ECLI:CZ:US:2008:3.US.2122.08.1
sp. zn. III. ÚS 2122/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21, spol. s r. o., se sídlem V Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 As 36/2007-121, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 231/2001 Sb."), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh na zrušení označených ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 17 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 328/2006 se podává následující.
Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "žalované") ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Ppo/147/05, č. j. 5878/06, byla stěžovatelce za porušení povinnosti dle §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč, neboť na programu Nova dne 2. 10. 2005 od 20.00 do 21.55 hod. odvysílala díl v rámci série pořadů Big Brother, ve kterém byly zjištěny "nevhodné formy komunikace, vulgarita, hrubost, destruktivní komunikace, pro děti nevhodná prezentace sexuální tematiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících".
O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 10 Ca 328/2006-62, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Poté, co sám provedl další navržené důkazy, dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je založeno na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, a za adekvátní měl i hodnocení odvysílaného pořadu z hledisek zákona č. 231/1995 Sb.; uloženou sankci za správní delikt pak shledal přiměřenou povaze zjištěného protiprávního jednání.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala; Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl, jelikož po přezkoumání stěžovatelčiných námitek neshledal důvodným žádný ze stížnostních bodů.
Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti míní, že série televizních pořadů, odvysílaná pod názvem "Big Brother", "byla chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu a na informace", a zákonné podmínky pro jeho omezení dány nebyly. V podrobnostech proti napadenému rozhodnutí namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., přičemž je podle jejího názoru vůbec otázkou, zda za situace, kdy ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. obsahuje "krajně neurčité" pojmy, bylo možno se s ní dostatečně vypořádat. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká rovněž - coby nesprávný - úsudek, že byla již v minulosti upozorněna na porušení zákona a že jí byla stanovena lhůta k nápravě ve smyslu §59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.); připomíná, že s ní byla vedena správní řízení i za odvysílání jiných dílů série a různými senáty městského soudu byla většina napadených správních rozhodnutí zrušena, popřípadě došlo k moderaci uložené pokuty. Rozhodnutím žalované jí byla uložena sankce i za "nevhodné formy komunikace, vulgarita", ačkoliv v době jeho následného "vypravení" a doručení již nabylo účinnosti (dnem 31. 5. 2006) ustanovení §32 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb., podle nějž již porušení tam uvedené právní povinnosti (nezařazovat do programů pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky...) správním deliktem nebylo. Důvod návrhu na zrušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) a §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. pak stěžovatelka shledává v tom, že svojí neurčitostí a nejasností odporují principům demokratického právního státu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
Ústavní soud rovněž opakovaně dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Klíčové je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu a závěrů soudního řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1979/08, ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. IV.ÚS 2449/08, a ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2549/08 - odmítl, neshledávaje po přezkoumání napadených rozhodnutí "nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky ... včetně ... čl. 17 a čl. 39 Listiny" (srov. sp. zn. IV. ÚS 1979/08). Podle závěrů, podávajících se z usnesení sp. zn. IV. ÚS 1979/08, rozhodl Nejvyšší správní soud "v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině" a jeho rozhodnutí je "přehledně, srozumitelně a ... podrobně odůvodněno"; bez "jakýchkoli pochyb" se též Nejvyšší správní soud "dostatečně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.". K řečenému pak v usnesení sp. zn. IV.ÚS 2449/08 Ústavní soud doplnil, že zde "tvrzený zásah do práva na svobodu projevu a šíření informací je zjevně souladný s nároky kladenými Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod; na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že podmínky tohoto zásahu jsou vymezeny poměrně abstraktně".
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Námitka, že jednání stěžovatelky již nebylo ke dni "vypravení" rozhodnutí (a následného doručení) správním deliktem, je bezvýznamná, jestliže není pochybné, že v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, jakož i v době, kdy o něm bylo rozhodováno, toto jednání zakládalo porušení právní povinnosti, za niž bylo možné uložit příslušnou sankci [§32 odst. 1 písm.g), §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/20021 Sb.]. Byť se lze ztotožnit s přiléhavým hodnocením Nejvyššího správního soudu, že postup žalované, jestliže oznámila stěžovatelce výsledek řízení po více něž půl roce od vydání rozhodnutí, je nesouladný se "zásadou efektivnosti správního procesu" a s principy řádné státní správy, je zjevné, že (jen) tímto "nevhodným" postupem k porušení namítaných (ústavních) práv stěžovatelky dojít nemohlo.
Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, a musí být odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu