ECLI:CZ:US:2009:3.US.22.06.1
sp. zn. III. ÚS 22/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky MERA - CZECH a.s. v likvidaci, se sídlem v Prostějově, Za drahou 4239/2, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2005, č.j. 2 Ko 77/2004-680, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, č.j. 45 K 25/2002-481, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3 a 36 Listiny základních práv a svobod a Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Poněvadž ústavní stížnost stěžovatelka podala souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu vyčká a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.
Dne 13. 10. 2009 obdržel Ústavní soud vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2009, č.j. 29 Odo 1355/2006-1138, kterým bylo rozhodnuto tak, že shora označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení (řízení o dovolání proti prvostupňovému rozhodnutí dovolací soud pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil).
Tato zjištění jsou pro hodnocení stěžovatelkou podané ústavní stížnosti rozhodující.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, a to včetně řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 260/99, III. ÚS 573/2000, IV. ÚS 632/2000 a III. ÚS 2807/07) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2005, č.j. 2 Ko 77/2004-680, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, č.j. 45 K 25/2002-481, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jako návrh nepřípustný byla ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj