ECLI:CZ:US:2021:3.US.1852.20.1
sp. zn. III. ÚS 1852/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2020 č. j. 28 Cdo 983/2020-633 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Co 192/2018-569, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 11 C 32/2016-528 11 C 33/2016, 11 C 96/2016, 11 C 97/2016, 11 C 118/2016 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "pozemkový úřad"), jimiž byly vedlejšímu účastníkovi vydány pozemky uvedené v I. výroku tohoto rozsudku (dále jen "nemovitosti").
3. K odvolání stěžovatelky změnil v návětí uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu tak, že se stěžovatelce nemovitosti nevydávají. Vrchní soud konstatoval, že podle §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"] nelze věc vydat, byla-li konfiskována na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret"). Dále uvedl, že v občanskoprávním řízení nejsou soudy oprávněny přezkoumávat správnost příslušného konfiskačního správního aktu, což platí i pro "restituční" řízení, v němž soudy nemohou přezkoumávat ani správnost postupu státních orgánů v řízeních proběhlých před 25. 2. 1948, jež vedla k vydání správního aktu, k čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997 sp. zn. III. ÚS 225/96. V nyní posuzované věci předmětný konfiskační správní akt - vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále jen "vyhláška") - však byl vydán před pro restituci stěžejním tzv. rozhodným obdobím (trvajícím od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Proto nelze dopad vyhlášky ani její věcnou správnost a souladnost s tehdy platnými právními předpisy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zkoumat. Vrchní soud doplnil, že věcně příslušným orgánem pro vydání vyhlášky byla podle §1 odst. 3 dekretu okresní správní komise, což plyne i z §7 odst. 3 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. V dané věci nebylo rozhodováno podle §3 odst. 2 dekretu, pročež nebylo třeba, aby rozhodnutí o tom, zda osoba spadá pod odstavec 1 písm. a) nebo b) téhož ustanovení, učinil zemský národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství. Okresní správní komise totiž v odůvodněných případech vykonávaly podle tehdy platných právních předpisů působnost okresních národních výborů. Stran určitosti vyhlášky dospěl vrchní soud k závěru, že v ní uvedené označení subjektu podléhajícího konfiskaci majetku - "Děkanství Krumlov" - je dostatečně určité a způsobilé přivodit důsledky s konfiskačním aktem spojené. Veškeré pochybnosti a obrana stěžovatelky totiž směřovaly k tomu, že neurčitost označení její právní předchůdkyně spočívají v absenci údaje "Erz", neboli "Arci". Tato předpona nicméně pouze zesiluje nebo stupňuje význam druhé části slova. Děkanství, resp. vikariát je v Církvi římskokatolické územní jednotkou menší než diecéze, větší než farnost a obvykle sestává z několika farností. Děkanství bylo v Království zemí Koruny české okolo roku 1631 nahrazeno v české části státu tzv. vikariáty, přičemž na Moravě zůstaly tzv. děkanáty pojmově zachovány; název "děkanát" tedy již nebyl v Čechách vůbec užíván. Tímto pohledem bylo podle vrchního soudu nutné na osobu označenou ve vyhlášce nahlížet. Děkanství lze označit za svého druhu "vyšší samosprávný celek", přičemž absence předpony "arci" nijak nezpochybňovala, že vyhláškou byla míněna právní předchůdkyně stěžovatelky. Vikariát českokrumlovský je součástí biskupství českobudějovického, v němž působí více farností včetně stěžovatelky. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu vrchní soud uzavřel, že jelikož dospěla právní praxe k závěru, že došlo-li k vydání rozhodnutí podle §3 odst. 2, a tím spíše i v případech podle §1 dekretu, byl právní předchůdce oprávněné osoby z hlediska dekretu "kategorizován", a je tak nepochybné, že v takovém případě nastaly účinky konfiskace ex lege ke dni 23. 6. 1945, a to k veškerému majetku této osoby.
4. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud zde napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud zopakoval základní podmínky přechodu vlastnictví majetku na stát podle dekretu, a to s poukazem na judikaturu svou a Ústavního soudu - zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.). Dále připomenul, že konfiskace podle dekretu byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti nebo věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně stanoveno. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě nemůže účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. K námitkám stěžovatelky, že vrchní soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období byla její právní předchůdkyně vlastníkem nemovitostí, Nejvyšší soud uvedl, že je jednak vylučuje závěr o přechodu vlastnictví ex lege, jednak se vrchní soud nijak nezpronevěřil zásadě volného hodnocení důkazů. Stejně tak nelze skutková zjištění vrchního soudu shledat v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, ani zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování nebo v důsledku jiné svévole. Taktéž nejsou závěry vrchního soudu v rozporu se stěžovatelkou uvedenými rozhodnutími Ústavního soudu, pročež podle Nejvyššího soudu ani nebylo zasaženo do stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud uzavřel, že přípustnost dovolání nemůže založit ani výklad práva údajně nerespektující princip ex favore restitutionis, neboť jím nelze překračovat zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, který je věcí demokratického zákonodárce.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv zejména tím, že soudy v napadených rozhodnutích údajně nepřihlédly k tvrzené neurčitosti a nicotnosti konfiskační vyhlášky, dále nevzaly v potaz, že československý stát nepovažoval po roce 1945 nemovitosti za konfiskované, a také nepřihlédly k restituční podstatě věci.
6. Vyhláška nejmenovala právní předchůdkyni stěžovatelky konkrétně, ale označovala ji neurčitě, pročež nemohla působit předpokládané účinky, k čemuž stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1463/09 (N 225/59 SbNU 285), a také na §77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a na k tomuto zákonu publikovanou komentářovou literaturu. Opačný závěr považuje za nepodložený a nahodilý.
7. Stěžovatelka uvedla, že byť působil dekret s účinky ex lege a ex tunc, bylo podmínkou konfiskace následné vydání deklaratorního správního rozhodnutí; až jím byla konfiskace dovršena, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87). Přestože nemohou být konfiskační výměry posuzovány z hlediska věcné správnosti, musejí je soudy hodnotit co do jejich možné nicotnosti, což u aktů vydaných podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, potvrdil Ústavní soud též v nálezu ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 129/98 (N 154/12 SbNU 415). Nejvyšší soud se však od této, jakož i své praxe odchýlil, jestliže nicotnost konfiskačního aktu neposoudil.
8. Dále stěžovatelka namítá, že vyhláška měla být podle dobové i současné judikatury vydána věcně nepříslušným správním orgánem. Konfiskace podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu se podle stěžovatelky z povahy věci nemohla vztahovat na právnické osoby a o tom, zda šlo o právnickou osobu spadající pod působnost §1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu, měl podle jeho §3 odst. 2 rozhodovat zemský národní výbor a v pochybných případech ministerstvo zemědělství; konfiskaci tedy nemohl zapříčinit akt okresní komise, a už proto je vyhláška nicotná. Podle dobových názorů údajně nemohly být konfiskaci podrobeny církevní subjekty veřejného práva, což je stěžovatelčin případ; tomuto výkladu odpovídají i posudky prof. Františka Weyra a prof. Františka Kopa, prohlášení ministerstva školství a osvěty ze dne 8. 1. 1946 nebo oběžník č. 331 Zemského národního výboru ze dne 22. 11. 1945. Uvedené má dokládat např. postup Zemského národního výboru v Praze, který uložil dne 26. 9. 1945 Okresní správní komisi v Teplé, aby zrušila svým výměrem vyhlášenou konfiskaci majetku řádů premonstrátské kanonie v Teplé.
9. Dále měly soudy neústavně pochybit, když opomenuly a extrémně nepřiléhavě hodnotily důkazy mající prokazovat, že vlastnictví nemovitosti přešlo na československý stát v rozhodném období. Stát totiž údajně nepovažoval po roce 1945 nemovitosti za konfiskované a proti právní předchůdkyni vedl řízení podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen zákon č. 142/1947 Sb.), v němž Ministerstvo zemědělství vydalo dne 19. 3. 1948 výměr o výkupu nemovitostí. Dříve tak nemohly být nemovitosti konfiskovány podle dekretu, nýbrž bylo vlastnictví odňato až v rozhodném období. Postup soudů, které považovaly odnětí vlastnictví nemovitostí v roce 1948 za jakýsi omyl, vykazuje podle stěžovatelky znaky přepjatého formalismu. Podle stěžovatelky jsou právní závěry soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními; soudy nerespektovaly dobový výklad, nýbrž upřednostnily výklad soudobý, který popírá historickou realitu. Jestliže stát uznával právní předchůdkyni stěžovatelky za vlastníka nemovitostí, nelze jí klást k tíži, že se ve správním řízení nebránila proti (údajně nicotné) konfiskační vyhlášce, jak měl nepřípustně konstatovat Nejvyšší soud.
10. Závěrem bylo namítnuto, že soudy formalisticky nepřihlédly k imperativu výkladového východiska ex favore restitutionis, tedy aby byl v nejvyšší možné míře naplněn účel restitučních předpisů. Zejména stěžovatelka namítá, že současné rozhodování soudů nemůže být vůči restituentům méně příznivé než v období totalitního režimu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů může Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Proto nutno vycházet z pravidla, že výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, v níž je jejich rozhodování stiženo vadami majícími za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy dostatečně dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nálezy ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) nebo ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění rozhodnutí.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala námitky vznesené před obecnými soudy, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny s poukazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Lze proto z velké části odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, a také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3839/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), v němž byla řešena skutkově i právně prakticky totožná problematika.
15. Zásadní otázkou, na níž jsou napadená rozhodnutí založena, a o jejímž řešení neměl žádný ze soudů pochybnosti, byl okamžik přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát. V souladu s judikaturou Ústavního soudu posoudily obecné soudy vyhlášku jako deklaratorní akt, jehož dostatečnou náležitostí je kategorizace osoby podléhající dekretu; vyhláška nemusela obsahovat výčet jednotlivých nemovitostí. K tomu ve skutkově i právně obdobných věcech kromě výše uvedeného usnesení viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17. V těchto rozhodnutích bylo mimo jiné též vysvětleno, proč nelze v obdobných věcech (stejně jako konstatoval v napadeném usnesení Nejvyšší soud) použít princip in favorem restitutionis způsobem, jakým se ho dovolává stěžovatelka.
16. Obecné soudy dospěly k ústavně souladnému závěru, že se na posuzovanou věc uplatní teze vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.), byť v posuzované věci již šlo o řízení vedené podle restitučního předpisu. Dle stanoviska a mnoha dalších rozhodnutí Ústavního soudu, uvedených též v napadených rozhodnutích, se majetkové křivdy nastalé přede dnem 25. 2. 1948 neodčiňují. Ve stanovisku dospěl Ústavní soud též k závěru, že "[k]onfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. [...] Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný." Posuzování tvrzených vad navazujícího správního aktu nejenže nebylo v předpisech pro věc rozhodných připuštěno, nýbrž je jimi obnova vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu presidenta republiky vyloučena podle §8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. Konfiskace majetku podle dekretu byla sice vydáním navazujícího správního aktu konkretizována, nicméně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu její případná věcná nesprávnost při dnešním posuzování restitučních nároků neprolamuje podmínky obnovy vlastnického práva podle restitučních předpisů. A to právě proto, že, jak už vícekrát zmíněno, účinky konfiskace nastávaly ex lege.
17. V nyní posuzované věci sice vyhláška podle dekretu přísně vzato nebyla vydána dekretem předpokládaným orgánem, avšak stěžovatelka pomíjí, že vrchní soud i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily, že šlo o specifický postup pro některé oblasti, a to podle tehdy platných právních předpisů, jejichž použití dekret nevylučoval. V souladu s judikaturou Ústavního soudu obecné soudy též přezkoumaly údajnou nicotnost vyhlášky, včetně odmítnutí věcného přezkumu její správnosti, zejména co do otázky, zda majetek právní předchůdkyně stěžovatelky dekretu mohl podléhat. Soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem a konstantní rozhodovací praxí, podle níž postačuje, byla-li osoba podléhající konfiskaci navazujícím správním aktem dostatečně "kategorizována". K věci tudíž není přiléhavý stěžovatelkou poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1463/09, vydaný ve skutkově i právně odlišné situaci. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/98 se pak týkal rozporu konfiskačního výměru (vydaného v rozhodném období) s dobovými právními předpisy z důvodu před rozhodným obdobím vydaného osvědčení o státní a národní spolehlivosti, resp. politické perzekuce při konfiskaci majetku za nenaplnění jejích hmotněprávních podmínek. Tato skutkově nikoli shodná, avšak ani relevance prostá situace v souladu s judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu, tím spíše v nyní posuzované věci, nedosahuje intenzity zpochybňující přímý konfiskační dopad dekretu. Ve zbytku lze odkázat též na velmi podrobné odůvodnění rozsudku vrchního soudu týkající se určitosti označení subjektu, jehož majetek podléhal konfiskaci.
18. Podrobně a srozumitelně byl soudy odůvodněn též závěr, že následný postup podle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu, a to ke dni 23. 6. 1945. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, že i kdyby probíhaly dvě "paralelní konfiskace", nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Stejně tak je ústavně souladný a pochopitelný závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl "pojistit" přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může jevit ve světle již platné konfiskace nadbytečným, politováníhodným a nikoli souladným s dnešními principy demokratického právního státu, nelze na něj nahlížet tak, že by ve smyslu zákonodárcem stanovené právní úpravy ke zmírnění některých majetkových křivd a navazující judikatury vrcholných soudů vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období. Z těchto důvodů nemohou být dané závěry obecných soudů v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/2000, jelikož v posuzované věci nečinily soudy právní závěry na základě rozporuplných důkazů, a irelevantní je i stěžovatelčina námitka, že soudy nedostatečně hodnotily důkazy údajně prokazující uznávání vlastnického práva její právní předchůdkyně státem.
19. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek, v.r.
předseda senátu