ECLI:CZ:US:2019:3.US.2038.19.1
sp. zn. III. ÚS 2038/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Petrem Drapákem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 4 Tdo 113/2019-116, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2018 č. j. 6 To 36/2018-5851 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. ledna 2018 č. j. 68 T 1/2014-5506, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její práva podle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) a d) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou třemi trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 a 3 písm. a) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a byla podle §241 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou. Stejně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaného J. D. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o škodě a nemajetkové újmě uplatněné jednotlivými poškozenými. Současně byli stěžovatelka a spoluobžalovaný podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 a 3 písm. a) tr. zákona.
3. O odvolání stěžovatelky a spoluobžalovaného, o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obžalovaných a o odvolání jedné z poškozených rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatelku i spoluobžalovaného nově uznal vinnými trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 a 3 písm. a) tr. zákona jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za to stěžovatelce uložil podle §241 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zařadil do věznice s ostrahou. Oběma obžalovaným pak podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozené Anny S. /jedná se o pseudonym/ (výrok I. rozsudku). Odvolání poškozené Jany K. (jedná se o pseudonym) podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl (výrok II.). Ve zbývající části věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok III.).
4. Stěžovatelka i spoluobžalovaný napadli I. výrok rozsudku vrchního soudu dovoláními opřenými o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu, která Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že trestní řízení bylo vedeno jako "proti uprchlému", přestože bylo soudům známo, že se proti své vůli nachází ve vyhošťovací vazbě ve Filipínské republice, a přestože spolu se spoluobžalovaným se soudem komunikovali. Odkazuje přitom na kasační rozhodnutí vrchního soudu ze dne 21. 5. 2015, které krajský soud nerespektoval. Vedení řízení bez jejich účasti označuje za závažný zásah do jeho průběhu, neboť je jí tak znemožněno osobně realizovat právo na obhajobu. Námitky vznáší i do způsobu doručování písemností do Filipínské republiky. Soudy měly uskutečnit její výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo se na tuto možnost dotázat v rámci justiční spolupráce filipínských úřadů. Jestliže tak neučinily, porušily zásadu kontradiktornosti řízení. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatelka dále namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, že nebyla připuštěna jako důkaz fotografie z doby bezprostředně po údajném znásilnění, že soud vyšel z tvrzení poškozené Anny S. jako jediného osamoceného důkazu, obhajobě bylo bráněno klást poškozené otázky a konfrontovat ji s fotografiemi, krajský soud se vyhnul splnění pokynů vrchního soudu, neboť jinak by musel oba obžalované zprostit obžaloby v celém rozsahu. S odkazem na průběh odvolacího řízení dále namítá, že obhajobě nebyla poskytnuta lhůta k případnému navržení dalších důkazů, přičemž cituje z judikátů Ústavního soudu zabývajících se tzv. opomenutými důkazy. Zásady spravedlivého řízení byly dle stěžovatelky porušeny i tím, že hlavní líčení u krajského soudu dne 23. 1. 2018 nebylo vedeno za přítomnosti veřejnosti.
7. Stěžovatelka konečně upozorňuje na to, že v důsledku neúměrně trvajícího řízení jsou oba obžalovaní dlouhodobě drženi na Filipínách v detenčním zařízení v naprosto nelidských podmínkách, její zdraví je podlomeno a přišla o možnost vychovávat své jediné dítě. Zastoupení ex offo považuje za zcela formální. Má za to, že bylo porušeno i právo na svobodu náboženského vyznání, neboť obžalovaní jsou představiteli náboženské skupiny, která vyznává, že dobrovolný pohlavní styk očišťuje jedince (tzv. odháčkování).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
9. Jde-li však o napadený rozsudek krajského soudu, který v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Napadá-li pak stěžovatelka rozsudek vrchního soudu v celém rozsahu, včetně výroku III., jímž byla věc vyjma rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k jednání pod bodem 6) rozsudku podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena k novému projednání a rozhodnutí, v této části je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud je totiž v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích (výrocích) pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, ale musí jít o rozhodnutí "konečná". Opakovaně odmítá ústavní stížnost jako nepřípustnou, existuje-li pravomocné rozhodnutí soudu, na jehož základě věc nebyla ukončena, ale vrácena soudu či jinému orgánu státní moci k dalšímu řízení (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 125/09, ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2948/10, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti I. výroku rozsudku vrchního soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. Skutkově i právně shodnou problematiku již Ústavní soud řešil na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatelky J. D., podané proti stejným rozhodnutím Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu a vedené pod sp. zn. I. ÚS 2037/19. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 4. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2037/19 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva zaručená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 36, čl. 37, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny, nebo práva podle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) Úmluvy. Od závěrů vyslovených v uvedeném usnesení Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět.
13. Také v nyní posuzované věci stěžovatelka založila svou argumentaci na tvrzení, že pro vedení trestního řízení jako proti uprchlému nebyly splněny zákonné podmínky, že jí nebyly řádně doručovány soudní písemnosti, že její výslech mohly soudy uskutečnit prostřednictvím videokonferenčního zařízení, že obhajoba neměla možnost vyslechnout svědkyni S., a že soudy některé důkazy bez patřičného odůvodnění opomenuly.
14. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2037/19 Ústavní soud konstatoval, že řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat, takže je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možné je využívat k jiným než stanoveným účelům, např. k urychlenému vyřízení věci nebo k usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány činné v trestním řízení) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání a pominou-li, je třeba, aby v řízení pokračoval podle obecných zásad [srov. nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387) nebo usnesení ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 590/03 (U 12/32 SbNU 523)]. Důležité přitom je, že z judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 325/2000 (N 167/20 SbNU 187) nebo nález ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 200/96 (N 123/6 SbNU 387)] i Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 13. 4. 1995 sp. zn. 8 To 10/94 (R 38/1995)] vyplývá, že závěr o tom, zda se obviněný pobytem v zahraničí vyhýbá nebo nevyhýbá trestnímu řízení, nelze stavět toliko na skutečnosti samotné fakticity pobytu v zahraničí nebo na tom, že nepřebírá písemnosti doručované mu soudem. Vždy je totiž třeba zkoumat též úmysl obviněného. Tomuto požadavku je možné dostát jen tehdy, je-li v intencích konkrétního případu zkoumáno chování obviněného.
15. Uvedené požadavky měly rozhodující soudy na paměti i vůči stěžovatelce, přičemž s odkazem na obsah důkazů obsažených v soudním spisu náležitě vyložily, z jakých důvodů bylo možné konat řízení bez její přítomnosti, tedy jako řízení proti uprchlému. Podrobně zdůvodnily počínání stěžovatelky na území cizího státu (viz str. 10 - 12 rozsudku krajského soudu, str. 25 - 28 rozsudku vrchního soudu). Jeho komplexním posouzením dospěly k závěru, že stěžovatelka svým postojem dává jednoznačně najevo, že se odmítá podrobit trestnímu řízení a vůbec vstoupit na území České republiky. V tom se krajský soud neodchýlil od závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí vrchního soudu, na něž stěžovatelka odkazuje. V této souvislosti musí Ústavní soud shodně jako obecné soudy znovu upozornit na to, že okolnost, kde se stěžovatelka v současné době nachází a v jaké fázi je její azylové či jiné řízení, nemá význam, neboť relevantní je, že i nadále pobývá v cizině v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky. Proto i v jejím případě nezbývá, než uzavřít, že byť je právo na obhajobu významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není je možno vykládat tak, že prostřednictvím jeho výkonu by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky zmařeno tím, že by se obžalovaný trestnímu řízení vyhýbal, což nastalo právě v případě stěžovatelky a spoluobžalovaného. Z hlediska posuzované ústavní stížnosti se námitky stěžovatelky jeví jako účelové, nesvědčící o její skutečné a efektivní snaze podrobit se trestnímu řízení v České republice. Protože byly splněny podmínky pro vedení řízení se stěžovatelkou v režimu §302 a násl. tr. řádu, pak není třeba soudní písemnosti doručovat jí samotné, neboť dle §306 odst. 1 téhož zákona se doručují pouze obhájci. Jako neopodstatněné Ústavní soud vyhodnotil i další dílčí námitky stěžovatelky vycházející ze zásadní námitky o nezákonnosti vedení řízení jako proti uprchlému.
16. Projeví-li stěžovatelka v budoucnu skutečný zájem realizovat své právo na obhajobu osobní účastí při jednáních soudů, bude jí to postupem podle §306a odst. 1 a 2 tr. řádu umožněno.
17. V usnesení sp. zn. I. ÚS 2037/19 Ústavní soud řešil také námitku, že výslech svědkyně Anny S. nebyl u soudu jako důkaz proveden, přičemž odkázal na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, který si ze spisového materiálu ověřil, že tato výtka neodpovídá realitě, neboť krajský soud výpověď svědkyně za splnění podmínek §211 odst. 1 tr. řádu přečetl v hlavním líčení konaném dne 30. 7. 2014. Ústavní soud také pro úplnost doplnil, že se krajský soud odpovědně a adekvátně zabýval otázkou, proč neopakovat výslechy poškozených u hlavního líčení. Zvážil přitom právo obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je právo dát vyslechnout svědky svědčící ve prospěch obhajoby za stejných podmínek jako svědky, svědčící proti ní, které však není "automaticky" nadřazeno jinému právu, a to právu na zvláštní ochranu obětí sexuálně motivovaných trestných činů před sekundární viktimizací způsobenou opakovaným vyvoláváním traumatických vzpomínek. Krajský soud právě s ohledem na charakter trestné činnosti potřebu šetřit osobu poškozené před dalšími psychicky zatěžujícími situacemi vyhodnotil jako převažující a její výpověď z přípravného řízení v hlavním líčení přečetl. Následně se velmi podrobně zabýval zhodnocením její věrohodnosti. Na jeho skutkové závěry, které prověřil i vrchní soud, jenž o předmětném skutku rozhodoval znovu jen proto, aby napravil zjištěné nedostatky, které mohl sám odstranit, lze bez dalšího odkázat.
18. K výhradě tzv. opomenutých důkazů se dostatečně vyjádřil vrchní soud, a to i odkazem na závěry vyslovené v příslušné judikatuře Ústavního soudu (viz bod 30 jeho rozsudku). Krajskému soudu sice nic nebránilo v tom, aby poté, co prohlásil dokazování za skončené, poskytl obhajobě na její žádost lhůtu k případnému uplatnění dalších návrhů, neučinil-li tak však, žádné ustanovení tr. řádu tím neporušil.
19. Z hlediska ústavněprávního je rozhodující závěr, k němuž dospěl i Nejvyšší soud, že krajský soud provedl důkazy v rozsahu potřebném pro řádné objasnění věci a hodnotil je striktně podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. řádu v souladu s jejich obsahem a bez jakékoliv deformace, přičemž učinil skutková zjištění, z nichž jednoznačně vyplývá, že společným jednáním stěžovatelky a spoluobžalovaného J. D. byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 a 3 písm. a) tr. zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 téhož zákona. Poukazuje-li stěžovatelka na porušení práva na svobodu náboženského vyznání, neboť ona i spoluobžalovaný jsou představiteli náboženské skupiny, která vyznává, že dobrovolný pohlavní styk očišťuje jedince, ze skutkových zjištění se jednoznačně podává, že v případě poškozené Anny S. o dobrovolný pohlavní styk nešlo.
20. Upozorňuje-li stěžovatelka na své dlouhodobé držení ve Filipínské republice v detenčním zařízení v naprosto nelidských podmínkách, současně se nezmiňuje o své aktivní snaze všemi dostupnými prostředky danými právním řádem Filipínské republiky zamezit deportaci z území Filipínské republiky do České republiky, která z důkazů obsažených v soudním spisu, citovaných vrchním soudem, zřetelně vyplývá (viz str. 25 - 27 rozsudku vrchního soudu), přičemž jí i spoluobžalovaným vyvolaná řízení znemožňují Imigračnímu úřadu Filipínské republiky pokračovat v jejich deportaci. Zvolila-li takovou taktiku, nemůže důvodně poukazovat na to, že její svoboda pohybu je na území cizího státu dlouhodobě omezena. Jestliže v této souvislosti poukazuje na neúměrnou délku trestního řízení, tato byla dostatečně zohledněna v souvislosti s projednáním některých dílčích skutků, ohledně nichž byla věc napadeným rozsudkem vrchního soudu podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením krajského soudu ze dne 21. 12. 2018 č. j. 68 T 1/2014-5939 totiž bylo podle §231 odst. 1 tr. řádu a §223 odst. 2 téhož zákona, z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 téhož zákona pro tyto dílčí skutky trestní stíhání stěžovatelky i spoluobžalovaného J. D. zastaveno, a to s odůvodněním, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl již oběma obžalovaným pravomocně uložen.
21. Namítá-li stěžovatelka, že hlavní líčení u krajského soudu dne 23. 1. 2018 nebylo vedeno za přítomnosti veřejnosti, z obsahu jejího odvolání, podrobně citovaného v napadeném rozsudku vrchního soudu, nevyplývá, že by tuto námitku před vrchním soudem uplatnila. Z ústavní stížnosti se ostatně ani nepodává, že by ji před odvolacím či dovolacím soudem vznesla a že by se s ní tyto soudy nevypořádaly. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o tzv. nové tvrzení, které mohlo být uplatněno v předchozím řízení a nemůže být vzneseno až v řízení před Ústavním soudem [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02, ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13], proto není možné se jím meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti I. výroku rozsudku vrchního soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ve zbývající části ji odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti, napadá-li rozsudek krajského soudu, podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu