ECLI:CZ:US:2011:3.US.2170.11.1
sp. zn. III. ÚS 2170/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci návrhu P. Č., směřujícího proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 6 Ads 28/2011-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, označeném jako ústavní stížnost, navrhovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta, jelikož je přesvědčen, že mu jím byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek jeho povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
I když se navrhovatel tentokrát na Ústavní soud obrátil až poté, co mu byl Českou advokátní komorou podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, určen advokát, učinil tak způsobem, jenž zákonnému požadavku na jeho zastoupení advokátem zjevně nevyhovuje. Na povinné zastoupení advokátem před Ústavním soudem je totiž nutno pohlížet nikoli čistě formalisticky, ale materiálně, což znamená, že ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána, aby tak došel naplnění smysl povinného zastoupení, jímž je, s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem, zájem na tom, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání.
K uvedenému pak Ústavní soud připomíná i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996, podle něhož "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".
Požadavku povinného zastoupení proto zjevně nedostačuje - jak je tomu nyní - aby stěžovatel předložil toliko plnou moc pro ustanoveného advokáta ze dne 19. 7. 2011 a to za situace, kdy z přiložené vlastní "ústavní stížnosti" je zřejmé, že byla sepsána samotným stěžovatelem a to ještě před udělením plné moci advokátovi (dne 2. 7. 2011).
Na základě této skutečnosti Ústavní soud, shodně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1341/11, sp. zn. IV. ÚS 880/11 a sp. zn. III. ÚS 1386/11, dospěl k závěru, že podmínka povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem nebyla splněna, a tento nedostatek navrhovatel neodstranil ani svým dalším podáním doručeným Ústavnímu soudu 1. 8. 2011.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než i zde postupovat podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh navrhovatele odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj