ECLI:CZ:US:2004:3.US.178.04
sp. zn. III. ÚS 178/04
Usnesení
III. ÚS 178/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V., a. s. zastoupené JUDr. R. P. advokátem proti postupu F. při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí, dodatečného platebního výměru ze dne 5. dubna 2000, čj. 26389/00/299921/1268, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně podanou ústavní stížností brojila stěžovatelka - stručně shrnuto - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který měl spočívat v tom, že F. nesplnil svoji zákonnou povinnost a neověřil splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí (dodatečného platebního výměru ze dne 5. dubna 2000, čj. 26389/00/299921/1268), ačkoliv byl k tomu stěžovatelkou vyzván a zákon mu tuto povinnost v §32 odst. 7 zák. č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), ukládá. F. tím porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že neplatnost předmětného správního (daňového) rozhodnutí nelze zhojit opravnými prostředky ani v rámci správního soudnictví. Stěžovatelka dále rozvíjí svoji argumentaci a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 705/2000, IV. ÚS 471/02, II. ÚS 31/99, IV. ÚS 772/02, IV. ÚS 624/02, IV. ÚS 666/02) a obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud zakázal F. pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod, vyplývajících ze shora uvedených článků Listiny základních práv a svobod, a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí - dodatečného platebního výměru, jak je vpředu označen.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, F. Ve svém obsáhlém vyjádření poukázal na procesní aspekty dané věci a vyjádřil rovněž svůj názor na věcnou stránku věci. Uvedl - stručně shrnuto - že ústavní stížnost je nepřípustná s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 62/95 a IV. ÚS 471/02. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud zcela zamítl.
Ústavní soud po pečlivém posouzení procesní stránky věci, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelka především nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a proto se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dne 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zák. č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Podle §4 odst. 1 písm. d) tohoto zákona obecné soudy ve správním soudnictví rozhodují mimo jiné i o ochraně proti nečinnosti správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.). Pokud tedy podle názoru stěžovatelky měl příslušný f. svým rozhodnutím osvědčit neplatnost předmětného rozhodnutí, neboť toto postrádá některou z podstatných náležitostí a správní orgán (f.) uvedené neshledal a nemá povinnost o tom vydat rozhodnutí, je v pravomoci správního soudu přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro osvědčení neplatnosti rozhodnutí (tedy zda skutečně postrádá některou z podstatných náležitostí) a zda správní orgán (F.) svou nečinností (nevydáním rozhodnutí) neporušuje zákon (§32 odst. 7 ZSDP). Stěžovatelka tedy měla k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv; mohla se správní žalobou domáhat, aby příslušný krajský soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§79 odst. 1 s. ř. s.). Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tento procesní prostředek, který měla k dispozici, využila, o čemž svědčí i petit její ústavní stížnosti. Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro použití ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly ve věci této ústavní stížnosti shledány. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud nezabýval tím, zda ústavní stížnost není nepřípustná rovněž proto, že proti předmětnému rozhodnutí F. nebylo podáno odvolání a následně pak správní žaloba.
Z důvodů výše rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl z důvodu její nepřípustnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. října 2004