ECLI:CZ:US:2005:3.US.220.04
sp. zn. III. ÚS 220/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 17. března 2005 sp. zn. III. ÚS 220/04 ve věci ústavní stížnosti Z. K., spol. s r. o., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 20. 2. 2004 sp. zn. 45 K 14/2002, jímž bylo k návrhu Z. B., a. s., (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna uzavřít s vedlejším účastníkem dodatek k licenční smlouvě, kterým se prodlouží platnost licenční smlouvy k právům k ochranné známce ze dne 23. 6. 1998, uzavřené mezi úpadcem Z. K., a. s., a Z. B., a. s., jejímž předmětem je oprávnění Z. B., a. s., k výkonu práv k ochranným známkám.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2004 č. j. 45 K 14/2002-859 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2004 č. j. 45 K 14/2002-859, s tím, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného vlastnického práva [čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zároveň na jeho základě mělo dojít k porušení ústavních principů obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, jejž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo v konkursní věci úpadce Z. K., a. s., (dále též "úpadce") rozhodnuto k návrhu Z. B., a. s., (tj. vedlejšího účastníka), že Z. K., spol. s r. o., (tj. stěžovatelka) je povinna uzavřít s uvedeným vedlejším účastníkem dodatek č. 1 k licenční smlouvě k právům k ochranné známce ze dne 23. 6. 1998, uzavřené mezi úpadcem a Z. B., a. s., jejímž předmětem je oprávnění Z. B., a. s., za podmínek a v rozsahu stanoveném licenční smlouvou k výkonu práv k ochranné známce "Z. kombinovaná", zapsané pod č. 152893 v rejstříku ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví, a k ochranné známce "Z. slovní", zapsané pod č. 151740 u téhož úřadu, kterým se prodlouží platnost této licenční smlouvy do 31. 12. 2005. Soud vycházel z návrhu společnosti Z. B., a. s., v němž se uvádělo, že zmíněná licenční smlouva byla uzavřena na dobu 6 let, přičemž byla registrována s účinností ode dne 23. 11. 1998. Uvedená společnost Z. B., a. s., po vyhlášení konkursu údajně vyzvala správce konkursní podstaty (dále také jen "správce"), aby do soupisu podstaty vyznačil poznámku výhrady vlastnictví ke třem ochranným známkám. Správce však v rozporu s §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), smlouvou o prodeji podniku ze dne 30. 8. 2002 převedl na stěžovatelku podnik úpadce, a to včetně tří ochranných známek "Z.". Nově ustanovený správce dne 2. 7. 2003 zapsal do soupisu konkursní podstaty soubor věcí movitých a nemovitých, práv a všeho, co tvořilo prodaný podnik úpadce. Firma Z. B., a. s., podala na základě výzvy soudu "vylučovací" žalobu, přičemž zde byl předpoklad, že o ní nemůže být do ukončení platnosti licenční smlouvy pravomocně rozhodnuto a že stěžovatelka odmítne prodloužit její platnost. Proto se Z. B., a. s., domáhala, aby soud v rámci své dohlédací činnosti uložil uzavření dodatku. K tomu soud uvedl, že tzv. vylučovací žalobu podala společnost Z., a. s., (nikoliv tedy navrhovatelka, společnost Z. B., a. s., jak bylo omylem uvedeno), a že vylučovací žalobu podala rovněž stěžovatelka. Dále konstatoval, že usnesením ze dne 29. 7. 2003 č. j. Nc 520/2003-35 uložil stěžovatelce, aby neprováděla právní úkony mající za následek převod nebo přechod vlastnického práva k ochranným známkám "Z." (č. 152893, 151740, 224757) a aby je nezatěžovala zástavním právem či jiným věcným právem, neručila jimi ve prospěch třetích osob a nepřenechala je k užívání třetím osobám. Přitom uzavření dodatku k předmětné licenční smlouvě by bylo v rozporu s tímto rozhodnutím soudu, proto Z. B., a. s., správně požádala soud o rozhodnutí o uložení povinnosti uzavřít dodatek k licenční smlouvě. Po zvážení všech okolností konkursu na majetek úpadce, zejména vzhledem k existenci dvou smluv o převodu práv k ochranným známkám, dospěl krajský soud k závěru, že v zájmu zajištění podnikatelské činnosti zúčastněných subjektů, které v rámci svého programu používají ochranné známky "Z.", je namístě návrhu vyhovět.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že na základě smlouvy o prodeji podniku úpadce ze dne 30. 8. 2002 je vlastníkem předmětných ochranných známek a zůstává jím i přesto, že nový správce konkursní podstaty zapsal již prodaný podnik (spolu s ochrannými známkami) opět do konkursní podstaty. Podmínky licenční smlouvy, jejíž platnost měl soud prodloužit, přitom stěžovatelka považuje za nevýhodné, protože poplatky neodpovídají obvyklé výši, vedlejší účastník Z. B., a. s., porušuje licenční smlouvu, neboť značku "Z." používá nad rámec smlouvou povolený a neplatí licenční poplatky. Z tohoto důvodu stěžovatelka již v červnu 2003 od licenční smlouvy odstoupila, tuto skutečnost krajský soud nezjistil, nezkoumal a svým rozhodnutím prodloužil závazky, jež předtím zanikly. V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že je nevýhodnými podmínkami zatížena, její majetek je zmenšován a jednáním vedlejšího účastníka znehodnocován. Pokud by ochranné známky měly s konečnou platností připadnout do konkursní podstaty, půjde o znehodnocení konkursní podstaty, potažmo ke zkrácení nároku věřitelů. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že jí soud jako třetí osobě uložil, aby přenechala své věci jinému subjektu k užívání za nevýhodných podmínek, neumožňujících užívat výnos ze svého vlastnictví v obvyklé míře, přičemž jí žádný zákon žádnou takovou povinnost neukládá. Na tom nic nemění, že ochranné známky byly zapsány do konkursní podstaty či že předpokládaný výnos, bude-li hrazen, jí nutně nepřipadne do doby rozhodnutí o "vylučovací" žalobě. Právo nakládat s majetkem zákon přiznává pouze správci konkursní podstaty, a to za přesně vymezených podmínek (§19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). V případě úspěchu stěžovatelky v řízení o "vylučovací" žalobě bude mít takto uložená povinnost na ni negativní dopad a ten nelze v dalších fázích konkursního řízení zhojit. Dle stěžovatelky tak soud postupoval v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatelka argumentuje - s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 590/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 28, nález č. 153] - tím, že dohlédací činnost se týká především činnosti správce konkursní podstaty, příp. dalších osob v záležitostech týkajících se průběhu konkursu. Pokud opatření konkursního soudu podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zasahuje do právní sféry třetích osob, je soud povinen respektovat a šetřit jejich základní práva. Nelze přitom připustit, aby do práv třetích osob bylo zasahováno toliko s poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu. Pravomoc konkursního soudu, jež mu byla svěřena citovaným ustanovením, je potřeba pojímat restriktivně, s ohledem na postulát šetření základních práv a svobod třetích osob, jimž je v rámci dohlédací činnosti stanovována povinnost. Takový postup soudu je nutný především s ohledem na skutečnost, že příslušné rozhodnutí soud vydává, aniž by těmto osobám byla dána možnost se k danému opatření vyjádřit tak, jak garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny, a aniž by zákon takovým osobám poskytoval opravný prostředek umožňující revizi takového soudního rozhodnutí. Dle stěžovatelky krajský soud v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny omezil její vlastnické právo nad rozsah zákonem svěřené pravomoci. Stěžovatelka soudu rovněž vytýká, že soud nezkoumal, zda daného účelu nelze dosáhnout jinak, totiž činností správce konkursní podstaty směřující ke stanovení podmínek pro užívání majetku stěžovatelky a k zabránění porušování licenční smlouvy vedlejším účastníkem, které ji jako vlastníka poškozuje, a dále že nezkoumal, zda účelu nelze dosáhnout, aniž by byla narušena rovnost stran, a to stanovením rovných podmínek užívání. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že stěžovatelka vede jakožto žalobce se správcem konkursní podstaty spor, přičemž dne 6. 6. 2004, sp. zn. 45 Cm 27/2003, byl vyhlášen zamítavý rozsudek, který byl stěžovatelkou napaden odvoláním, ve kterém se stěžovatelka mimo jiné dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (pozn. red.: správně ze dne 31. 8. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 121), týkajícího se podjatosti konkursního soudce při rozhodování o "vylučovací" žalobě. Dále je u uvedeného soudu pod sp. zn. 45 Cm 22/2003 veden spor žalobce Z., a. s., proti správci konkursní podstaty, v dané věci (rovněž o vyloučení věci ze soupisu podstaty) dosud rozhodnuto nebylo. K nyní posuzovanému rozhodnutí soud uvedl, že je považuje za správné. Dokud totiž nebude pravomocně rozhodnuto o "vylučovacích" žalobách, a nebude tak jednoznačné, kdo je vlastníkem ochranných známek, je nutné zajistit užívání ochranných známek tak, aby nedošlo k poškození práv uživatelů ochranných známek. Dle krajského soudu dnešní stav, kdy "existují" dvě smlouvy o převodu ochranných známek, které jsou zpochybňovány, nedělá dobré jméno České republice.
Společnost Z. B., a. s., uvedla podstatné okolnosti týkající se konkursu úpadce, jež byly zmíněny výše, a poukázala na to, že je českým výrobcem ložisek, který vyrábí ložiskový sortiment pod ochrannou známkou "Z." několik desetiletí a který se prosadil na světových trzích, přičemž se rozhodujícím způsobem podílel i na prosazení ochranných známek "Z." na všech světových kontinentech. Dále tento vedlejší účastník uvedl, že je součástí koncernu Z., v jehož čele stojí společnost Z., a. s. Proti ústavní stížnosti pak namítá, že napadeným usnesením nemohlo dojít k nucenému omezení vlastnického práva stěžovatelky za situace, kdy nabývací titul stěžovatelky byl vážně zpochybněn, resp. trpí vadami, jež mají původ v porušení zákona. K tomu poznamenal, že si neosvojuje právo předvídat výsledek sporů ve věci tzv. vylučovacích žalob, vychází ze současného stavu, kdy tři subjekty dokladují svoje vlastnictví k ochranné známce. Tento stav je nutno respektovat a není možno některému z údajných vlastníků poskytovat výhody nebo připustit, aby jeden na úkor jiného získal majetkový prospěch. Právě tato situace měla být dle názoru tohoto vedlejšího účastníka eliminována předmětným rozhodnutím soudu. Kromě toho stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí nepravdivé skutečnosti, když o něm tvrdí, že neplatí licenční poplatky, protože s ohledem na nevyjasněnost vlastnictví k ochranným známkám byl licenční poplatek uložen do soudní úschovy. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Krajské státní zastupitelství uvedlo, že u Krajského soudu v Ústí nad Labem v souvislosti s předmětným konkursem probíhají čtyři soudní spory, přičemž ani jeden nebyl ukončen. Klíčovým má být spor vedený pod sp. zn. 45 Cm 27/2003 o vyloučení věci, práva a majetkové hodnoty, jež stěžovatelka získala na základě smlouvy o prodeji podniku úpadce a jež byly znovu zapsány do konkursní podstaty novým konkursním správcem poté, co bylo zjištěno, že k prodeji došlo bez souhlasu konkursního soudce, resp. příslušné usnesení sice existuje, avšak nikdy nebylo součástí konkursního spisu a bylo předloženo správcem konkursní podstaty Mgr. D. T. v souvislosti s policejním vyšetřováním teprve dodatečně. Odtud se mají odvíjet všechny komplikované právní problémy, které se týkají i ochranných známek.
Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Již z výše uvedených skutečností je zjevné, že právní situace týkající se ochranných známek, ohledně nichž bylo vydáno napadené usnesení, je poměrně komplikovaná. Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2002 č. j. 45 K 14/2002-265 byl na majetek Z. K., a. s., jakožto vlastníka předmětných ochranných známek prohlášen konkurs, přičemž správcem konkursní podstaty by ustanoven Mgr. D. T. Ten dne 23. 7. 2002 předložil soudu soupis konkursní podstaty, v němž byly uvedeny i tyto ochranné známky (č. l. 303/4 soudního spisu). Smlouvou ze dne 30. 8. 2002 měl správce konkursní podstaty údajně se souhlasem soudu (viz usnesení Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2002 na č. l. 390 soudního spisu) prodat část podniku úpadce stěžovatelce (jejíž obchodní název byl tehdy C., spol. s r. o.), a to včetně předmětných ochranných známek (č. l. 961 soudního spisu). Zřejmě ještě předtím společnost Z., a. s., uplatnila u uvedeného správce konkursní podstaty právo k těmto ochranným známkám (dopis "Žádost o vyznačení poznámky ..." ze dne 9. 8. 2002, "Zápis z jednání k problematice hospodaření a finanční situaci" z téhož dne; č. l. 851 a násl. soudního spisu), přičemž doklad o nabytí měla tato společnost předložit až dne 2. 4. 2003 (viz č. l. 383 soudního spisu), jímž byla "Smlouva o převodu ochranných známek "Z."" uzavřená mezi úpadcem a Z., a. s., dne 21. 11. 2001. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2003 č. j. 45 K 14/2002-471 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2003 č. j. 1 Ko 283/2003-707 byl dosavadní správce konkursní podstaty nahrazen JUDr. J. M. Jmenovaný do soupisu konkursní podstaty ze dne 2. 7. 2003 zahrnul věci prodané stěžovatelce na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. 8. 2002 s poznámkou, že stěžovatelka k nim uplatňuje vlastnické právo (č. l. 504 a násl. soudního spisu). Tento krok byl učiněn pro údajnou neplatnost zmíněné smlouvy o prodeji podniku. Následně, usnesením ze dne 2. 10. 2003 č. j. 45 K 14/2002-743 a ze dne 30. 9. 2003 č. j. 45 K 14/2002-744 soud vyzval stěžovatelku a společnost Z., a. s., k podání tzv. vylučovacích žalob, což oba subjekty učinily, a jak je z vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení zřejmé, soudní řízení v těchto věcech dosud neskončilo. Jak dále vyplynulo mimo jiné z příloh k vyjádření vedlejšího účastníka Z. B., a. s., k ústavní stížnosti, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 7. 2003 č. j. Nc 520/2003-35 rozhodl na návrh Z., a. s., o vydání předběžného opatření, kterým uložil správci konkursní podstaty a stěžovatelce, aby neprováděli právní úkony mající za následek převod nebo přechod vlastnického práva k předmětným ochranným známkám, a pouze stěžovatelce pak uložil, aby tyto ochranné známky nezatěžovala zástavním právem či jiným věcným právem, neručila jimi ve prospěch třetích osob a nepřenechala je k užívání třetím osobám.
Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vyplývajícímu z čl. 83 a násl. Ústavy, není oprávněn dohlížet na zákonnost konkursního řízení, nicméně v posuzované věci bylo nezbytné se některými aspekty legality zabývat. Podle §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání pokud je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu podstaty, může s ní nakládat pouze správce konkursní podstaty nebo osoba, které tento správce udělil souhlas. Do soupisu se zapisují věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty i v případě, že existují pochybnosti, zda do ní náleží, ovšem s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami nebo s poznámkou o jiných důvodech, které takové zařazení zpochybňují (§19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Osoby, jež mají za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, mohou podat tzv. vylučovací žalobu; byly-li k tomu vyzvány, musí tak učinit v soudem stanovené lhůtě (§19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Tento majetek pak správce konkursní podstaty není oprávněn zpeněžit ani s ním jinak nakládat; to však neplatí, pokud by tím odvracel hrozící škodu na tomto majetku (§19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Lze tedy shrnout, že s předmětnými ochrannými známkami jakožto majetkem zahrnutým do soupisu podstaty je oprávněn nakládat výlučně správce; vzhledem k "vylučovacím" žalobám podaným stěžovatelkou a Z., a. s., však pouze za předpokladu, že by tím odvracel hrozící škodu.
Vzhledem k tomu, že žaloby na vyloučení předmětných ochranných známek ze soupisu podala jak stěžovatelka, tak společnost Z., a. s., přičemž o těchto žalobách není pravomocně rozhodnuto, žádný z těchto subjektů, stejně tak jako úpadce, není ex lege oprávněn jakkoli s nimi disponovat, což se týká i zápisu známkového práva do rejstříku; správce konkursní podstaty tak může činit, jak již bylo zmíněno, pouze za předpokladu, že by tím odvracel hrozící škodu. V souvislosti s tím nelze přehlédnout již zmíněné usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne 29. 7. 2003 č. j. Nc 520/2003-35, jímž se stěžovatelce a správci ukládá to, co již zakotvuje zákon, zčásti je jím správce konkursní podstaty omezován nad jeho rámec (§18 odst. 3, §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Ústavní stížností napadené rozhodnutí pak na toto usnesení o nařízení předběžného opatření navazuje, neboť přikazuje stěžovatelce, jíž předtím bylo soudem zakázáno s ochrannými známkami disponovat, uzavřít s vedlejším účastníkem Z. B., a. s., dodatek k licenční smlouvě, kterým bude platnost této smlouvy, jež byla uzavřena dne 23. 6. 1998 na dobu 6 let, prodloužena do 31. 12. 2005.
Jak je ze výše citovaných ustanovení zákona patrné, stěžovatelka není oprávněna disponovat s předmětnými ochrannými známkami, neboť toto oprávnění náleží výlučně správci konkursní podstaty, tedy uzavření uvedené licenční smlouvy je contra legem; pokud soudní rozhodnutí takovouto povinnost ukládá, samo se tím dostává do rozporu se zákonem. Daný postup soudu patrně souvisí se vznikem (poněkud atypické) situace, kdy správce konkursní podstaty jím již jednou prodaný majetek pro údajnou neplatnost příslušné smlouvy znovu zahrnul do soupisu podstaty. Nicméně to, zda v daném ohledu postupoval správně (a zda tedy neměl postupovat jiným způsobem), může, resp. by mělo být předmětem zkoumání soudu v řízení o tzv. vylučovací žalobě, přičemž řešení této otázky ze strany Ústavního soudu by v této fázi bylo nepřípustným zasahováním do činnosti soudů obecných (k tomu viz níže).
Jak již bylo výše zmíněno, s předmětnými ochrannými známkami nebyl nikdo oprávněn disponovat, tedy až na správce konkursní podstaty, a to navíc pouze ve výjimečném případě hrozící škody na daném majetku. Z tohoto důvodu bylo dle názoru Ústavního soudu na správci konkursní podstaty, aby posoudil, zda neprodloužení platnosti licenční smlouvy nezpůsobí na majetku úpadce škodu vzhledem k budoucímu výpadku plateb licenčních poplatků a vzhledem k možnému snížení hodnoty samotných ochranných známek v důsledku jejich neužívání, a eventuálně aby - se souhlasem věřitelského orgánu anebo na pokyn soudu - uzavřel licenční smlouvu, jež by byla z hlediska časového i věcného adekvátní situaci, za níž je uzavírána, tj. zejména s ohledem na probíhající řízení o vylučovací žalobě, resp. žalobách. Výtěžek z licenčních poplatků by pak měl správce konkursní podstaty spravovat až do pravomocného ukončení sporu o vyloučení majetku ze soupisu, a poté jej případně vydat i s úroky příslušné osobě.
Dle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Určité zpřesnění ve vztahu k jednotlivcům představuje ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, dle kterého lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto podmínky však naplněny nebyly, neboť krajský soud stanovil povinnost stěžovatelce činit něco, co jí zákon nejen že neukládá, ale dokonce nedovoluje. Vzhledem k tomu, že uvedená ustanovení žádné konkrétní základní právo či svobodu nestanovují, bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí představuje porušení práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává. Přitom je třeba vzít v úvahu, že otázka vlastnických práv k předmětným ochranným známkách nebyla dosud vyřešena, na straně druhé však existuje právní titul, na jehož základě stěžovatelka měla nabýt vlastnických práv k ochranným známkám (byť ten je nyní zpochybňován), stěžovatelka je jako vlastník zapsána v příslušném rejstříku ochranných známek, takže je její právo účinné vůči třetím osobám, a krajský soud s ní jako s vlastníkem zacházel. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo stěžovatelky bylo takto "konstituováno", přičemž nyní posuzovaná věc není sporem o ně (srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 5), má Ústavní soud za to, že se stěžovatelka ochrany svých práv z hlediska čl. 11 Listiny dovolává důvodně. Pokud by se Ústavní soud ztotožnil s názorem soudu obecného, že nastalou situaci bylo třeba zásadním způsobem řešit, neboť neprodloužení licenční smlouvy by mělo negativní dopady na podnikatelskou činnost třetí osoby, pak je třeba poukázat na již zmíněný nález ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 590/02, ve kterém Ústavní soud uvedl, že soud ještě předtím, než uloží povinnost třetím osobám podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, je povinen zkoumat, zda nelze zamýšleného účelu dosáhnout jinak, např. opatřením směřujícím vůči správci konkursní podstaty. V posuzovaném případě je zřejmé, že stejného účelu bylo možno dosáhnout jiným, zákonem předpokládaným způsobem tak, jak bylo uvedeno shora. Vzhledem k tomu, že do vlastnických práv stěžovatelky bylo zasaženo v rozporu se zákonem, bylo třeba námitce porušení čl. 11 odst. 4 Listiny přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy, a tak mu nezbylo, než je podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit, a to vzhledem k souhlasu účastníků řízení ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání.
Ústavní soud na závěr pokládá za podstatné zdůraznit, pro úplnější osvětlení svého stanoviska a aniž by tím chtěl a mohl předjímat budoucí rozhodnutí obecných soudů v této věci, že toto rozhodnutí nelze chápat jako aprobaci postupu správce konkursní podstaty, eventuálně konkursního soudu týkajícího se "znovuzapsání" konkursním správcem již jednou zpeněženého majetku do soupisu konkursní podstaty, jež je ostatně příčinou vzniku právně složité situace. Ústavní soud naopak musí vyjádřit pochybnosti o legalitě, eventuálně i ústavnosti takového kroku. Nečiní tak z důvodu, že by měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, zvláště jde-li o rozhodování o vylučovací žalobě podané stěžovatelkou, ale protože jde o důležitý aspekt, bez něhož by posouzení této věci nebylo kompletní. Z ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání je zřejmé, že upravuje postup správce konkursní podstaty před zpeněžením sepsaného majetku, přičemž je otázkou, zda stejně tak lze postupovat i po jeho zpeněžení, tedy zda je namístě spíše restriktivní přístup či nikoliv. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že daná právní úprava staví správce konkursní podstaty do výhodné právní pozice, neboť procesně aktivní musí být ta strana, jejíž právo je fakticky (zapsáním do soupisu) zpochybňováno, a to se všemi negativními důsledky pro ni z toho plynoucími. Daný přístup může mít své opodstatnění v počáteční fázi konkursu, neboť správce podstaty je osobou, jež právních úkonů úpadce účastna nebyla, osobou teprve zjišťující rozsah majetku úpadce, a tak, aby mohlo dojít k naplnění účelu konkursu, správce podstaty dostává v zásadě efektivní nástroj k rychlému vymezení majetku, resp. rozdělení na sporný a nesporný, který je možno následně i zpeněžit. Jiná situace je však, jestliže správce konkursní podstaty již tyto kroky učinil, když předmětný majetek pokládal za nesporný a jako takový jej (jako jedna ze stran daného právního úkonu) zpeněžil, a jestliže se tedy převodem majetku věc (právo) v podstatě dostala mimo režim konkursu, resp. zákona o konkursu a vyrovnání. Proto se může jevit nanejvýše sporné, zda by správce podstaty měl za této situace i nadále požívat do určité míry "privilegovaného" postavení, nebo by měl vystupovat jako "běžný" procesní subjekt, jenž, pokud by chtěl práva stěžovatelky zpochybnit, musel by tak činit prostřednictvím příslušné soudní žaloby. Okolnost, že došlo k výměně osoby konkursního správce, je přitom irelevantní.
Pokud by Ústavní soud vycházel z toho, že předmětný postup byl protiprávní, protože správce konkursní podstaty nebyl vůbec oprávněn věc (právo) znovu zařadit do konkursní podstaty a s ním jakkoliv disponovat, došlo by k podstatné změně situace, neboť touto ústavní stížností napadené rozhodnutí soudu by správně bylo směřováno vůči stěžovatelce jako osobě, jíž náleží ius disponendi, jde-li o předmětné ochranné známky, a nikoliv vůči správci konkursní podstaty, jak Ústavní soud vyvodil shora. Ovšem i za této situace by byla ústavní stížnost, byť z jiných důvodů, opodstatněná.
Soud vydal napadené rozhodnutí v rámci tzv. dohlédací činnosti, a to zřejmě dle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Jeho předmětem je uložení kontraktační povinnosti, které představuje podstatný zásah do práv a svobod jedince. Jednou ze základních zásad soukromého práva je totiž zásada smluvní volnosti, jež se ostatně promítla i do pozitivní právní úpravy; kontraktační povinnost se sice v našem právním řádu objevuje, jde však o institut ojedinělý, uplatňovaný ve výjimečných situacích (pozn.: míněna povinnost ex lege, jinak je třeba samozřejmě pohlížet na smluvní kontraktační povinnost).
V prvé řadě z napadeného usnesení není možno zjistit, na základě jakého hmotněprávního ustanovení soud předmětnou povinnost stěžovatelce stanovil, a ostatně ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jaká norma hmotněprávního charakteru by mohla být na takovýto případ teoreticky aplikována (pokud by se uvažovalo o povinnosti ex contractu, pak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se stěžovatelka sama, např. smlouvou o smlouvě budoucí, zavázala k uzavření licenční smlouvy ohledně předmětných ochranných známek). Přitom se v posuzované věci nejedná o nějaké dočasné (předběžné) opatření, jež zpravidla není způsobilé zásahu do práv a svobod dotčených subjektů, ale o rozhodnutí stanovující právní povinnost s definitivní platností, na něž žádné rozhodnutí ve věci nenavazuje (samo je tedy rozhodnutím ve věci samé, a to s nezhojitelnými dopady pro stěžovatelku). Dané opatření bylo vydáno ve prospěch společnosti Z. B., a. s., která byla ve vztahu k probíhajícímu konkursnímu řízení třetí osobou; za ni by ostatně měla být považována i stěžovatelka, neboť se jedná v prvé řadě o osobu, která nabyla předmětný majetek v rámci zpeněžení konkursní podstaty správcem (okolnost, že byla rovněž např. konkursním věřitelem, je zde vedlejší). K vydání tohoto rozhodnutí pak nedošlo na základě návrhu společnosti Z. B., a. s., nýbrž v podstatě na její "žádost", soud rozhodoval bez jednání, bez možnosti stěžovatelky vyjádřit se k věci a bez možnosti opravných prostředků. I kdyby Ústavní soud připustil, že právním podkladem postupu soudu obecně může být ustanovení §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, mohou vyvstat i pochybnosti o legalitě (legitimitě) daného "opatření", protože z napadeného rozhodnutí lze dovodit, že jeho smyslem bylo zajistit podnikatelskou činnost třetí osoby, přičemž chybí vysvětlení, z jakého důvodu je právě toto opatření k zajištění konkursu nezbytné.
Za situace, že by tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je správně adresováno stěžovatelce, neboť správce konkursní podstaty nebyl k dispozici s předmětným majetkem oprávněn, musel by zřejmě přistoupit k jeho kasaci pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, případně i čl.11 odst. 4 Listiny.