ECLI:CZ:US:2016:3.US.2194.16.1
sp. zn. III. ÚS 2194/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Vladimíra Mináře a Renáty Minářové, oba zastoupeni Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2016 č. j. 44 Co 108/2015-239 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2014 č. j. 43 C 275/2006-199, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Bučka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oba soudy v napadených rozhodnutích - podle stěžovatelů - rovněž nezohledňují, že žalobce své vlastnictví (v tomto případě vlastnictví bytu) využívá v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny (využívá ho tedy tak, že je to na újmu stěžovatelů). Ve svém důsledku soudy rovněž nezabránily narušení nedotknutelnosti obydlí stěžovatelů garantovanému v čl. 12 Listiny a nezabránily rovněž narušení jejich lidské důstojnosti.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, přitom vyplývá, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2014 č. j. 43 C 275/2006-199 uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci společně nerozdílně částku 6 129 Kč s příslušenstvím za specifikované období (výrok I.). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 34 447 Kč (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelů i žalobce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") prvostupňový rozsudek v jeho výroku I. potvrdil, výrok II. prvostupňového rozsudku změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně nerozdílně zaplatit žalobci částku 14 301 Kč s příslušenstvím, a to za měsíce duben až říjen roku 2005 a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku pak mimo jiné uvedl, že žalobce a stěžovatelé byli v rozhodném období (březen až prosinec roku 2005) ve vztahu pronajímatel a nájemci bytu a výše nájemného byla dohodnuta částkou 2 043 Kč měsíčně. Po rozhodné období začaly v domě probíhat rekonstrukční práce, v jejichž důsledku byla v celém domě odpojena voda (březen roku 2005), nebyl prováděn úklid společných prostor a byl znemožněn přístup ke sklepům. Náhradní zdroj vody byl zajištěn pouze ve společných prostorách. Byli to podle krajského soudu stěžovatelé, kdo neumožnili žalobci v jejich bytě provedení rekonstrukčních prací a v rozhodném období, kdy rekonstrukce probíhala, v tomto bytě ani nebydleli a nájemné nehradili. O eventuální slevu či prominutí nájemného stěžovatelé požádali až dopisem z listopadu roku 2006. Dne 4. 10. 2005 podali stěžovatelé městskému soudu návrh na přijetí peněz do úschovy za účelem složení dlužného nájemného za měsíc březen až září roku 2005.
4. Na základě těchto skutečností krajský soud uzavřel, že i v období rekonstrukce domu trval nájemní vztah mezi žalobcem a stěžovateli. I kdyby ale vzniklo v rozhodném období stěžovatelům právo na slevu z nájemného z důvodu závad podstatně a dlouhodobě zhoršujících užívání bytu, toto právo včasným neuplatněním zaniklo. Na druhou stranu v rozhodném období nebyl stav bytu takový, aby bylo možno dovodit absolutní nemožnost jeho užívání dohodnutým způsobem (byl pouze odpojen přívod vody, což snižovalo komfort užívání bytu, z čehož pak plynul eventuální nárok na slevu z nájemného). Zamýšlené účinky svěření dlužného nájemného do soudní úschovy ze strany stěžovatelů pak podle krajského soudu nenastaly, neboť účinky tzv. soluční úschovy by nastoupily jedině tehdy, pokud má dlužník důvodné pochybnosti, kdo je jeho věřitelem nebo věřitele nezná, věřitel je nepřítomen, anebo je v prodlení. Žádná taková situace ovšem podle krajského soudu v projednávané věci nenastala, neboť stěžovatelé věděli, kdo jejich věřitelem a jejich věřitel nebyl nepřítomen a nebyl v prodlení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména zdůrazňují, že rekonstrukce v předmětném domě probíhala šikanózním způsobem, byť byla prováděna - jak stěžovatelé doslova uvádějí - "pod pláštíkem stavebního povolení". V domě netekla voda a nebylo možno se dostat do sklepa. To však soudy ve svých rozhodnutích vůbec nezohledňují, když ovšem v jiných rozhodnutích za obdobné situace k takovým okolnostem přihlédly. Ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy stěžovatelé hodnotí jako překvapivá a nepředvídatelná. Nadto žalobce neměl od stěžovatelů k provedení stavebních úprav souhlas ve smyslu §695 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013. Navíc nelze přehlédnout, že celý spor o dlužné nájemné trval více než 10 let, což se nutně muselo odrazit na výši přisouzeného příslušenství k původně žalobcem požadované částce.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. K argumentaci stěžovatelů je třeba v prvé řadě uvést, že se poněkud míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí, neboť k úvahám soudů nenabízí relevantní protiargumenty, natož pak argumenty s ústavněprávním rozměrem. Sami stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti připouštějí, že v období rekonstrukce v bytě nebydleli a dlužné nájemné posléze uložili do úschovy soudu, byť - jak soudy vysvětlily - povinnosti hradit nájemné se tím nezbavili. O snížení nájemného z důvodů nekomfortu způsobeného úpravami pak zjevně požádali až po uplynutí šestiměsíční prekluzivní doby. Protože s rekonstrukcí jimi pronajatého bytu nesouhlasili, rekonstrukce tam neprobíhala a žalobce tedy souhlas stěžovatelů v tomto ohledu nepotřeboval.
10. Tvrdí-li stěžovatelé, že obecné soudy v obdobných případech rozhodují jinak, pak k tomu Ústavní soud musí připomenout, že jeho úkolem není sjednocovat judikaturu obecných soudů (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), když nadto jsou závěry v posuzovaných rozhodnutích přesvědčivé a z ústavního hlediska přijatelné.
11. Uvádí-li stěžovatelé konečně, že délka řízení byla neúměrně dlouhá, konstatuje Ústavní soud, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovateli formulovaného) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jejich základní práva či svobody. Pokud by se totiž stěžovatelé v probíhajícím řízení obrátili na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu, kdy již předmětné soudní řízení pravomocně skončilo, se však Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Bylo by ostatně značně nelogické a odporující zájmům samotných stěžovatelů, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování daného řízení.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovatelům ústavním pořádkem.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu