ECLI:CZ:US:2008:3.US.1826.07.1
sp. zn. III. ÚS 1826/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 8. ledna 2008 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. Z. Š., zastoupeného JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 28, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 3. 2. 2006 sp. zn. 15 Co 792/2005 a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. 6 C 38/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 6 C 38/2004, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované společnosti Českomoravský len, a. s. se sídlem v Humpolci, jejímž byl stěžovatel generálním ředitelem, původně pro zaplacení částky 636.400,- Kč s přísl., představující nároky stěžovatele související s uvedenou funkcí, z čehož částku ve výši 486.400,- Kč uplatňoval z titulu zaplacení roční odměny za hospodaření za rok 1999 podle ujednání manažerské smlouvy ze dne 1. 1. 1999 a zbytek pak jako trojnásobek měsíčního platu v souvislosti s ukončením jeho pracovního poměru. V průběhu řízení byla nejdříve soudem I. stupně postupně vydána tři rozhodnutí žalobě stěžovatele vyhovující, která odvolací soud dvakrát zrušil a vracel k dalšímu projednání soudu I. stupně a rozsudkem ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 15 Co 437/2003 pak rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., o němž dovolací soud rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17. 8. 2004 rozhodl tak, že dovolání stěžovatele zčásti, ohledně částky 150.000,- Kč zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že tento stěžovatelem uplatněný nárok nemá oporu v pracovněprávních předpisech. Co do částky 486.400,- Kč bylo dovolání vyhověno, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvostupňového zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí, a to jeho zrušující části, dovolací soud, kromě výtky týkající se vadného hodnocení doposud provedených důkazů, upozornil na to, že dosavadní úvahy soudů obou stupňů ponechaly zatím zcela bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatel funkci generálního ředitele vykonával souběžně s funkcí předsedy představenstva žalované jako statutární orgán a z toho důvodu - s poukazem na ustálenou judikaturu soudů - že je třeba úvahy soudů zaměřit také tím směrem, zda práce generálního ředitele nezahrnovala ve skutečnosti výkon činnosti statutárního orgánu a zda tedy ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků není neplatné. Právě uvedeným směrem pak soud I. stupně - zabývaje se již jen opodstatněností nároku stěžovatele na vyplacení roční odměny ve výši 486.400,- Kč - zaměřil své úvahy a na základě provedených důkazů (zejména listinných, vymezujících rozsah činnosti generálního ředitele žalovaného a předsedy jeho představenstva) dospěl k závěru, že činnost předsedy představenstva jakožto statutárního orgánu žalovaného se od činnosti jeho generálního ředitele nelišila a pokud tedy stěžovatel vykonával funkci generálního ředitele se stejným oprávněním jako předseda představenstva, nemohl práci generálního ředitele vykonávat v pracovním poměru s tím důsledkem, že takové ujednání je neplatné a žalobu stěžovatele proto zamítl. Odvolací soud toto rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné, po té co provedl rozbor a srovnání organizačního řádu a stanov dané společnosti, s podrobným zdůvodněním potvrdil. Stěžovatelem opětovně podané dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl a toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Proti těmto rozsudkům soudů I. a II. stupně směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel uvádí, že byl v přesvědčení o tom, že jeho tvrzení uvedená v průběhu řízení jsou dostatečně průkazná a že je z nich dostatečně patrna skutečnost, že činnost generálního ředitele měla jinou obsahovou náplň než funkce člena statutárního orgánu a odměna, jíž se domáhá, je odměnou za výkon práce v pracovním poměru. Poukazuje na to, že trvání jeho pracovního poměru u žalovaného od roku 1990 do roku 2000 nezpochybňoval ani žalovaný a dokonce opakovaně namítal porušení pracovní kázně. Soudu I. stupně vytýká, že napadeným rozsudkem rozhodl při jediném jednání, na základě důkazů provedených v předcházejícím řízení, provedení nových důkazů nepřipustil a ze stejných důkazů, na jejichž podkladě původně nárok přiznal, žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Před soudem I. stupně se mu také nedostalo poučení ve smyslu ust. §118a o. s. ř., v čemž spatřuje podstatnou vadu řízení, se zdůvodněním odvolacího soudu o neopodstatněnosti této námitky uplatněné jím v odvolání stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že mu byla odejmuta možnost předložit důkazy o vzniku jeho pracovního poměru a jeho trvání nepřetržitě od roku 1990, případně další důkazy o obsahové náplni funkce a faktické činnosti generálního ředitele. Skutkové závěry obou napadených rozhodnutí podle něj nejsou řádně odůvodněny, nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémní nesouladu. V této souvislosti poukazuje na průběh celého řízení, v němž bylo vydáno již 10 rozhodnutí, v nichž soud I. stupně třikrát opakovaně konstatoval jako nespornou skutečnost jmenování stěžovatele do funkce generálního ředitele a jeho výkon této funkce. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak se otázkou vzniku pracovního poměru nezabývá vůbec a pouze potvrzuje závěr, že pracovní poměr byl sjednán neplatně. Oba rozsudky se nevypořádaly se skutečností, že pracovní poměr, z něhož stěžovatel svůj nárok odvíjí, vznikl v roce 1990 jmenováním, neplatnost jeho jmenování není zmiňována a stanovisko, které zaujala judikatura několik let po vzniku pracovního poměru a vydání obchodního zákoníku nemůže způsobit zánik platně existujícího pracovního poměru, v tomto směru není podle něj rozhodnutí odůvodněno, závěry soudů o překrývání se oprávnění generálního ředitele a člena představenstva nejsou přesvědčivé. Rozhodnutí soudu I. stupně, kdy soud dospěl ze shodných důkazů ke zcela opačnému závěru než v předchozích rozhodnutích nedává podle stěžovatele dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, což platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu, který rovněž ve třech rozhodnutích posuzoval nárok stěžovatele jako pracovněprávní. Opakovaně také poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se na jedné straně konstatuje trvání pracovního poměru a dále v rozporu s tím se konstatuje, že pracovněprávní ujednání je neplatné a otázkou vzniku a trvání pracovního poměru se nezabývá. Stěžovatel se domnívá, že oba soudy se náležitě nevypořádaly s jeho právní argumentací a přijaté skutkové závěry a právní názory řádně nezdůvodnily, změnu právního názoru soudu, který ze stejných důkazů dospěl k jiným zjištěním, považuje za porušení práva na spravedlivý proces, odkaz na publikované rozsudky není řádným a vyčerpávajícím zdůvodněním konkrétního rozhodnutí. V podstatě z uvedených důvodů stěžovatel tvrdí, že obecné soudy upřely ochranu jeho právu a porušily ústavně zaručené právo na soudní ochranu - čl. 36 odst. 1 Listiny v souvislosti se zásahem do práva chráněného v čl. 28 Listiny a navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
V daném případě nutno obecným soudům vytknout, že skutečnost, která se ukázala být pro jejich konečné rozhodnutí určující, nejprve pomíjely a úvahami vedoucími je v závěru řízení k zamítnutí žaloby stěžovatele se nezabývaly již od počátku řízení a věnovaly se jim teprve na základě upozornění a pokynu dovolacího soudu. Tato otázka měla být v daném řízení řešena a najisto postavena primárně, dříve než bylo přistoupeno k provádění dalšího dokazování, neboť shora popsaný postup obecných soudů pravděpodobně délku řízení prodloužil. Přesto však uvedené nemůže být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, neboť, jak dále uvedeno, Ústavní soud nezjistil, že by jimi došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Především třeba uvést, že výtce stěžovatele o vadě řízení spočívající v nedostatku poučení soudem I. stupně podle ust. §118a o. s. ř. přisvědčit nelze. Absence tohoto poučení protiústavnost napadených rozhodnutí založit nemůže, zejména když se bere v úvahu, že směr nových právních úvah soudu a právní kvalifikace naznačil ve svém zrušujícím rozhodnutí již dovolací soud a bylo tak zcela zřejmé, jakým směrem bude muset soud I. stupně své následující úvahy zaměřit. Stěžovatel již po tomto rozhodnutí měl možnost svá tvrzení doplnit včetně návrhů na provedení důkazů, což ostatně také po rozhodnutí dovolacího soudu učinil. Samotný fakt, že navržené důkazy soudem provedeny nebyly, protiústavnost rozhodnutí za stavu, kdy soud uvedl důvod, proč tak neučinil, nezakládá. Také odůvodnění odvolacího soudu, proč absenci uvedeného poučení nepovažoval za vadu řízení, kdy uvedl, že zamítnutí žaloby neplyne z neunesení břemene tvrzení, potažmo břemene důkazního, ale z toho, že vyhodnocením důkazů soud I. stupně dospěl k jiným zjištěním, než tvrdí stěžovatel, nelze ničeho vytýkat, neboť odpovídá stavu věci. Odvolací soud také ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč považuje provedené dokazování za dostatečné, když dal najevo, že pro věc není důležité, jak byl stěžovatel do jednotlivých funkcí ustanoven, ale jakou činnost pro společnost podle příslušných organizačních řádů a pověření vykonával, a podrobně také objasnil, na základě jakých zjištění a z jakých důvodů přisvědčil závěru soudu I. stupně o tom, že stěžovateli nenáleží za výkon funkce generálního ředitele výplata mzdového nároku smluveného v manažerské smlouvě v podobě roční odměny. Na rozhodnutí odvolacího soudu lze v podrobnostech odkázat, neboť Ústavní soud nezjistil, že by skutková zjištění neodpovídala obsahu spisu či byla s ním v extrémním rozporu, jak stěžovatel tvrdí. Ten v ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, která byla pro jejich závěry rozhodující, v tomto směru je však třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a úkolem Ústavního soudu není "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy ne, kdyby se sám s provedeným hodnocením důkazů neztotožňoval. Pokud pak stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti zdůrazňuje konstatování soudu o trvání jeho pracovního poměru a zároveň dovozování neplatnosti jeho sjednání, nutno přiznat, že v tomto směru jsou odůvodnění rozhodnutí ne příliš obratná, nicméně již dovolací soud ve svém odmítavém rozhodnutí - ústavní stížností nenapadeném - poukázal na to, že vyjádření odvolacího soudu o tom, že pracovní poměr účastníků byl sjednán neplatně, bylo nadbytečné, přičemž také vysvětlil, které skutkové zjištění bylo pro posouzení dané věci rozhodující, totiž zjištění plynoucí ze srovnání činností předsedy představenstva (člena představenstva) s činností generálního ředitele. Právě z uvedeného důvodu již také nebylo třeba zabývat se otázkami vzniku pracovního poměru a jeho trvání, jak stěžovatel navrhoval. Konečně pak třeba k námitkám stěžovatele o tom, že soudy ze stejných důkazů vyvodily opačné závěry, uvést, že obecné soudy ve svých původních rozhodnutích - podle jejich konečného závěru - rozhodnou skutečnost, tj. fakt, že stěžovatel souběžně působil jak ve funkci generálního ředitele tak i člena představenstva, nehodnotily vůbec, nýbrž (jak uvedeno shora nesprávně) ji ponechávaly zcela stranou a závěry z uvedeného pro posouzení nároku stěžovatele až do prvého rozhodnutí dovolacího soudu žádné nevyvozovaly.
Ústavní soud tak uzavírá, že v poměru k napadeným rozhodnutím extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými neshledal, tato rozhodnutí považuje za ústavně konformní, dostatečně zdůvodněná, prvky libovůle nevykazující, porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, nezjistil a proto ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu