností stěžovatele, v níž stěžovatel rovněž napadal postup obecných soudů při rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění, resp. soudu krajského, kterým byla shodně jako v nyní projednávaném případě zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z VTOS. Ani v této dřívější kauze vedené pod sp. zn. II. ÚS 2073/19 však Ústavní soud v námitkách stěžovatele neshledal jejich opodstatněnost.
16. Proto i nyní Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu