ECLI:CZ:US:2010:3.US.226.10.1
sp. zn. III. ÚS 226/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INPOS, spol. s r. o., se sídlem v Liberci I, Tovaryšský vrch 1358/3, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č.j. 29 Cdo 5254/2007-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, věta první, a čl. 95 odst. 1, věta před středníkem, Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení dovolacího soudu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 32 Cm 27/2001-73, zamítl žalobu stěžovatelky proti vedlejší účastnici (Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150) o zaplacení částky 984 248,56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla být způsobena poskytnutím plnění v rozporu s podmínkami smlouvy o otevření akreditivu. Vrchní soud v Praze, k odvolání stěžovatelky, toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. 9 Cmo 37/2007-95, jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí dne 10. 11. 2000 smlouvu o otevření akreditivu (dále jen "smlouvu") a téhož dne vystavila příkaz k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu s platností do 10. 2. 2001 ve prospěch J. B. (dále jen "oprávněného") na částku 982 284 Kč. Požadovaným dokumentem stěžovatelka označila výpis z katastru nemovitostí specifikovaný v příloze, která byla součástí příkazu. Dne 27. 12. 2000 vedlejší účastnice oznámila stěžovatelce poskytnutí plnění oprávněnému, zatížení jejího účtu částkou 982 284 Kč, a zaslala jí akreditivem předepsané doklady, které obdržela od oprávněného.
Oba soudy se ztotožnily v závěru, že vedlejší účastnice závazek ze smlouvy (§682 a násl. obch. zák.) neporušila. Shledaly za podstatné, že ve výpisu z katastru nemovitostí předloženém oprávněným je stěžovatelka uvedena jako spoluvlastnice nemovitostí, které konkretizovala v příloze příkazu k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu, a tyto nemovitosti nejsou zatíženy právy jiných osob. Posléze konstatovaly, že v části D - jiné zápisy - výpisu z katastru nemovitostí byla uvedena poznámka o návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem; poznámku zapsal katastrální úřad s datem 16. 12. 1999.
Odvolací soud dovodil, že poznámka ve smyslu §9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, je úkonem katastrálního úřadu, který nemá vliv na vznik, změnu či zánik právního vztahu k nemovitosti, ale zachycuje určitý momentální stav událostí týkajících se nemovitosti, zatímco vedlejší účastnice odpovídala za to, že obsah oprávněným předloženého výpisu z katastru nemovitostí bude odpovídat podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Námitku stěžovatelky, že 27. 12. 2000 zaslala vedlejší účastnici upozornění, že výpis z katastru nemovitostí předložený oprávněným zřejmě nebude vyhovovat stanoveným podmínkám, nepovažoval soud za důvodnou s tím, že poznámka byla v listu vlastnictví zapsána 16. 12. 1999, necelý rok před vystavením příkazu k otevření akreditivu a určením podmínek jeho otevření, a stěžovatelce jako budoucí spoluvlastnici nemovitostí musela být známa a mohla podmínky otevření akreditivu formulovat i s přihlédnutím k ní; přitom jednostranný úkon stěžovatelky jako příkazce nemá vliv na obsah závazku založeného mezi oprávněným a vedlejší účastnicí akreditivní listinou.
Dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci (výkladu smlouvy a příkazu k otevření akreditivu, potažmo závěru, že oprávněným byl předložen výpis z katastru nemovitostí odpovídající stěžovatelkou stanoveným podmínkám v akreditivní listině) a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu, resp. že napadené rozhodnutí je souladné s hmotným právem (ustanoveními §689 a §690 odst. 1 obch. zák. a §9 zákona č. 265/1992 Sb.).
V odůvodnění usnesení dovolací soud neuznal zásadní právní význam pro projednávanou věc ani otázce výkladu ustanovení §338d odst. 1, věty první, o. s. ř., na jejímž řešení obecné soudy v předchozím řízení - aniž by tím pochybily - svá rozhodnutí nezaložily. Připomenul, že "poznámka" na listu vlastnictví byla zapsána - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů - téměř rok před uzavřením smlouvy, a nikoliv v mezidobí po vystavení příkazu k otevření neodvolatelného dokumentárního akreditivu, jak uvedla stěžovatelka v dovolání. Posléze dovolací soud konstatoval, že stěžovatelčiny výtky, že nebyly provedeny navržené důkazy, po obsahové stránce vystihly dovolací důvody skutkového (procesního) vymezení, jež nejsou dovolacími důvody způsobilými založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (jedině použitelného) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce z nesprávného výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., který v její věci podal Nejvyšší soud; stěžovatelka z nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355, a ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, dovozuje, že "dovolání nelze odmítnout z důvodu, že v dovolání řešená otázka nemá potřebný judikatorní přesah", a dovolacímu soudu vytýká, že jejím odtud vycházejícím "legitimním očekáváním", která se týkala interpretace občanského soudního řádu "ve znění účinném do 30. 6. 2009", podanou "nepřesvědčivou a neúplnou argumentací" nedostál. Dovolací soud též podle jejího názoru opomenul blíže vysvětlit, proč právní řešení, podané soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neshledal ani "rozporným s hmotným právem". Stěžovatelka konečně vznesla "podnět", aby si rozhodnutí o projednávané ústavní stížnosti "vyhradilo plénum Ústavního soudu ve smyslu §11 odst. 2 písm. k) zák. č. 182/1993 Sb.".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Oproti očekáváním stěžovatelky protiústavnost v uvedeném smyslu v její věci dovodit nelze.
Je nutné zdůraznit, že dovolací soud posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přichází přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž dovolaní bylo odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, N 6/1 SbNU 47); předmětem ústavní stížnosti, směřující proti takovému usnesení dovolacího soudu, je případná denegatio iustitiae, a nikoliv samotné subjektivní právo stěžovatelky.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Přesněji řečeno, úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).
O protiústavnost - ve smyslu uvedené "svévole" - však v případě ústavní stížností napadeného usnesení zjevně nejde.
Dovolací soud se právem soustředil nejprve k hodnocení, zda napadeným rozhodnutím nebyla posuzována právní otázka, jež dosud jím nebyla řešena nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena odlišně, resp. zda posouzení dovoláním otevřených právních otázek je způsobilé generalizujícího judikatorního přesahu, sledujícího usměrnění (sjednocení) soudní praxe vůbec.
Z rozhodovacích důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345, lze [rovněž v rámci interpretace §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009] dovodit, že kritérium "judikatorního přesahu" je naplněno zejména u těch rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Stěžovatelka přitom nenamítá, že se dovolací soud závěrem o neexistenci "judikatorního přesahu" posuzované věci dopustil výkladového excesu, a ani jinak se jeho existence nenaznačuje.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani potud, vytýká-li posléze dovolacímu soudu, že údajně náležitě neodůvodnil své závěry o nedostatku kolize dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze s hmotným právem [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře. Z rozsudků ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, se pak podává, že se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (podle názoru Ústavního soudu totéž - tím spíše - platí při rozhodovací činnosti dovolacího soudu). Jinak řečeno, reakce Nejvyššího soudu na dovolací námitky stěžovatelky je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozích rozhodnutích vydaných v projednávané věci.
Již z uvedeného se podává, že ve vztahu k námitkám stěžovatelky dovolací soud přiměřeně (a v souladu se svojí ustálenou praxí) vyložil a zdůvodnil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho závěr proto nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, již představuje; ostatně nad tento rámec se i vyjádřil k věci, přičemž uplatněným názorům (z ústavněprávního hlediska) nelze ničeho vytknout.
Ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu nikterak nestojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355, resp. ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 289/06, jelikož otázku souladu rozsudku odvolacího soudu s aplikovaným "hmotným právem" nepřehlíží.
Též se zřetelem k tomu není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Lze tudíž shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
V řízení o ústavní stížnosti, jež nesplňuje podmínky vymezené v §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s rozhodnutím pléna Ústavního soudu č. j. Org. 23/09, vyhlášeným pod 202/2009 Sb., pro institut atrakce působnosti senátu plénem Ústavního soudu není místa [což zde platí evidentně i ve vztahu k čl. 1 odst. 1 písm. h) tohoto Sdělení] a samostatného výroku o tom netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu