ECLI:CZ:US:2000:3.US.219.98
sp. zn. III. ÚS 219/98
Usnesení
III. ÚS 219/98
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.Š., zastoupeného JUDr. E.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 1998, sp. zn. 11 Co 667/97, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. července 1997, sp. zn. 15 C 19/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 1998 (11 Co 667/97-173) ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. července 1997
(15 C 19/97-159) a tvrdil, že těmito rozsudky bylo porušeno jeho "ústavně zaručené právo na nestranný a spravedlivý proces obsažený v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod"; poukázal na to, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a učinily na základě zjištěného skutkového stavu nesprávné právní závěry, když dále poukázal na tu skutečnost, že odvolací soud odmítl jím navrhovaný důkaz, totiž opětovný výslech navrženého svědka, který pro něj mohl mít rozhodující význam. Podle přesvědčení stěžovatele obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy a porušily ustanovení §132 odst. 1,
§157 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný
[§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Z předložené ústavní stížnosti nebyl shledán zásah do práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával. Obecné soudy se v průběhu řízení zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi důkazními návrhy stěžovatele a zcela vyčerpávajícím způsobem také svá rozhodnutí odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.) a rozvedly, proč byl samotný návrh stěžovatele shledán jako nedůvodný a proč mu nebylo vyhověno. Tvrdí-li stěžovatel ve své stížnosti, že důkazy provedené soudy nebyly hodnoceny tak, aby pro něj znamenaly příznivý výsledek sporu, pak nelze než takovéto tvrzení považovat za pouhou polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů a v důsledku toho pak stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu danou hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2000