ECLI:CZ:US:2023:3.US.1891.23.1
sp. zn. III. ÚS 1891/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Budečská 851/28, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2023, sp. zn. Ult 102/2023, a proti postupu Městského soudu v Praze, spočívajícím v nepostoupení stěžovatelem podaného dovolání a spisu ve věci sp. zn. 4 T 2/2017 Nejvyššímu soudu, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a zároveň uložil Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), aby nepokračoval v průtazích v řízení, vedeném pod sp. zn. 4 T 2/2017. Stěžovatel je toho názoru, že oba soudy porušily jeho ústavní práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v trestní věci, vedené u městského soudu pod sp. zn. 4 T 2/2017 pravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody dne 18. 6. 2022. Proti rozsudku vrchního soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 3 To 47/2022, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o stěžovatelově vině a uloženém trestu, podal stěžovatel dovolání, datované dnem 21. 11. 2022.
3. Vzhledem k tomu, že v řízení sp. zn. 4 T 2/2017 měl městský soud dále jednat o obžalobě proti dalším osobám, nepředložil spis se stěžovatelovým dovoláním Nejvyššímu soudu. Svůj postup odůvodnil stěžovateli v přípisu ze dne 20. 3. 2023, sp. zn. St 42/2023, tak, že spis byl v mezidobí předložen vrchnímu soudu k rozhodnutí o odvolání a stěžovatelovu požadavku na předložení spisu Nejvyššímu soudu tak není možné vyhovět. V předchozím období byla ve věci konána hlavní líčení, byl vyhlášen rozsudek a byly činěny další mnohé úkony. Městský soud uzavřel, že daná věc je komplikovaná a podle toho je třeba posuzovat naplnění kritéria předložení spisu Nejvyššímu soudu "bez zbytečného odkladu". Dané řízení podle jeho názoru průtahy netrpělo.
4. Stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který vrchní soud napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s názorem městského soudu, že předložení spisu odvolacímu soudu má přednost před jeho předložením Nejvyššímu soudu, zvláště neuplynula-li ještě všem oprávněným osobám lhůta k podání dovolání.
5. Z přípisu Nejvyššího soudu, doručenému Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2023, vyplývá, že stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyššímu soudu postoupeno dne 14. 9. 2023 a zaevidováno pod sp. zn. 7 Tdo 867/2023.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že nečinnost městského soudu je porušením jeho ústavních práv. Navíc má přímý vliv na omezení stěžovatelovy osobní svobody. Postup obecných soudů v dané věci je podle stěžovatele v rozporu s účelem §265h odst. 2 trestního řádu. Obvinění v dané věci již netvoří procesní společenství. Opačným výkladem by došlo k vyprázdnění stěžovatelova práva podat dovolání. Z postoje vrchního soudu lze usuzovat, že nejde o ojedinělý případ. Projednání dovolání je považováno za druhořadý úkol trestní justice. Organizační obtíže justice spojené s dodržováním zákonů nelze klást k tíži stěžovatele.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Soudkyně zpravodajka dne 1. 9. 2023 postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření vrchnímu a městskému soudu.
8. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že trvá na argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí. Doplnil, že spisový materiál byl již vrácen městskému soudu.
9. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
10. Vyjádření vrchního soudu bylo zasláno stěžovateli k případné replice, čehož stěžovatel nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Po tomto prověření dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek, že ústavní stížnost může zásadně směřovat pouze proti současnému, bezprostřednímu a osobu stěžovatele přímo postihujícímu negativnímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jinak řečeno, aby bylo ústavní stížnosti možné vyhovět, musejí přetrvávat tvrzené negativní účinky napadených rozhodnutí (případně tzv. jiného zásahu) podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119), usnesení ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 690/2000, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 569/09, a ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1220/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost fakticky směřovala proti nečinnosti městského soudu a procesní úkon, s jehož provedením měl být podle stěžovatele městský soud v prodlení, již byl proveden (viz přípis Nejvyššího soudu uvedený pod bodem 5), nemohlo by mít vyhovění ústavní stížnosti žádný přímý projev ve sféře stěžovatelových práv. V takové situaci je ústavní stížnost nepřípustná.
14. Jde-li o případné odškodnění za újmu způsobenou nečinností městského soudu, jakožto nesprávného úředního postupu, musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat prostředky, kterými se může takového odškodnění domoci v systému podústavního práva. Jde zejména o prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
15. Jelikož se k ústavní stížnosti vyjádřil vrchní soud (a setrval na svém právním názoru), považuje Ústavní soud navzdory nepřípustnosti ústavní stížnosti za vhodné doplnit rozhodnutí o následující obecné závěry. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho věc byla rozhodnuta v přiměřené době. V dané věci stěžovatel vytýkal soudům to, že v přiměřené době nepostoupily jím podané dovolání (s příslušným spisovým materiálem) Nejvyššímu soudu. Takový postup má zjevně potenciál zasáhnout do stěžovatelových ústavních práv, přičemž jde o problematiku, kterou se v obecné rovině již zabýval i Nejvyšší soud (srov. např. bod 33 rozsudku ze dne 15. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 267/2021-177) a Evropský soud pro lidská práva (srov. např. bod 24 rozsudku ze dne 25. 11. 1992 ve věci Abdoella proti Nizozemsku, stížnost č. 12728/87).
16. Skutečnost, že Česká republika neomluvitelně zaostává ve vytvoření systému umožňujícího elektronické sdílení spisu napříč soudní soustavou, nedává soudům alibi k tomu, aby tolerovaly zbytečné průtahy oddalováním rozhodnutí o podaných opravných prostředcích, nadto s argumenty o "přednosti" jednoho typu řízení před druhým. Strpět takový stav nelze zvláště tehdy, byl-li účastníkovi řízení, který podal takový opravný prostředek, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozhodně nemůže o takovém postupu "autoritativně" rozhodnout soud nižšího stupně, jehož odsuzující rozhodnutí má být zpravidla předmětem přezkumu. Ústavnímu soudu nepřísluší vytvářet pro obecné soudy závazná pravidla pro nakládání se spisovým materiálem. Ostatně žádný soubor obecných pravidel by při bohatosti soudní praxe a procesně výjimečných situacích, jaká nastala i v dané věci, nejspíše neobstál za všech okolností. Je však nutné apelovat na obecné soudy, aby se v takových případech vždy pokusily dobu prodlení s předložením spisu nadřízenému soudu minimalizovat. V některých situacích se nabízí vytvoření kopie spisu či "předběžné" zaslání kopií jeho nejpodstatnějších částí, v případě rozsáhlého spisu může být namístě krátkodobé zapůjčení spisu nebo neveřejné zasedání soudu vyššího stupně v budově soudu nižšího stupně. V každém případě by však v případě hrozících průtahů měl být o podání opravného prostředku informován soud, který má pravomoc o něm meritorně rozhodnout. Na úrovni předsedů senátů (či předsedů soudů) může pak dojít k "dohodě" o ideálním postupu v každé konkrétní věci.
17. Jak je uvedeno výše, v době rozhodnutí o ústavní stížnosti již negativní zásah do stěžovatelových práv netrval, Ústavní soud proto jeho stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2023
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka