ECLI:CZ:US:2008:3.US.1857.08.1
sp. zn. III. ÚS 1857/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Fabryka Autobusów SOLBUS sp.z. o.o., se sídlem 86-050 Solec Kujawski, ul. Powstancow 7, Polská republika, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, č.j. 8 Cmo 112/2008-109, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 1. 2008, č.j. 55 Cm 246/2007-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, jimiž bylo proti ní nařízeno předběžné opatření [§102 odst.1, §76 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Stěžovatelka obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 55 Cm 246/2007 se podává následující.
Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením v řízení o žalobě, kterou se vedlejší účastnice (tam žalobkyně) společnost SOR Libchavy spol. s r. o., se sídlem Libchavy 48, domáhá, aby žalované stěžovatelce byla uložena povinnost "zdržet se výroby, dovozu, vývozu, prodeje distribuce a propagace autobusů typu Solcity 11 SN 11 M, Solcity 11 SN 11 L, Soltur ST 10/l, Soltur ST 11/l, Solway SL 10, Solway SL 11, Soltur ST 10, Soltur ST 11 a zároveň uložení povinnosti žalovanému zdržet se výroby, dovozu, vývozu, prodeje, distribuce a propagace autobusů se shodným konstrukčním řešením jako autobusy SOR, a to jak sám, tak prostřednictvím třetí osoby", nařídil na základě ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř. předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost "zdržet se výroby, dovozu, vývozu, prodeje, distribuce a propagace autobusu typ Solcity 11SN 11 M, a to jak sám, tak prostřednictvím třetí osoby".
V odůvodnění usnesení soud uzavřel, že na základě listinných důkazů předložených vedlejší účastnicí (znaleckého posudku) má potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků za prokázanou. Konstatoval, že stěžovatelka "i po ukončení smluvního vztahu (který zanikl v návaznosti na výpověď vedlejší účastnice ze dne 15. 3. 2006 uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 3. 2007) založeného mezi žalobcem a žalovaným licenční smlouvou (ze dne 25. 8. 2000, dále jen "licenční smlouvou"), žalovaný vyrábí a uvádí na trh autobusy pod označením Solbus Solcity, Solbus Soltur a Solbus Solway, mimo jiné tedy i autobus typu Solbus Solcity 11 SN11M, které sice vnějším designem ani označením nejsou shodné s autobusy SOR, které byly předmětem licenční smlouvy, nicméně obsahují shodné konstrukční prvky, jak již bylo uvedeno ve znaleckém posudku zpracovaném pro žalobce", a tím bylo podle jeho názoru "dostatečně osvědčeno, že byla naplněna skutková podstata nekalosoutěžního jednání spočívajícího v porušení obchodního tajemství dle ust. §51 obch. zákoníku, a je proto třeba pro hrozící nebezpečí z prodlení upravit poměry účastníků vydaným předběžným opatřením a zamezit tak vzniku škody nebo jiné újmy, popř. jejich dalšího rozšiřování".
Soud prvního stupně dovodil pravomoc soudů České republiky s poukazem na čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I"), ve spojení s prorogační doložkou obsaženou v čl. III. bodu 2 licenční smlouvy. Místní příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích je pak dána ustanovením §86 odst. 2 o. s. ř, jelikož stěžovatelka má v jeho obvodu majetek, který představují tvrzené pohledávky za vedlejší účastnicí "uplatňované z porušení ... licenční smlouvy".
Odvolací soud shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření byly splněny, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). Uvedené závěry soudu prvního stupně odvolací soud převzal, a doplnil úsudkem, že jelikož licenční smlouva "byla uzavřena před datem 1. 5. 2004, tj. datem vstupu České republiky do Evropské unie", nelze pravomoc soudů České republiky dovodit z Nařízení Brusel I, nýbrž je třeba použít ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákona č. 97/1963 Sb.").
V ústavní stížnosti stěžovatelka postupně namítala, že:
1. Poněvadž vedlejší účastnice podala žalobu po dni 1. 5. 2004, na věc dopadá Nařízení Brusel I, a nikoli zákon č. 97/1963 Sb.; protichůdný názor odvolacího soudu stojí též v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 29 Od 87/2004.
2. Závěry soudů se "odvíjejí od údajně prokázaného nekalosoutěžního jednáni ... - tedy od deliktního jednání nesmluvní povahy, které nijak nesouvisí s již dříve ukončenou Licenční smlouvou, respektive mělo k němu dojít až po zániku Licenční smlouvy", přičemž vedlejší účastnice ani netvrdí, že se domáhá "jakéhokoliv nároku z titulu licenční smlouvy či jejího porušení". V důsledku uvedeného se nemůže uplatnit prorogační ujednání a pro určení "příslušnosti soudu" měl být aplikován čl. 5 odst. 3 Nařízení Brusel I, dle kterého jsou k projednávání předmětné věci příslušné soudy Polské republiky.
3. Ustanovení čl. 31 Nařízení Brusel I nelze použít, neboť "požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem vedlejšího účastníka na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, protože údajné nekalosoutěžní jednání a jeho následky probíhají na území Polské republiky, nikoliv na území České republiky".
4. K "dosáhnutí příslušnosti" svého "domovského" soudu (Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) se vedlejší účastnice uchýlila k "účelové argumentaci" poukazem na pohledávky, které sama neuznává.
5. Postupem obecných soudů se dostala do situace, kdy musí neočekávaně hájit svá práva proti zásahům způsobeným nařízením předběžného opatření v jurisdikci, která je pro ni cizí, a v jejímž právním řádu "se obtížně orientuje", což s sebou nese zvýšené náklady, zatímco vedlejší účastnici, která je "českým subjektem, významným podnikem ve svém regionu, se tak dostává ničím neopodstatněné výhody".
6. Rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné, resp. nepřezkoumatelné, jelikož s "kvalifikovanými argumenty", jež přednesla v odvolání ("nedostatkem příslušnosti soudů České republiky", "neexistencí řádného návrhu vedlejší účastnice v soudním spise", neosvědčením "definičních znaků skutkové podstaty nekalosoutěžního jednání", resp. "potřeby zatímní úpravy vztahů mezi účastníky" a "zjevnou nepřiměřeností" předběžného opatření) se odvolací soud vypořádal "pouhým uvedením několika vzájemně nesouvisejících floskulí", z nichž "nelze nijak dovodit logický sled argumentů, na základě kterých soud dospěl k závěru o potřebě zatímní úpravy vztahů mezi účastníky".
7. V intencích odvolacích námitek tedy soud prvního stupně 1/ "závěr o existenci Licenční smlouvy" nepřípustně ztotožnil s osvědčením nekalosoutěžního jednání, 2/ jeho úsudek o nutnosti zatímní úpravy neobstojí též proto, že "výroba autobusu Solcity 11 SN UM byla zahájena již v roce 2005" a "ode dne zahájení výroby do dne podání návrhu na nařízení předběžného opatření tak uplynuly téměř tři roky", 3/ nezabýval se otázkou, zda "byly splněny zákonné náležitosti znaleckého posudku", 4/ újma "na ústavním právu ... na podnikání", vyvolaná předběžným opatřením (zejména co do "zachování nehmotných složek podnikání, zejména klientely a tzv. goodwillu podniku"), je nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli a "prakticky" vylučuje uvedení do původního stavu.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti (jež bylo stěžovatelce intimováno) dala vedlejší účastnice najevo, že rozhodnutí pokládá za věcně správná; poukazovala na to, že 1/ námitka aplikovatelností Nařízení Brusel I je jen "formální", neboť tak jako tak je založena pravomoc soudů České republiky, 2/ v žalobě ("část V., odst. 3") výslovně uvedla, že "žalovaný i po ukončení Licenční smlouvy pokračuje ve výrobě autobusů s konstrukčním řešením odpovídajícím typovým řadám, které byly předmětem Licenční smlouvy", čímž "dochází ze strany žalovaného k porušení jeho povinností dle ustanoveni Licenční smlouvy, která zůstávají v platnosti i po jejím ukončení, a dále k porušení ustanovení §513 obchodního zákoníku", 3/ že stěžovatelka nevznesla námitku místní nepříslušnosti v předchozím řízení, a proto již nelze na ni brát zřetel, a konečně 3/ že napadená usnesení náležitosti stanovené občanským soudním řádem splňovala a adekvátním způsobem osvětlovala důvody, které vedly k jejich vydání.
Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vyjádřeními toliko odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Stěžovatelka repliku k vyjádření vedlejší účastnice nepodala.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Je vhodné předeslat, že Ústavní soud se - v obecné rovině - zabýval vztahem ústavního práva České republiky k právu Evropských společenství zejména v nálezu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, č.154/2006 Sb., N 50/40 SbNU 443, a nálezu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, č.57/2007 Sb.; od závěrů těchto nálezů Ústavní soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Výhrada stěžovatelky, že byla-li soudní řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená usnesení, zahájena po dni 1. 5. 2004, a nachází se tím v časovém dosahu Nařízení Brusel I (srov. jeho čl. 66 odst. 1), na výsledek posouzení sporné otázky pravomoci českých soudů vliv nemá; ujednání obsažené v čl. III. bodu 2 licenční smlouvy je totiž způsobilé založit prorogační účinky ve prospěch soudů České republiky i podle čl. 23 Nařízení Brusel I.
Není důvodu zpochybňovat úsudek, že posuzovaná věc představuje spor vyplývající z licenční smlouvy, respektive jejího tvrzeného porušení "neoprávněným užitím obchodního tajemství", které stěžovatelka na základě licenční smlouvy získala (srov. vedlejší účastnicí odkazovanou "část V." žaloby, jakož i odkaz na "licenční smlouvu ve znění dvou dodatků" obsažený v usnesení soudu prvního stupně).
(Teorie evropského mezinárodního práva soukromého stěžovatelkou otevřený problém neopomíjí: "V některých případech nebude snadné rozlišit, zda škoda vznikla jako následek porušení smlouvy nebo právního předpisu, zejména tam, kde ustanovení smlouvy je pokryto ustanovením právního předpisu a jedním aktem je tedy zároveň porušeno obojí". Srov. [Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách). Brno : Masarykova univerzita, 2007, s. 208].)
Stěžovatelkou otevřená otázka neaplikovatelnosti čl. 31 Nařízení Brusel I - vzhledem k jinak ustavenému (zásadnímu) rámci právního posouzení - pak již průmět do výsledku mít nemohla.
Není dostatečně relevantní ani výtka stěžovatelky odkazem na "účelové" stanovení místní příslušnosti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích; hodnocení podmínek aplikace ustanovení §86 odst. 2 o. s. ř. má jen podústavní povahu, a přichází v úvahu i zhojení případně nesprávně založené místní příslušnosti absencí včas vznesené námitky. Ostatně i kdyby kritika stěžovatelky mohla obstát, otevřela by jí toliko prostor pro určení místně příslušného soudu postupem podle §11 odst. 3 o. s. ř. (jak se stalo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 75/2002, na nějž v ústavní stížnosti poukázala).
K námitce pod bodem 5. shora lze poukázat na usnesení ze dne 7. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 434/08, v němž Ústavní soud uvedl: "Volba konkrétního sudiště nacházejícího se v zemi sídla jedné ze smluvních stran poskytuje určitou výhodu domovskému účastníku řízení, a to pro znalost domácího prostředí, obecně však zvyšuje právní jistotu všech dotčených subjektů, poněvadž již od prvopočátku řeší otázku rozhodných procesních předpisů a tedy ujasňuje způsob vedení řízení pro případ vzniku sporu. Při sjednávání prorogační dohody je proto nutno pečlivě zvažovat dopady, které takové ujednání bude mít na způsob vedení řízení, náklady právního zastoupení a řízení obecně, jakož i na možné těžkosti při uznávání a výkonu cizozemského rozhodnutí. Předvídání důsledků prorogační dohody je však úkolem smluvních stran, které vinu za vyskytnuvší se potíže nemohou svalovat na soudy daného členského státu, jež na jejich věc náležitě aplikují rozhodné právní předpisy... Na projednávanou věc dopadá obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) vyžadující od účastníků řízení pečlivé zvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv".
Zbývá se zabývat ústavní stížností co do námitek pod body 6. a 7.
Vzhledem k obsahu uvedené části ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl., §102 o. s. ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§74 odst. 1 o. s. ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno (§102 odst. 1, 3 o. s. ř.), musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav. Co do "prokázání", však platí, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit. Nejde však přesto o dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou zde podmínky. Procesní dokazování je možné pouze při jednání, které se však zde nenařizuje" (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde, 2005, s. 132). Ve shodě s tím judikoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 637/05, když poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné". Je též potřebné, aby v řízení (ve věci) uplatněný nárok nebyl zjevně nedůvodný.
Není důvod pochybovat, že obecné soudy interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znaly a že z nich vycházely.
V posuzované věci uzavřely, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že vedlejší účastnice okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázala; pak je z hlediska ústavněprávního přezkumu rozhodné, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější; hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - totiž vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření v dané věci zjevně není.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že "podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená". Dále je namístě připomenout rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, podle nichž se však rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 60, odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Jestliže výše uvedené zásady Evropský soud pro lidská práva uplatňuje ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, tím spíše tyto závěry platí i pro řízení o vydání předběžného opatření, kde se specificky prosazuje požadavek na rychlost rozhodování (srov. rozsudek ze dne 2. 7. 2002 ve věci Markass Car Hire Ltd. v. Kypr, stížnost č. 51591/99, odst. 39).
Již vzhledem ke stěžovatelčině kritice zjištění učiněných ze znaleckého posudku neobstojí námitka, že se předběžné opatření opírá toliko o "existenci Licenční smlouvy". Z hlediska "nutnosti zatímní úpravy" (jeho naléhavosti) není relevantní "den zahájení výroby" autobusů označené typové řady, ale pozornost je třeba obracet (spíše) ke dni uplynutí výpovědní lhůty předmětné licenční smlouvy (popř. k vyčerpání možností "mimosoudního" řešení sporu). Ani z oponentury splnění "zákonných náležitostí znaleckého posudku" (týkající se ovšem zejména "obvyklosti" technických řešení použitých v autobusu typ Solcity 11SN 11 M, a tedy jeho věcné správnosti) nelze vyvodit nic, co by zásadně (v rovině ústavněprávní) dosažený výsledek řízení o předběžném opatření problematizovalo. Stěžovatelka rovněž nedává najevo, jaká "alternativní", k ochraně týchž oprávněných zájmů směřující, předběžná opatření by byla - z jejího hlediska - co do zásady proporcionality udržitelnější.
Námitka porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (jakož i čl. 26 odst. 1 Listiny) pak nemůže obstát, je-li zde stav, kdy k omezení vlastnického práva dochází za zákonem stanovených podmínek, jež tím vyloučeno není (srov. kupř. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 2001 ve věci Elia S. r. l. v. Itálie, stížnost č. 37710/97).
Ústavní soud tedy uzavírá, že tím, co bylo uvedeno, je dostatečně doložen shora přeznačený úsudek, že se stěžovatelce porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení její ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu