ECLI:CZ:US:2021:3.US.2306.20.1
sp. zn. III. ÚS 2306/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Právovárečného měšťanstva v Plzni, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, zastoupeného Doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne z 3. června 2020 č. j. 28 Cdo 836/2020-947, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 61 Co 234/2019-828 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. října 2018 č. j. 25 C 109/2015-697, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Plzeňský Prazdroj, a.s., sídlem U Prazdroje 64/7, Plzeň, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 25 C 109/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (I. výrok), a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 9 413 804 Kč (II. výrok) a náklady řízení státu ve výši 2 129,36 Kč (III. výrok).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 559 697,60 Kč (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel pozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem znárodněním ke dni vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále jen "dekret č. 101/1945 Sb."), tedy ke dni 27. 10. 1945, když ke znárodnění Měšťanského pivovaru v Plzni došlo na základě tohoto dekretu ex lege a zveřejnění vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. l., o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, mělo pouze deklaratorní charakter. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že proces znárodnění byl vázán na vyplacení náhrady za znárodněný majetek, a že k nabytí vlastnického práva ke znárodněnému majetku byla nutná intabulace, neboť takové podmínky nebyly zákonem pro nabytí vlastnického práva ke znárodňovanému majetku stanoveny. Krajský soud poukázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3897/2016 a ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), (dále jen "stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05", dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), a uzavřel, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalším majetkovým opatřením, čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných právních předpisů, přičemž stejný závěr se uplatní také v případech vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před obdobím rozhodným z hlediska restitučních předpisů. Nebyl-li tedy stěžovatel osobou oprávněnou dle restitučních předpisů, je využití obecných právních předpisů pouze snahou obejít restituční právní úpravu, neboť jiné historické majetkové křivdy než ty výslovně upravené restitučními předpisy nejsou dnešními právními prostředky odčinitelné.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť z obsahu dovolání nevyplývá, jaké konkrétní procesní právo stěžovatele mělo být v průběhu řízení před odvolacím soudem porušeno, popřípadě ohledně porušení jakého práva, jehož se dopustil v řízení okresní soud, nezjednal krajský soud nápravu. Skutečnost, že krajský soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá podle Nejvyššího soudu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Dovolání neshledal Nejvyšší soud přípustné ani z hlediska argumentace stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť nesprávné obsazení soudu je zmatečnostním důvodem upraveným v §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., a argument o nesprávném obsazení soudu (samosoudcem či senátem) tudíž sám o sobě není s to přivodit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a není ani způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele, podle které se nyní posuzovaná věc odlišuje od dřívější věci, v jejímž rámci byla předběžná otázka tvrzeného vlastnického práva stěžovatele k předmětným pozemkům z pohledu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zkoumána usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3897/2016.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že znárodnění majetku nastalo ex lege na základě dekretu č. 101/1945 Sb., tedy v roce 1945, proto se dovoláním domáhal toho, aby v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešená právní otázka byla Nejvyšším soudem posouzena jinak, a to postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, tedy aby věc byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Dle stěžovatele je argumentace krajského soudu a Nejvyššího soudu, že znárodnění nastalo již dnem vyhlášení znárodňovacího dekretu, v rozporu s nálezem ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87), nálezem ze dne 29. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 524/98 (N 82/22 SbNU 193), nálezem ze dne 31. 1. 2003 sp. zn. IV. ÚS 208/2000 (N 16/29 SbNU 123) a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1347/2005 všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání neoprávněně, když stěžovatel přípustnost dovolání řádně vymezil a spojil ji se svými základními právy, kterým je podle stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) Nejvyšší soud povinen poskytovat ochranu. Stěžovatel označuje výklad restitučních zákonů, jak jej provedly obecné soudy, za pojímání restitučních předpisů jako fakticky vyvlastňovacích, brání-li jejich existence navrácení majetku, který byl sice fakticky státem nebo státní organizací ovládán, ale ve skutečnosti k přechodu či převodu vlastnického práva na stát nedošlo, či majetku, na který se restituční zákony nevztahovaly - tedy znárodněného před 25. 2. 1948. Odvolávají-li se obecné soudy na stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, stěžovatel si je vědom jeho obsahu, podává však ústavní stížnost se záměrem změny jeho aplikace tak, aby bylo v souladu se základními hodnotami demokratického právního řádu. Stěžovatel je názoru, že Ústavní soud se může v současném personálním složení distancovat od protiústavního výkladu, že restituční zákony v roce 1991 legalizovaly dřívější neoprávněné získání majetku státem, který sice měl stát ve svém držení, ale právně na něj nepřešel, což je vyvlastnění majetku bez náhrady. Aplikovaly-li soudy dekret č. 101/1945 Sb. tak, že Měšťanský pivovar v Plzni podléhal tomuto znárodnění ex lege přímo z dekretu, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že dekret stanovuje, že se neznárodňují podniky patřící společenstvům výdělkovým a hospodářským. Měšťanstvo vzniklo v roce 1842, dříve než byl přijat v roce 1873 zákon o společenstvech výdělkových a hospodářských. I když nebylo měšťanstvo založeno podle zákona z roku 1873, je zřejmé, že bylo založeno jako společenstvo vlastníků právovárečných domů, za účelem společného provozování výroby piva. Tedy účelem měšťanstva bylo provozování výdělkové a hospodářské činnosti. Není tedy důvod, aby se pro materiální podobnost nevztáhl odkaz v dekretu na vyloučení výdělečných a hospodářských společenstev ze znárodnění analogicky i na měšťanstvo. Stěžovatel dále namítá, že znárodňovací proces nebyl řádně dokončen, když byla sice vydána vyhláška č. 26/1946 Ú.l., ta však jen určovala, že se znárodnění vztahuje na Měšťanský pivovar v Plzni, ale nestanovovala rozsah znárodnění. O tom, jsou-li splněny podmínky pro znárodnění, rozhodoval ministr výživy, bez jeho rozhodnutí nebyl jiný orgán oprávněn autoritativně určit, že daný podnik podléhá znárodnění dle dekretu. To se v dané věci nestalo, neboť výměr č. j. 128.230/V-1948 ze dne 29. 12. 1948 nevydala ministryně výživy, nýbrž (rozhodnutím úředníka Dr. Guttmanna) Ministerstvo výživy, tedy subjekt k tomu nepříslušný. Vzhledem k tomu nelze mít zestátňovací proces za ukončený, právní účinky zestátnění nastat nemohly a tudíž ani vlastnické právo k zestátňovanému podniku nemohlo přejít na stát. Toto stanovisko odpovídá judikatuře Ústavního soudu, podle níž rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění byla svěřena výlučně do rukou příslušného resortního ministra (anebo ve zvláštních případech vládě) s tím, že osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, případně za jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky
6. Na žádost vedlejší účastnice jí Ústavní soud zaslal ústavní stížnost, aby se k ní mohla vyjádřit. Vedlejší účastnice ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr a je neopodstatněná, neboť stěžovatel není oprávněným z restitučních předpisů, jejichž obcházení určovacími žalobami je dle konstantní judikatury Ústavního soudu nepřípustné. Vedlejší účastnice poukazuje na skutečnost, že totožnými argumenty stěžovatele se Ústavní soud již zabýval v tzv. smíchovské kauze, kdy stěžovatel rovněž tvrdil, že znárodnění nemovitostí neproběhlo v souladu s předpisy, pročež k nim údajně nikdy neztratil vlastnické právo. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17 uvedl, že by neustále opakovaná argumentace stěžovatele ohledně vad znárodnění měla význam pouze při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů, dle kterých však stěžovatel není oprávněnou osobou. Všechny závěry uvedené v rozhodnutích v kauze tzv. smíchovských pozemků a potvrzené Ústavním soudem ohledně znárodnění historického majetku stěžovatele jsou s ohledem na totožný skutkový základ a zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí relevantní i pro nyní posuzovanou věc. Vedlejší účastnice nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že závěr napadených rozhodnutí je v rozporu s nálezy sp. zn. II. ÚS 405/98 či sp. zn. IV. ÚS 524/98, když se podle stěžovatele stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 vůči těmto nálezům nevymezuje a jeho výroková část neřeší právní okolnosti znárodňovacího procesu (tedy zda nastalo ex lege či bylo završeno až rozhodnutím příslušného ministra). Vedlejší účastnice je naopak přesvědčena, že citované nálezy nejenže nejsou v rozporu s citovaným stanoviskem, ale jsou s nimi v souladu, neboť v nich bylo explicitně uvedeno, že k převodu vlastnického práva na stát došlo ex lege na základě dekretu prezidenta republiky dnem účinnosti dekretu, přičemž prováděcí správní akt měl ryze deklaratorní účinky. V nedávné judikatuře pak Ústavní soud tento závěr potvrdil (viz např. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3077/19 nebo usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20).
7. Stěžovatel ve své replice setrvává na názoru, že měly-li by výklad a aplikace restitučních předpisů vést k tomu, že Česká a Slovenská Federativní republika, a posléze Česká republika, legalizovala nabytí vlastnictví státu k veškerému v minulosti protiprávně odňatému majetku účinností restitučních předpisů, pak by se prizmatem již tehdy účinného článku 11 odst. 4 federální Listiny základních práv a svobod jednalo o vyvlastnění. Ústavně konformní výklad a aplikace restituční legislativy a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 tak musí být podle stěžovatele takové, že stát účinností restitučních předpisů nabyl vlastnictví pouze a jen k majetku, který byl zákonodárcem výslovně zahrnut do pozitivního restitučního práva, s tím, že osoby, které nebyly jako osoby oprávněné zahrnuty do restituční legislativy, se mohou domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu na základě obecných předpisů. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že si porevoluční parlament i exekutiva byly vědomy skutečnosti, že s ohledem na specifika tehdejšího podniku Měšťanský pivovar v Plzni je třeba se s plzeňskými právovárečníky dohodnout na věcném řešení. Potřebou majetkového vyrovnání s plzeňskými právovárečníky se dne 6. 5. 1994 zabývala i Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Žádné ze skupin, která byla totalitní mocí protiprávně nebo nespravedlivě majetkově poškozena, s výjimkou církví, nebyla v souvislosti s hledáním porevolučního řešení majetkového vyrovnání věnována taková pozornost, jako plzeňským právovárečníkům, bohužel i přesto však k faktickému majetkovému vyrovnání se stěžovatelem nedošlo. Stěžovatel dále uvádí, že tzv. smíchovská kauza není s tzv. plzeňskou kauzou shodná, neboť ve smíchovské kauze bylo předmětem žaloby zřízení věcného břemene stěžovateli jakožto historickému vlastníku pozemku, předmětem plzeňské kauzy je určení vlastnictví k pozemkům a stavbám ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud se v odmítavém usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17 aplikací relevantního hmotného práva vůbec nezabýval, a v odůvodnění usnesení se omezil v podstatě na závěr, že neměl-li stěžovatel postavení vlastníka předmětných nemovitostí, nebyla tak dána ani nezbytná podmínka zřízení věcného břemene a obecné soudy nemohly rozhodnout jinak, než způsobem pro stěžovatele nepříznivým.
8. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas s výší nákladů řízení, které mu byly přiznány k náhradě, a které zahrnují odměnu za zastoupení vedlejší účastnice advokátem v celkové výši 10 533 199 Kč (náklady řízení za řízení nalézací a odvolací představují částku 9 973 501,60 Kč, náklady dovolacího řízení částku 559 697,60 Kč). Náklady v uvedené výši jsou podle přesvědčení stěžovatele zjevně nespravedlivé a hrubě nemravné, a stěžovatel, jakožto subjekt státem "okradený", nedisponuje majetkem, který by mu umožnil je zaplatit.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předně konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva).
11. Podstatou argumentace předestřené v ústavní stížnosti je vymezení se proti závěrům stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 "se záměrem změny jeho aplikace tak, aby toto stanovisko bylo v souladu se základními hodnotami demokratického právního řádu". Ústavně souladný výklad si stěžovatel představuje tak, že restituční zákony by se vztahovaly pouze na vrácení majetku, který patřil státu, a představují jakési dobrodiní, kdy se stát dobrovolně rozhodne majetek vrátit, avšak v případě majetku, který stát jen fakticky ovládal, ale majetek na něj jako na vlastníka nepřešel, "nemůže být o žádném dobrovolném dobrodiní řeč, nýbrž by byla právní povinnost státu v rámci obnoveného demokratického režimu právního státu vrátit nepoctivou držbu takového majetku právoplatnému vlastníku". Uvedený výklad by se uplatnil i ve věci stěžovatele, neboť v případě Měšťanského pivovaru v Plzni sice byla vydána vyhláška č. 26/1946 Ú.l., ta však nebyla deklaratorní, ale byla součástí znárodňovacího procesu, který nelze s ohledem na skutečnost, že výměr čj. 128.230/V-1948 ze dne 29. 12. 1948 nevydala ministryně výživy, nýbrž Ministerstvo výživy, považovat za ukončený, tudíž právní účinky zestátnění tohoto podniku nastat nemohly, a vlastnické právo k zestátňovanému podniku nemohlo přejít na stát. Zmocnil-li se stát přesto Měšťanského pivovaru v Plzni, učinil tak neoprávněně.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
13. Tak tomu je i v posuzované věci, kdy o ústavní stížnosti stěžovatele obdobného obsahu rozhodoval Ústavní soud ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 2624/17. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 3897/2016-999, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, které se opíralo o závěr, že k podání žaloby na vypořádání neoprávněné stavby nebyl stěžovatel aktivně legitimován, neboť není vlastníkem pozemků, na nichž byly stavby zřízeny, a to proto, že tyto pozemky coby součást majetkové podstaty podniku "Měšťanský pivovar v Plzni" byly znárodněny podle dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., kdy obnovení vlastnického práva stěžovatele k pozemkům bylo by možné toliko na základě restitučních předpisů, jež však na zmírnění stěžovatelem pociťované křivdy nepamatují. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle které ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou prosazení svých nároků domáhat podle obecného předpisu, a dodal, že uvedený závěr byl aprobován i judikaturou Ústavního soudu a rozšířen jí na případy, v nichž došlo ke ztrátě vlastnického práva před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů (tj. před 25. 2. 1948), a zvláštní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05). Nejvyšší soud zdůraznil, že jeho rozhodovací praxe je také ustálena v závěru, že zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence lze dosáhnout pouze prostřednictvím restitučních předpisů. Shora citované závěry vztáhl Nejvyšší soud i na věc stěžovatele, v níž "žalobní návrh sice nezní přímo na určení vlastnictví, ale kdy je pro rozhodnutí věci taktéž určující zejména vyřešení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem, jež byly (měly být) žalobci v poválečné době znárodněny podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. a kdy své tvrzení o vlastnickém právu zakládá žalobce právě na zpochybnění zániku vlastnictví (a jeho nabytí státem) tímto znárodněním. Argumentaci dovolatele, že k zániku vlastnictví nedošlo pro konkrétně v dovolání rozváděná pochybení při znárodnění, jež je uplatňována mimo rámec restitučních předpisů, nelze proto přikládat právní relevanci". Nejvyšší soud se zabýval také úvahami stěžovatele o závaznosti stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, které označil za bezcenné a ryze akademické nejenom proto, že shora uvedené závěry jsou též výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit, ale i proto, že na závěry zpochybňovaného stanoviska navázal Ústavní soud i ve své další nálezové judikatuře.
14. V usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17, jehož závěry jsou stěžovateli známy, a proto na ně stačí pro stručnost jen odkázat, Ústavní soud posuzoval argumentaci stěžovatele založenou na tvrzení, že ačkoliv velmi podrobně odůvodnil, že jeho majetek nikdy nebyl řádně znárodněn před termínem, který určuje tzv. restituční tečku (opět s argumentací, že o předmětu i rozsahu zestátnění mohl rozhodnout pouze a jen ministr výživy jako orgán státu sui generis), obecné soudy jeho tvrzení relevantně nezvážily a spolehly se na úvahu o tom, že není možné se takto bránit cestou mimo restituční předpisy, a Nejvyšší soud dokonce stěžovatelovu argumentaci posoudil jako irelevantní. V bodech 41 až 44 ústavní stížnosti stěžovatel (stejně tak jako v replice v nyní posuzované věci) zdůraznil, že potřebou majetkového vyrovnání s plzeňskými právovárečníky se v minulosti zabývala Poslanecká sněmovna i vláda.
15. V citovaném usnesení Ústavní soud přisvědčil závěru Nejvyššího soudu, že podstatná část argumentace stěžovatele předestřená v řízeních před obecnými soudy a zopakovaná v ústavní stížnosti směřuje k otázkám znárodnění, které však nebyly v probíhajícím řízení relevantní a měly by význam pouze při posuzování věci prizmatem restitučních předpisů, podle kterých však stěžovatel není oprávněnou osobou. Se stěžovatelem není možno souhlasit v tom, že by se Ústavní soud v citovaném usnesení aplikací relevantního hmotného práva vůbec nezabýval. Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nad rámec výše uvedeného přistoupily rovněž k posouzení tvrzených vlastnických nároků stěžovatele. Na jejich postupu přitom Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah, když výslovně uvedl, že se obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně a podrobně vypořádaly a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě.
16. Nelze přitom přijmout názor stěžovatele, že odmítl-li Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2017č. j. 28 Cdo 3897/2016-999 dovolání jako nepřípustné, nemohl se pak vyjadřovat k jakýmkoliv "právně významným otázkám", respektive že k takovým závěrům nemůže Ústavní soud přihlížet. V citovaném usnesení Nejvyšší soud se ve značném rozsahu zabýval právě otázkou uplatnitelnosti (stěžovatelem tvrzeného) vlastnického nároku podle obecných předpisů v konkurenci s předpisy restitučními, a uzavřel, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s rozhodovací praxí i judikaturou Ústavního soudu. Naopak závěr, že stěžovatel není legitimován ve sporu o vypořádání neoprávněné stavby, odůvodnil dovolací soud jednou větou tak, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí v důsledku pozbytí vlastnického práva poválečným znárodněním.
17. Taktéž v nyní posuzované věci Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku, a odkázal na stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, ve kterém Ústavní soud odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se za použití obecných občanskoprávních institutů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, nikoli tedy způsoby stanovenými restitučními předpisy (relevanci úvahám stěžovatele o závaznosti a aplikovatelnosti stanoviska Nejvyšší soud nepřiznal). Kromě závěru krajského soudu o nemožnosti uplatnit tvrzenou nápravu majetkové křivdy prostřednictvím určovací žaloby podle obecných předpisů občanského práva měl Nejvyšší soud za souladný se svou ustálenou rozhodovací praxí (a rovněž judikaturou Ústavního soudu) i závěr, že ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege, a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu.
18. Je tedy zřejmé, že se stěžovatel podanou ústavní stížností domáhá vypořádání shodných námitek, jaké předložil Ústavnímu soudu již ve věci sp. zn. II. ÚS 2624/17. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 28 Cdo 3897/16 i v nyní napadeném usnesení shodným způsobem s odkazem na stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 odůvodnil, že domáhat se ochrany vlastnického práva zpochybněním právních skutečností, na základě nichž došlo k zániku vlastnického práva před rokem 1948, lze pouze cestou restitučních předpisů. Zpochybňuje-li stěžovatel závaznost citovaného stanoviska a navrhuje, aby se Ústavní soud v současném personální složení distancoval od výkladu, podle kterého restituční zákony legalizovaly neoprávněný zisk majetku státem, jenž sice měl stát v držení, ale nepřešel na něj, Ústavní soud upozorňuje, že závaznost vykonatelných nálezů (a tím spíše pak stanoviska pléna Ústavního soudu) ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého. Z toho důvodu je nutno stěžovatelem citované nálezy sp. zn. II. ÚS 405/98, sp. zn. IV. ÚS 524/98 a sp. zn. IV. ÚS 208/2000, přijaté před účinností stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, vykládat v souladu s tímto stanoviskem, byť se vůči nim přímo nevymezuje.
19. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005. Citovaným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání směřující proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta určovací žaloba, týkající se vlastnictví k nemovitostem, ohledně nichž sice v období 1945-1948 nedošlo v žádném konfiskačním řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. (ani podle dekretu č. 108/1945 Sb.) k vydání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu o konfiskaci nemovitostí, takže v uvedeném období nedošlo k dovršení konfiskace majetku, ale v dalším období (po 25. 2. 1948) přešly tyto nemovitosti na stát, byť bez existujícího právního úkonu a stát s těmito nemovitostmi, převzatými bez právního důvodu začal disponovat a nakládat jako s vlastními. Žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený i rozsudkem odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, nebylo možno dle Nejvyššího soudu označit za rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešící otázku v rozporu s hmotným právem, protože tu nešlo o opodstatněný a včas uplatněný restituční nárok, jímž by podle právního řádu České republiky, jmenovitě podle předpisů speciálně upravující restituční nároky, bylo jedině možné dosáhnout zjednání nápravy žalobcem tvrzené majetkové křivdy.
20. Jde-li o otázku nákladů řízení, Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Uvedené platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
21. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel při jednání před okresním soudem dne 6. 9. 2018 navrhl, aby soud, bude-li stěžovatel neúspěšný, použil §150 o. s. ř. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že listiny, které při jednání předložil (prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, návrh na rozdělení zisku ze dne 28. 5. 2018) a soudu zaslaná roční zpráva s účetní závěrkou stěžovatele za rok 2017 prokazují, že stěžovatel (na rozdíl od vedlejší účastnice) není schopen nést náklady řízení ze svého. Podáním ze dne 16. 10. 2018 se k tomuto návrhu stěžovatele vyjádřila vedlejší účastnice tak, že stěžovatelem uvedený důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. nemůže obstát, neboť podle judikatury Ústavního soudu uvedené ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, nýbrž k odstranění nepřiměřené tvrdosti, čímž je myšlen výjimečný případ či důvody hodné zvláštního zřetele. Žádné takové důvody však stěžovatel neuvedl, a omezil se pouze na tvrzení o svých majetkových poměrech.
22. Okresní soud v napadeném rozsudku důvody pro užití §150 o. s. ř. neshledal s odůvodněním, že to, že stěžovatel nevlastní majetek v takovém rozsahu, z něhož by byl schopen zaplatit náklady sporu vítězné straně, a naopak vedlejší účastnice vlastní rozsáhlý majetek, nepovažuje za důvod zvláštního zřetele hodný. Tuto skutečnost si měl stěžovatel podle okresního soudu uvědomit ještě před zahájením velmi nákladného sporu, když mohl předpokládat vznik značných nákladů, pokud zahájil řízení o miliardový majetek, a navíc byl v poslední fázi řízení poučen ve smyslu judikaturních závěrů týkajících se výpočtu odměny nákladů řízení. Naopak by bylo krajně nespravedlivé, aby účastník, který pouze bránil svá práva a v řízení byl zcela úspěšný, si musel nést náklady, které v řízení účelně vynaložil, ze svého. S tímto závěrem okresního soudu vyjádřil stěžovatel nesouhlas ve svém odvolání, k němuž pak zaujala vedlejší účastnice stanovisko ve vyjádření k odvolání, kdy označila žalobu stěžovatele za šikanózní, vedenou snahou o obcházení restitučních předpisů a nerespektování závěrů stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05. Taktéž krajský soud v napadeném rozsudku důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. neshledal. V dovolání proti rozsudku krajského soudu předložil stěžovatel ohledně použití §150 o. s. ř. argumentaci shodnou jako v ústavní stížnosti. Ani dovolací soud neshledal žádný důvod neaprobovat tarifní hodnotu předmětu sporu podle §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jejíž užití přesvědčivým způsobem odůvodnil okresní soud a akceptoval i krajský soud (zde Nejvyšší soud odkázal na bod 13 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Dovolací soud (s odkazem na bod 12 odůvodnění rozsudku krajského soudu) rovněž uvedl, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění moderačního oprávnění soudu podle §150 o. s. ř.
23. Ústavní soud má za to, že soudy všech stupňů dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč ohledně náhrady nákladů řízení rozhodly výše uvedeným způsobem, v napadených výrocích o nákladech řízení proto Ústavní soud neshledal ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel. Stěžovatel svou argumentaci ohledně nákladů řízení uplatňoval již od počátku soudního řízení, přičemž obecné soudy se jí řádně zabývaly. Poukazoval-li stěžovatel pouze na svou neschopnost z důvodu finanční situace uhradit náklady řízení, není možno po obecných soudech požadovat, aby takový argument jakýmkoliv způsobem promítly do výsledku řízení či je snad zohlednily při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
24. Uvádí-li nyní stěžovatel v ústavní stížnosti, že vedlejší účastnici přiznané náklady řízení jsou zjevně nespravedlivé a hrubě nemravné, neboť stěžovatel, jakožto subjekt státem "okradený", nedisponuje majetkem, který by mu umožnil náklady řízení ve výši 10 533 199 Kč zaplatit, nelze než poukázat na skutečnost, že soudy při rozhodování o nákladech řízení vycházely z §142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, náleží právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Co do výpočtu jednotlivých úkonů právních služeb jsou nákladové výroky (podle §151 odst. 2 o. s. ř.) řádně odůvodněny, ostatně ani stěžovatel v tomto smyslu ničeho nenamítá.
25. Odkazuje-li stěžovatel na závěr nálezu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 851/07 (N 139/53 SbNU 731), podle kterého ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít, není zřejmé, jak uvedený právní názor podporuje argumentaci ústavní stížnosti. Závěry citovaného nálezu jsou naopak v souladu se závěrem okresního soudu v nyní posuzované věci, podle kterého by bylo nespravedlivé, aby procesně úspěšné vedlejší účastnici nebyly přiznány náklady řízení jen s ohledem na nepříznivou majetkovou situaci stěžovatele. Nepřípadným je taktéž odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 545/2013, ve kterém Nejvyšší soud použil při rozhodování o nákladech dovolacího řízení §150 o. s. ř., když přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak i k obsahu vyjádření k dovolání dovolatelů, obsahujícímu jen odkaz na právní závěry z obdobného rozhodnutí dovolacího soudu řešícího v podstatě věc obdobné právní povahy. V první řadě, jak bylo výše uvedeno, stěžovatel odůvodňoval před okresním soudem návrh na použití §150 o. s. ř. pouze odkazem na listiny prokazující jeho nepříznivou majetkovou situaci. Nicméně i přes tuto skutečnost okresní soud při rozhodování o nákladech řízení k okolnostem věci přihlížel, když uvedl, že to byl stěžovatel, kdo zahájil dané řízení, v němž se domáhal určení svého vlastnického práva k majetku, jehož zapsaným vlastníkem je vedlejší účastnice a jež dosahuje velmi značné hodnoty, což muselo být stěžovateli ještě před podáním žaloby zřejmé. Vedlejší účastnice musela vynaložit veškeré úsilí, aby uspěla v řízení a své vlastnické právo ochránila, tedy vznikly jí dosti vysoké náklady v souvislosti s jejím právním zastoupením. Ani okolnosti věci tedy zjevně nesvědčily ve prospěch stěžovatele.
26. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími obecných soudů, nesouhlasí s jejich výkladem stanoviska sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, jak je dlouhodobě ustáleno judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20), a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Přesvědčení stěžovatele o tom, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá jeho představě, však důvodnost ústavní stížnosti samo o sobě nezakládá, a to tím spíše, že právní závěry, na kterých soudy v posuzované věci založily odůvodnění svých rozhodnutí, shledal Ústavní soud již dříve ústavně souladnými.
27. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu