ECLI:CZ:US:2020:3.US.2052.20.1
sp. zn. III. ÚS 2052/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Ritterem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. dubna 2020 č. j. 75 Co 101/2020-358, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Trimex Olomouc spol. s r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Dne 20. 7. 2020 došla Ústavnímu soudu stěžovatelova ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž napadá shora uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Byť ústavní stížnost neobsahuje tzv. petit, z kontextu podání lze dovodit, že se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Tvrdí přitom, že tímto rozhodnutím krajský soud zasáhl do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení částky ve výši 514 721 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když vedlejší účastnice užívala bez právního důvodu pozemky stěžovatele jako manipulační a skladovací plochu. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a s přihlédnutím k výši bezdůvodného obohacení zjištěné znaleckým posudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 487 420 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Co do částky 27 292 Kč s příslušenstvím pak soud řízení zastavil, a to v důsledku částečného zpětvzetí žaloby stěžovatelem. Současně soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když stěžovatel coby statutární město mohl hájit své zájmy před podáním žaloby i v soudním řízení prostřednictvím svých vlastních zaměstnanců. Stěžovatel přitom neprokázal, že by náklady na zastoupení advokátem byly nákladem účelně vynaloženým. Okresní soud zdůraznil, že tak rozhodl rovněž s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09.
3. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání a domáhal se jeho změny tak, aby soud vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit náklady řízení. Dle stěžovatele okresní soud nezohlednil složitost případu, když ve věci bylo provedeno 14 úkonů právní služby, byli vyslechnuti svědci a jednatelé vedlejší účastnice, byl proveden důkaz znaleckým posudkem a výslechem znalce. Krajský soud se nejprve vyjádřil k náhradě nákladů řízení v návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby stěžovatelem. Zdůraznil přitom, že je potřeba postupovat podle principu zavinění, když zastavení řízení zavinil sám stěžovatel. Následně se krajský soud podrobně zabýval účelností nákladů vynaložených na právní zastoupení stěžovatele advokátem. Krajský soud vzal za určující nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17 a upozornil na to, že při posuzování účelnosti nákladů řízení vynaložených statutárním městem je třeba postupovat stejně jako u nákladů řízení vynaložených státem.
4. Ve světle judikatury Ústavního soudu se krajský soud zabýval otázkou, zda byl předmětný spor natolik specifický, že by na straně stěžovatele odůvodňoval účelnost vynaložení nákladů na právní zastoupení advokátem. Dospěl přitom k závěru, že ačkoliv bylo ve věci provedeno rozsáhlejší dokazování za účelem řádného zjištění skutkového stavu, tak spory o vydání bezdůvodného obohacení představují běžnou činnost, kterou je schopen stěžovatel, resp. jeho zaměstnanci bez jakýchkoliv problémů řešit. Krajský soud zdůraznil, že nešlo "o žádnou složitou právní otázku, která by byla specializovaná, obtížná či neřešená a ve věci se ani nevyskytuje mezinárodní prvek, který by vyžadoval znalost cizího práva či jazykové znalosti". Krajský soud však ve svém rozhodnutí vytkl okresnímu soudu, že stěžovateli nepřiznal náhradu zaplaceného soudního poplatku a zálohy na znalecký posudek, které účelně vynaložené náklady představují. Stěžovatel by je totiž musel vynaložit i v případě, kdy by v řízení nebyl zastoupen advokátem. Krajský soud toto pochybení napravil, když výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 27 509,62 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud svým postupem porušil čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Soudní rozhodnutí pak zasáhlo do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
6. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou se odvolal krajský soud, je stěžovateli známa. Považuje ji však za nesprávnou, nespravedlivou a rozpornou s Ústavou, Listinou a občanským soudním řádem. Chápe ji jako případnou "za situace, kdy se skutečně jedná o bagatelní spory nebo zcela běžnou agendu, jako je např. vymáhání dlužného nájemného apod.". V jeho případě se však jednalo o složité věci, což soudy "nesprávně posoudily a nedostatečně zohlednily". Stěžovatel uvádí, že ve věci bylo vykonáno 14 úkonů právní služby, což už samo o sobě svědčí o tom, že nešlo o věc obvyklou a jednoduchou. Právníci stěžovatele jsou navíc zcela vytíženi jinou agendou. Pro statutární město je ekonomičtější si najmout advokáta než přijímat další zaměstnance právního oddělení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. když proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" (nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07).
9. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k "extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona" (nález ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3332/09).
10. Ve světle výše uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí. Krajský soud podrobně, a to i na základě rozboru judikatury, zdůvodnil, z jakého důvodu nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem. V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje tvrzení uplatněné již před krajským soudem. Ten na námitky stěžovatele náležitým způsobem reagoval, když ozřejmil, že větší obsáhlost provedeného dokazování v řízení před okresním soudem ještě nečiní problematiku specifickou a natolik složitou, aby stěžovatel coby statutární město nemohl spor řešit s pomocí svých zaměstnanců s vysokoškolským právnickým vzděláním.
11. Ústavní soud se účelností vynaložených nákladů na zastoupení advokátem u statutárních měst zabýval v několika svých rozhodnutích. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že "pokud územní samosprávný celek zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním... lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech" (nález dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12). Přiměřeně použitelný je na danou věc i nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17, kde Ústavní soud uvedl, že přiznání nákladů na právní zastoupení státu je na místě v zásadě jen tehdy, je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s problematikou běžně řešenou, resp. právní problematika značně specializovaná nebo velmi obtížná.
12. V nálezu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 Ústavní soud konstatoval, že "u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým." Tento opak přitom stěžovatel jednoznačně neprokázal, když vymáhání plnění z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků města bez náležitého právního titulu představuje obvyklou činnost, kterou se stěžovatel, resp. jeho zaměstnanci s vysokoškolským právnickým vzděláním, zabývají. Na tom podle názoru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že ve věci byl zpracován znalecký posudek. Ten zpravidla bývá pro určení výše bezdůvodného obohacení zpracován i v jiných případech. Krajský soud navíc v napadeném rozsudku stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení skládající se ze zaplacené zálohy na znalecký posudek a zaplaceného soudního poplatku. Nepřiznal mu pouze náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem, neboť je shledal neúčelnými. Tento svůj právní závěr krajský soud náležitým způsobem odůvodnil.
13. Krajský soud postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. V této skutečnosti nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv, byť stěžovatel s judikaturou Ústavního soudu nesouhlasí. Naopak v případě, kdy "obecný soud nerespektuje právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení na právní zastoupení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, aniž odůvodnil, že v projednávaném případě jsou dány podmínky takové odchýlení umožňující, poruší právo účastníka řízení na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17).
14. Ústavní stížnost je z podstatné části založena na opakování již uplatněných argumentů a polemice, resp. nesouhlasu s judikaturou Ústavního soudu týkající se problematiky náhrady nákladů právního zastoupení statutárním městům, krajům a státu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je sám vázán svou dřívější judikaturou. Senát Ústavní soudu by se od ní mohl odchýlit pouze tehdy, dospěje-li k právnímu názoru odchylnému od dřívějšího právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, a následně předloží otázku k posouzení plénu, jehož stanoviskem je vázán (§23 zákona o Ústavním soudu). K tomuto postupu však III. senát Ústavního soudu nevidí žádný důvod.
15. Pokud jde o samotný argument stěžovatele, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, Ústavní soud zdůrazňuje, že služeb advokáta stěžovatel využít mohl (a také jich v plném rozsahu využil). Pouze mu nebyla přiznána náhrada nákladů za takové právní zastoupení (na rozdíl od náhrady zaplaceného soudního poplatku či zálohy na znalecký posudek), které podle zjištění okresního soudu a krajského soudu nepředstavovalo účelný náklad řízení. Bylo přitom svobodnou vůlí stěžovatele, zda se rozhodne využít služeb advokáta, anebo nikoliv. V případě, že služeb advokáta využije, si však mohl a měl být vědom toho, že za takové právní zastoupení mu nemusí být přiznána náhrada nákladů řízení.
16. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu