ECLI:CZ:US:2010:3.US.2223.09.1
sp. zn. III. ÚS 2223/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti H. Z., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 28 Cdo 349/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 11 Co 440/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 4. 2007 sp. zn. 14 C 230/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její restituční věci.
Obvodní soud pro Prahu 7 shora identifikovaným rozsudkem zamítl (po druhém kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala vydání v ní specifikované nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."); dospěl k závěru, že stěžovatelčin otec nesplňoval podmínky uvedené v ustanovení §2 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, následkem čehož jej není možno považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud v Praze se s uvedeným závěrem ztotožnil, pročež rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání bylo poté usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatelka má - v ústavní stížnosti - v prvé řadě za to, že nalézací soud se nevypořádal s "celou řadou" důkazů (s listinami, které byly součástí spisu Krajského soudu trestního v Praze VS 8/48), z nichž je možno naopak učinit závěr, že podmínky pro vydání nemovitostí dle ustanovení §1 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v dané věci splněny byly. Z těchto důkazů dle stěžovatelky vyplývá, že její otec Ing. A. M. byl pro své protifašistické postoje pronásledován gestapem (proto uprchl z Prahy do Mariánských Lázní), osobně nikdy nepodal žádost o členství v NSDAP, ukrýval uprchlíky, pomáhal partyzánům, účastnil se podzemního hnutí a proti nacismu vedl účinnou propagandu. Stěžovatelka se proto domnívá, že ve vztahu k jejímu otci podmínky pro konfiskaci majetku splněny nebyly (§1 odst. 1 bod 2 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.); stát tedy, byť na základě konfiskačního rozhodnutí, převzal jeho majetek bez právního důvodu, v rozporu se zásadami demokratické společnosti, popřípadě tak učinil postupem, který byl důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Obecné soudy dále pochybily tím, že zcela pominuly otázku, proč není možno aplikovat ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jestliže předmětné konfiskační rozhodnutí zjevně nenabylo právní moci, čímž měly podle jejího názoru postupovat proti závěrům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1091/96. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 107/04 a I. ÚS 35/06 též připomíná, že se tím konfiskace majetku jejího otce nestala "nezpochybnitelnou právní skutečností", a jelikož dle závěrů Ústavního soudu uvedených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 94/95 k přechodu majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. nedocházelo bez dalšího ex lege, bylo namístě, se zřetelem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 43/2000, ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. aplikovat.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká i pochybení procesní, neboť podle jejího názoru jsou jejich rozhodnutí založena na tzv. souhrnných zjištěních, což odporuje ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 886/2001 či 32 Odo 415/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/2000). Odvolací soud měl navíc postupovat v rozporu se závaznými pokyny obsaženými v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2271/2003, neboť se nevypořádal s většinou provedených důkazů a toliko paušálně je označil za nevěrohodné, čímž se ocitl v kolizi s judikaturou Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů. Nadto dle stěžovatelky provedly soudy obou instancí procesně nepřípustné důkazy, jestliže byly žalovaným předloženy po uplynutí lhůty stanovené soudem ke koncentraci řízení ve smyslu ustanovení §118c odst. 1 o. s. ř.
Konečně Nejvyšší soud podle stěžovatelky své odmítavé rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, pakliže nepřípustnost jejího dovolání dovozuje ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, jež na projednávanou věc nedopadá; toliko tímto nepřiléhavým odkazem tak nedůvodně vyloučil přípustnost dovolání, jež se opíralo nejen o existenci divergentních rozhodnutí českých a slovenských soudů vycházejících ze stejné skutkové a právní situace, ale i o existenci zásadní právní otázky, zda je možno zamítnout restituční žalobu i v případě, že není postaveno najisto, zda příslušné konfiskační rozhodnutí nabylo právní moci. V neposlední řadě se nevypořádal s jejím návrhem, aby vyslovil nepřípustnost vedlejšího účastenství v řízení vystupujících sdružení, čímž se měl dopustit tzv. odepření spravedlnosti.
Obecné soudy ve vyjádřeních k ústavní stížnosti povýtce odkázaly na vydaná rozhodnutí, pročež nebyl důvod je předkládat stěžovatelce k replice.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dotčení dalších dovolávaných práv (vlastnických) mohlo z povahy věci nastat jen tehdy, pakliže napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) se zpronevěřilo zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovatelce upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo stěžovatelce podrobně vysvětleno, proč nelze jí tvrzený restituční nárok efektivně zakotvit v dovolávaném ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., postačí tudíž odkázat.
Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde není; učiněná zjištění mají věcné zakotvení v provedených důkazech, a soudy přijaté skutkové závěry z nich i udržitelně vyplývají.
Výhrady stěžovatelky, že se obecné soudy nevypořádaly s "celou řadou důkazů" tedy v kontextu zásad ovládajících ústavněprávní přezkum akceptovat nelze, a totéž platí o výtce z tzv. "souhrnných zjištění"; nejenže jí nelze přisvědčit jako takové, nýbrž je třeba mít na paměti, že její relevance se nemůže zjevovat jinak, než ve smyslu námitky nepřezkoumatelnosti dotčených rozhodnutí, o což zde nejde evidentně.
Z odůvodnění napadených rozsudků prvního stupně i soudu odvolacího se totiž zřetelně podává, že obecné soudy požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. dostály; ústavně přijatelným způsobem v odůvodněních napadených rozsudků uvedly, které důkazy zahrnuly do svých skutkových zjištění, a které - a z jakého důvodu - nikoli (vyčerpávajícím způsobem je přitom odůvodněno i hodnocení důkazu spisem Krajského soudu trestního v Praze VS 8/48 na str. 9 napadeného rozsudku obvodního soudu). Obecné soudy zjevně neučinily žádná skutková zjištění, z nichž by nebyla odvoditelná vazba na ten který dílčí poznatek, resp. důkazní pramen, a ze spisu se nepodává ani existence tzv. opomenutých důkazů, jež stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizuje (nenaznačuje, jak by mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci).
Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že došlo k porušení zásady koncentrace řízení; z usnesení obvodního soudu ze dne 3. 4. 2007 (č.l. 796) se podává, že se jí soud řídil, a provedl proto toliko důkazy, jež byly ve stanovené lhůtě účastníky řízení předloženy. I kdyby mohly být zde pochybnosti, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že - oproti mínění stěžovatelky - neměly tyto (sporné) důkazy relevantní vliv na posléze učiněné (rozhodné) skutkové a právní závěry.
Ve vztahu k námitce, že dokončení konfiskačního procesu se nestalo "nezpochybnitelnou právní skutečností" tím, že chybí důkaz, že poslední rozhodnutí, jímž měl být završen, nabylo právní moci, platí (co ostatně rovněž pro další stěžovatelčiny námitky obsažené v ústavní stížnosti), že byla stěžovatelkou uplatněna v průběhu řízení před obecnými soudy, které se jí zabývaly, a přijaly řešení, které není nerozumné či nehájitelné; rozhodně neplatí, že by je bylo možno kvalifikovat jako exces či libovůli, což jediné by v otevřeném kontextu ústavněprávního přezkumu mohlo hrát roli (připomíná se, jak bylo výše řečeno, že Ústavní soud není další opravnou instancí v režimu obecného soudnictví). Lze jen dodat, že lze účinně zastávat i názor, že pro úsudek o "dokončení" konfiskace postačí zjištění, že příslušné rozhodnutí (ve známý okamžik a známého obsahu) bylo vydáno, neboť lze odtud odvinout nejen odpověď na otázku, zda k odnětí majetku došlo v rozhodné době, nýbrž i posouzení, zda jsou splněny restituční podmínky ve smyslu (zde rozhodného) §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Je zde přiléhavé připomenout, že ve stěžovatelkou odvolávaném nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "... si je vědom toho, že v některých případech docházelo v konfiskační a znárodňovací praxi československých úřadů a soudů v období od května 1945 do 25. února 1948 k pochybením a excesům, které v té době nebyly právním postupem napraveny, i když možnost právní obrany v zásadě existovala. Restituční zákonodárství, vydávané po roce 1989, si však nekladlo za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Demokratický zákonodárce po roce 1989 musel respektovat především časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná. Posuzovat platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě docházelo k převodům vlastnictví, je po tak dlouhé době velmi obtížné až nemožné."
K zásahu z ústavněprávních pozic nevede ani stěžovatelčina kritika rozhodnutí dovolacího soudu. Nelze pominout, že dovolání zde bylo přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež postačilo odůvodnit, že v dané věci není splněna podmínka zásadního právního významu rozhodnutí, jejíž možné podoby jsou zakotveny v odstavci 3 téhož ustanovení. V tomto smyslu se dovolací soud také vyjádřil, přičemž není důvod odhlížet od jím v dřívějších rozhodnutí v dané věci vyjádřených právních názorů, včetně těch, jež reflektovaly již předtím stěžovatelkou položené "zásadní" právní otázky (č.l. 291, resp. 528). Co do odkazu na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 platí, že ani jeho případné zpochybnění (z pohledu argumentační vhodnosti) nemůže logicky vést k silnému argumentu pro závěr o ústavněprávní neudržitelnosti "celého" rozhodnutí, nehledě na to, že v blízké souvislosti se zaznamenanou citací Ústavní soud též konstatoval, že "tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný". Co do námitky, že se dovolací soud nevypořádal s návrhem na vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství dosud v tomto postavení vystupujících subjektů, postačí poznamenat, že v situaci, kdy dovolání posoudil jako nepřípustné, se touto námitkou, ex definitione, zabývat nemohl.
Již jen nad tento (rozhodný) rámec a stěžovatelce na vysvětlenou lze dodat, že její odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu nejsou v kontextu projednávané věci případné. V nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 Ústavní soud sice vyslovil názor, že rozhodnutí, na jehož základě je nabýváno nebo pozbýváno vlastnické právo, musí představovat "nezpochybnitelnou právní skutečnost", učinil tak však ve specifické souvislosti s nároky oprávněné osoby podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a pro posouzení, zda k odnětí k restituci požadovaného majetku došlo v rozhodném období; nikterak zde není kladen důraz na "právní moc", nýbrž na "rozhodnutí" (jeho vydání) a ostatně i jinak tenor tohoto nálezu působí ku stěžovatelčiným nárokům, uplatněným v dané věci, protisměrně. Nepřípadným je rovněž odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 35/06, jenž je kasačním rozhodnutím primárně z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu, identifikovaného v podobě tzv. překvapivého rozhodnutí. Potenciálnímu průmětu do posuzované věci se nedostává ani nálezu sp. zn. I. ÚS 274/04, jestliže těžištěm jeho posouzení byly především otázky spojené s tamním dědickým řízením, vedeným podle dřívějších občanskoprávních předpisů. Nepřiléhavým je konečně i odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 43/2000, neboť v tam projednávané věci byla řešena pouze otázka, zda oprávněná osoba podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmínění následků některých majetkových křivd, jí může být i podle zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť není dovoditelné, že tvrzená porušení jejích ústavně zaručených práv skutečně nastala.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu