ECLI:CZ:US:2008:3.US.1773.08.1
sp. zn. III. ÚS 1773/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti I. Š., zastoupené Mgr. Radimem Dostálem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168 - "Na Rybárně", proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, č. j. 55 Co 95/2008-120, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2007, č. j. 31 C 472/2006-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byla zamítnuta její žaloba proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí o přiznání částky 1 484 120 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Spolu s odvoláním podala i návrh, aby jí k ochraně jejích práv byl soudem ustanoven zástupcem advokát Mgr. Radim Dostál. O tomto návrhu rozhodl soud prvního stupně napadeným usnesením tak, že jej zamítl a rovněž napadeným usnesením odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domnívá, že "postupem soudu ... jí byla odňata možnost ustanovit právního zástupce v odvolacím řízení, ačkoliv splňuje předpoklady podle občanského soudního řádu". Má za to, že v jejím případě soud interpretoval ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. nepřípustně zužujícím způsobem; závěr "že ve věci nemůže uspět" pak považuje za předčasný, když právě za této situace potřebuje v této věci odbornou právní pomoc.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů; za podmínek §30 odst. 2 o. s. ř. ustanoví soud účastníku zástupce z řad advokátů. Podmínkou osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. jsou jednak tzv. poměry účastníka a jednak musí platit, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat - ve smyslu výše zmíněného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou; východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Výklad a aplikaci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §138 odst. 1 o. s. ř. (o nějž zde jde) lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka", resp. "zjevně bezúspěšné uplatňování práva"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud neshledává existenci excesu z předvídatelného nazírání obou soudů, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici; přijaté závěry ostatně soudy též uspokojivě odůvodnily.
Vzhledem k vyložené konstrukci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. je přiléhavé zaznamenat, že k otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98), nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Že o takový případ (jak bylo dovozeno shora) nejde, platí i ve vztahu k námitce o předčasnosti závěru soudů, že stěžovatelka "ve věci nemůže uspět". K tomu se připomíná, že Ústavní soud neshledává v posuzování svévolnosti a zřejmé bezúspěšnosti uplatňování nebo bránění práva podle §138 odst. 1 o. s. ř. "určitou formu prejudikace věci samé" (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 511/06, či sp. zn. IV. ÚS 409/06).
Namítá-li stěžovatelka, že "právě za této situace potřebovala ... odbornou právní pomoc", nelze přehlédnout, že k ochraně jejích zájmů v řízení před obecnými soudy jí Českou advokátní komorou určena zástupkyně již byla; stěžovatelka však udělenou plnou moc sama odvolala.
Ostatně z ústavní stížnosti (jejího doplnění) se podává, že stěžovatelka si již zastoupení advokátem zajistila.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu