ECLI:CZ:US:2008:3.US.1679.08.1
sp. zn. III. ÚS 1679/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Vrázova 7, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008 č. j. 28 Co 568/2007-704 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 0 P 129/2003-530 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl 8. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud z kopií napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti, jakož i ze souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 129/2003-23 ze dne 7. května 2003 a Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 417/2003-42 ze dne 20. listopadu 2003, jakož i z opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 417/2003-69 ze dne 23. července 2004, které si vyžádal z příslušných soudních spisů, zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 0 P 129/2003-530 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci péče o nezletilého P. M. o návrhu otce (stěžovatele) na snížení výživného, že výživné otci naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2003 č. j. 0 P 129/2003-23, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003 č. j. 29 Co 417/2003-42, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004 č. j. 29 Co 417/2003-69, ve výši 8 000 Kč po dobu před i po rozvodu manželství rodičů se mění tak, že se výživné snižuje od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2004 na částku 5 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2004 na částku 6 500 Kč měsíčně. Městský soud v Praze jako soud odvolací pak rozhodl dne 2. dubna 2008 rozsudkem č. j. 28 Co 568/2007-704 ve věci péče o již zletilého P. M. o návrhu otce na snížení výživného, k odvolání otce a matky proti rozsudku výše uvedeného Obvodního soudu pro Prahu 4, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 13. července 2007 v napadeném výroku o věci samé změnil tak, že výživné otce snížil na částku 5 000 Kč do 31. 8. 2005, jinak výrok ve věci samé a výrok o nákladech řízení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podává, že výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve spojení s právem na rovné zacházení, jelikož výše uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 je ve zjevném nepoměru k rozhodnutí v jiné věci stěžovatele obdobného charakteru. Tímto rozhodnutím je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. srpna 2002 č. j. 9 P 40/92-249 [stěžovatelem v kopii přiložený], kterým byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné na nezletilou V. M. ve výši 2 100 Kč měsíčně. Stěžovatel namítá, že prvoinstanční soudy při rozhodování ve stejných nebo obdobných záležitostech nerozhodují obdobným způsobem, když vyživovací povinnost pro V. M. vyměřil Obvodní soud pro Prahu 7 v roce 2002 ve výši cca 2,5 násobně nižší než poté pro P. M. a od 1. září 2005 pak stanovil výživné na P. M. ve výši cca 3,5 násobně vyšší než v případě nezletilé M. [sic!, správně zřejmě V.] M. V této souvislosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud provedl rešerši na prvoinstančních soudech ohledně praxe rozhodování soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Stěžovatel má dále za to, že stížností napadenými rozsudky bylo zasaženo jeho právo na pokojné užívání jeho vlastnického práva, jelikož soudy stanovily výši výživného na nezletilého P. M. způsobem, který neodpovídá principům udržitelné životní úrovně.
II.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud je nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, a tím vymezil rozsah přezkumu ústavnosti pouze na tato rozhodnutí a na řízení před těmito soudy, která napadeným rozhodnutím předcházela.
Z odůvodnění stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 7. května 2003 č. j. P 129/2003-23 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci péče o nezl. P. M. (syn M. M. a stěžovatele) na návrh matky o úpravu poměrů i pro dobu po rozvodu manželství tak, že nezl. P. svěřil do výchovy matky a otci stanovil výživné částkou 15 000 Kč měsíčně. Soud vycházel ve smyslu §85a zákona o rodině z patnáctinásobku životního minima (61 500 Kč hrubého měsíčně) z důvodu, že příjmy z podnikání otce se v řízení soudu nepodařilo zjistit, jelikož otec nepředložil podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 20. 11. 2003 č. j. 29 Co 417/2003-42 ve věci péče o nezl. P. M. o úpravě poměrů nezletilého k odvolání otce proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 5. 2003 tak, že snížil výši výživného na 8 000 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že ani v odvolacím řízení otec nesplnil povinnost danou mu §85a odst. 1 zákona o rodině a odmítl i tomuto soudu předložit svůj peněžní deník, odvolací soud tak musel vycházet ze soudem prvního stupně zjištěných výdělkových poměrů otce, přesto však dospěl k závěru, že soudem prvního stupně zjištěným skutečnostem odpovídá výživné pouze ve výši 8 000 Kč. Stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovateli výše vyživovací povinnosti k nezl. P. snížena od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2004 na částku 5 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2004 na částku 6 500 Kč měsíčně. Soud při rozhodování (v listopadu 2006) o návrhu otce na snížení výživného vycházel kromě jiného ze znaleckého posudku o příjmech otce v letech 2002-2005.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 9 P 40/92-249 ze dne 5. 8. 2002, kterým mu byla kromě jiného uložena povinnost k hrazení výživného pro nezletilou V. M. ve výši 2 100 Kč měsíčně a toto rozhodnutí (konkrétně výši výživného) srovnává s ústavní stížností napadenými rozhodnutími. Ústavní soud je nucen konstatovat, že vzhledem k výše uvedenému nemůže být rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že vzhledem ke svému hlavnímu úkolu, a tím je ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, mu nepřísluší činit komparaci rozhodnutí obecných soudů, či dokonce provádět stěžovatelem navrhovanou rešerši na prvoinstančních soudech ohledně praxe rozhodování soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Nadto je třeba dodat, že komparace stěžovatelem označených rozhodnutí je vyloučena rovněž z toho důvodu, že nemůže vést k prokázání stěžovatelových tvrzení ohledně odlišné rozhodovací praxe, neboť již z odůvodnění těchto rozhodnutí je na první pohled zřejmé, že skutkové okolnosti, z nichž tato rozhodnutí vycházejí, jsou v každém jednotlivém případě odlišné (obě nezletilé děti mají jinou matku, každé nezletilé dítě má odlišné potřeby a zájmy, jejich rodiče mají odlišný dosažený příjem, roli hraje různá doba rozhodování soudu ve věci stanovení výživného či zjištěné výdělkové poměry rodičů za odlišná období atd.). Jednoduše řečeno, nelze srovnávat nesrovnatelné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem ústavního soudu je v souladu s čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, nikoli tedy "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva - s výjimkou případů, jak tomu však v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že případné omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může tedy Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dle názoru Ústavního soudu o takový případ v projednávané věci nejde.
Ačkoli to stěžovatel výslovně neuvádí, základ jeho argumentace spočívá v tvrzené nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení §96 zákona o rodině, upravujícího kritéria určení výživného. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné uvést, že mu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06 nebo II. ÚS 1934/07, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být pravomocí Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. I kdyby se Ústavní soud se skutkovými závěry obecných soudů z hlediska věcné správnosti neztotožňoval, ústavněprávní dimenze by takové pochybení dosahovalo pouze za předpokladu, že by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své závěry řádným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Ústavní soud konstatuje, že v přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Nadto Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel nesouhlasí se stanovenou výší výživného, má možnost v případě, že změní-li se poměry, podat soudu návrh na snížení výživného podle ustanovení §99 zákona o rodině.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Jan Musil v. r.
předseda senátu