ECLI:CZ:US:2009:3.US.2266.09.1
sp. zn. III. ÚS 2266/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 9 - Dolní Počernice, Dubenecká 89, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 č. j. 32 Cdo 1779/2008-201, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 č. j. 8 Cmo 351/2007-179 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007 č. j. 21 Cm 323/2001-148 a mezitímnímu rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vyhlášenému dne 10. 6. 1998 pod sp. zn. Rsp 18/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a rozhodčího soudu s tím, že tato rozhodnutí jsou výrazem zjevného vybočení ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 323/2001 se podává, že stěžovatel se žalobou, opírající se o ustanovení §31 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákona o rozhodčím řízení"), u tohoto soudu domáhal zrušení mezitímního rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vyhlášeného dne 10. 6. 1998 a písemně vyhotoveného dne 7. 12. 1998 pod sp. zn. Rsp 18/97. Žalobu odůvodnil tím, že v průběhu rozhodčího řízení došlo ke změně v zastoupení žalovaného Budějovického Budvaru, národního podniku (v rozhodčím řízení "žalující strany"), přičemž tento zástupce (advokát JUDr. Vojtěch Trapl) je zároveň členem předsednictva rozhodujícího rozhodčího soudu, což vyvolává relevantní pochybnosti o podjatosti rozhodců činných v daném rozhodčím řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 21 Cm 323/2001-148 žalobu zamítl. Za rozhodující pokládal, že stěžovatel uplatnil námitku podjatosti rozhodců až při ústním jednání dne 10. 6. 1998, a to teprve po vyhlášení mezitímního rozhodčího nálezu, ačkoli namítaná skutečnost mohla být stěžovateli známa již dříve; v důsledku toho byla námitka podjatosti vznesena opožděně (později, než začal jednat ve věci samé), což pro zrušení rozhodčího nálezu představuje překážku ve smyslu §33 zákona o rozhodčím řízení. Ani z pohledu věcného, dodal soud prvního stupně, by námitka podjatosti neobstála, neboť nepostačí, že rozhodce a "účastník či jeho zástupce jsou současnými nebo bývalými kolegy".
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2007 č. j. 8 Cmo 351/2007-179 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že na základě ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu §4 tohoto zákona) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán rozhodčí smlouvou; otázku včasnosti námitky podjatosti proto podle jeho názoru již nebylo třeba posuzovat.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 6. 2009 č. j. 32 Cdo 1779/2008-201 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť uzavřel, že není důvod k úsudku, že odvolací soud otázku, zda podjatost rozhodce je důvodem zrušení rozhodčího nálezu soudem dle ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, posoudil v rozporu s hmotným právem.
Těžištěm stěžovatelovy argumentace vtělené do ústavní stížnosti je kritika názoru odvolacího soudu, že pochybnosti o nepodjatosti rozhodce nelze uplatnit jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení. Obsáhle poukazuje na zásady, jež byly v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu již dříve vyjádřeny, a zdůrazňuje hledisko objektivní, že totiž postačí, že by "soudce podjatý mohl být"; v tomto smyslu podle jeho přesvědčení je nevyhnutelné interpretovat i dotčené ustanovení. Oproti názoru odvolacího soudu dovozuje, že pod tento důvod zrušení rozhodčího nálezu je nutné podřadit nejen nezpůsobilost být rozhodcem nebo okolnost, že rozhodce nebyl povolán k rozhodování dle rozhodčí smlouvy, resp. ani jinak, nýbrž i takto založený úsudek o rozhodcově podjatosti.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně povinností obecných soudů.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.
Výklad ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení - především pojmu "způsobilost být rozhodcem" - jak si jej osvojil odvolací soud, není neakceptovatelný; koresponduje rovněž s názorem právní nauky, která v rámci způsobilosti stát se rozhodcem rozlišuje podmínky obecně platné, jež představuje zletilost a plná způsobilost k právním úkonům, a podmínky zvláštní, mezi něž se řadí omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů, jimiž jsou kupříkladu inkompatibilita s funkcí soudce obecného či Ústavního soudu, státního zástupce nebo povinnost být zapsán na listině rozhodců, jestliže má rozhodovat rozhodčí soud (srov. Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 2. vydání. ASPI, Praha 2008, s. 179 -181, obdobně též Klein, B., Doleček, M.: Rozhodčí řízení. ASPI, Praha 2007, s. 34 - 35). V komentářové literatuře sice nelze přehlédnout existenci právního názoru, jež podporuje stěžovatel (srov. Bělohlávek, A.: Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. C. H. Beck, Praha 2004, s. 255), avšak ani v případě jeho osvojení by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, neboť - jak správně upozornil soud prvního stupně - tomu brání ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení, tj. okolnost námitky podjatosti opožděně podané. Ostatně též platí, že odlišný názor na interpretaci a aplikaci podústavního práva sám o sobě zásah do ústavně zaručených práv nezakládá.
K tomu je přiléhavé dodat následující.
Za prvé, jak již zaznamenal soud prvního stupně, okolnost, že zástupcem účastníka v rozhodčím řízení je rovněž rozhodce, není (i za předpokladu prosazení právního názoru stěžovatele) ještě - sama o sobě - relevantní; významnou by mohla být až konkrétní osobní vazba rozhodců k takovému zástupci, resp. zvláštní povaha jejich vzájemného vztahu. Stěžovatel tím, že svoji námitku absolutizuje, směřuje k vytvoření neřešitelného stavu, kdy všichni rozhodci rozhodčího soudu by byli ex post vyloučeni z projednání a rozhodnutí sporu, ačkoli tak stanovila rozhodčí smlouva, jíž - na druhé straně - byla vyloučena pravomoc obecných soudů.
Za druhé, stěžovatel přehlíží, že rozhodčí řízení je - co do obsazení rozhodčího soudu, případně určení rozhodců - ve vztahu k poměrům obecného soudnictví specifické, přičemž vzájemné odlišnosti mají podstatný rozměr; zatímco o účastníkově volbě soudce uvažovat nelze, v rozhodčím řízení je nepřehlédnutelný prvek "subjektivnosti" v postavení rozhodců zakomponován již v zásadě, že jsou to procesní strany, které jmenují "svého" rozhodce a ti pak svojí vůlí determinují obsazení rozhodce třetího. Pak lze mít za tomu přiměřené (dostačující), že o stěžovatelově námitce v rozhodčím řízení (a to opakovaně) rozhodl příslušný orgán rozhodčího soudu, neboť tím nelze relevantně namítat, že zde nebylo žádné adekvátní (procesní) ochrany.
A za třetí, oproti stěžovatelovu názoru neplatí, že jím dovolávané právní názory, jež byly vysloveny k podmínkám nestrannosti (nepodjatosti) soudců ve vztahu k zásadám dle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by byly přímo přenositelné do režimu rozhodčího řízení, a to již proto, že rozhodčí řízení pod ochranou těchto ústavněprávních principů není (vůbec), což se podává z již konstantní judikatury Ústavního soudu, jak je ilustrována kupříkladu rozhodnutími ve věcech sp. zn. IV. ÚS 174/02, sp. zn. III. ÚS 460/01, sp. zn. III. ÚS 32/06 anebo naposledy v usnesení ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1425/09. Odtud též plyne, že ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v rozhodčím řízení není (zásadně) přípustná, a to ani kdyby zahrnovala - rovněž - námitku podjatosti rozhodců.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Proto jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu