ECLI:CZ:US:2005:3.US.207.05
sp. zn. III. ÚS 207/05
Usnesení
III. ÚS 207/05
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 25. května 2005, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky N. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem Resslova 3, 400 01 Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2005 č. j. 6 Azs 223/2004-45, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2004 č. j. 59 Az 148/2003-23 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. listopadu 2003 č. j. OAM-5808/VL-07-19-2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. listopadu 2003 č. j. OAM-5808/VL-07-19-2003 byla podle §16 odst. 1 písm. g) zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost stěžovatelky o udělení azylu, přičemž správní orgán (stručně shrnuto) vycházel ze skutkových tvrzení stěžovatelky v ní uvedených, jež podřadil pod ustanovení §12 citovaného zákona. Její žaloba směřující do tohoto rozhodnutí byla následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2004 č. j. 59 Az 148/2003-23 zamítnuta a posléze podanou kasační stížnost vůči tomuto rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. února 2005 č. j. 6 Azs 223/2004-45.
Uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci napadla stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením, že se jimi cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svůj názor o porušení ústavních kautel odůvodnila tím, že v České republice žije její otec, je sociálně zajištěna, má povolení k zaměstnání a řádně pracuje, rovněž má trvalé bydliště, platí nájemné, jakož i řádně plní veškeré další povinnosti. Stěžovatelka má zato, že k těmto skutečnostem mělo být s relevantními důsledky přihlédnuto jako k hodným zvláštního zřetele a humanitárním důvodům ve smyslu §12 a §14 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka současně namítala, že vzhledem ke své ukrajinské národnosti měla mít od počátku azylového řízení tlumočníka, resp. opatrovníka, který by jí umožňoval styk s úřady, aby pro svou neznalost českého jazyka neutrpěla újmu. Pro uvedené se domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud přezkoumal důvodnost tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a poté dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, resp. zčásti nepřípustný. S námitkami stěžovatelky ve vztahu k neudělení azylu se v konečné fázi vypořádal Nejvyšší správní soud, který řádně odůvodnil, proč bylo rozhodováno v její věci ve shodě se zákonem. Na obsah odůvodnění rozsudku jmenovaného soudu postačí v tomto ohledu v podrobnostech odkázat s tím, že stěžovatelkou uváděná skutková tvrzení z pohledu podřazení pod ve věci relevantní normativní rámec nezakládala možnost udělení azylu dle §12 zák. č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se týče jejího tvrzení o tom, že byly, dle jejího názoru, splněny podmínky ve smyslu §14 citovaného zákona, umožňujícího v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, je třeba dodat, že toto ustanovení právní nárok na udělení azylu nezakládá a přezkum uvážení (diskrece) předurčeného jeho dikcí z přezkumné pravomoci Ústavního soudu coby soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) zjevně vykračuje (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 532/02, uveřejněné pod č. 38 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 453 a násl.). Řečeno jinými slovy, jakékoliv závěry v tomto směru učiněné nemohou být co do materiální stránky předmětem opětovného přehodnocování v řízení o ústavní stížnosti.
Uplatnění námitek absence tlumočníka či odepření práva na právní pomoc v řízení před Nejvyšším správním soudem, v jehož rámci byla stěžovatelka zastoupena advokátem, se potom z rozhodnutí označeného soudu, jakož ani z vyžádaného spisu sp. zn. 6 Azs 223/2004 nepodává, pročež k nim nemohlo být v řízení před Ústavním soudem z pohledu principu subsidiarity (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) coby takto novu uplatněnému ex post přihlédnuto (k tomuto srov. kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000 a další).
Pro uvedené Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005