ECLI:CZ:US:2019:3.US.2405.16.1
sp. zn. III. ÚS 2405/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Zdeňky Koudelkové a Ivana Valo, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Cdo 1171/2016-343 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. října 2015 č. j. 36 Co 23/2015-322, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Petry Novosádové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2014 č. j. 16 C 180/2004-291 vyhověl žalobě původně podané právními předchůdci stěžovatelů proti právním předchůdcům vedlejší účastnice a "povolil nezbytnou cestu jako služebnost ve prospěch vlastníků nemovitosti pozemku zastavěná plocha a nádvoří o výměře 293 m2, jehož součástí je budova stavba pro rodinnou rekreaci k. ú. Český Dub, a to pro chůzi a jízdu automobily do hmotnosti 3,5 t v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. 1158-285/2012, vyhotoveným firmou GEOKART v. o. s., ověřený Ing. Tomášem Brhelem dne 7. 11. 2012, k částem pozemku p. č. X1, p. č. X2 a p. č. X3, vše k. ú. Český Dub, zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Liberec s tím, že vlastník těchto pozemků je povinen tuto služebnost strpět" a současně uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici jednorázovou úplatu ve výši 240 000 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nemají jiný přístup ani příjezd ke svým nemovitostem než přes pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice. Přístup k nemovitostem navrhovaným způsobem a v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. 1158-285/2012 již historicky existoval a byl užíván a realizován i právními předchůdci stěžovatelů. Současně okresní soud dospěl k závěru, že škoda, která by zřízením věcného břemene vznikla vedlejší účastnici, nepřevýší výhodu nezbytné cesty pro stěžovatele. Předmětný pozemek parcelní číslo X1, přes který mělo být věcné břemeno mimo jiné vedeno, má charakter ostatní plochy, nikoli uzavřeného dvora a od sousedních pozemků je oddělen pouze dřevěným plotem; není proto důvod, aby k němu nebylo věcné břemeno zřízeno.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice shora označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl. Krajský soud se neztotožnil se závěry okresního soudu, když zdůraznil, že není rozhodné, jak je pozemek označen v katastru nemovitostí, ale jak je fakticky užíván; pozemek parcelní číslo X1, v katastru označený jako ostatní plocha, je přitom podle krajského soudu fakticky užíván jako uzavřený dvůr. Nadto krajský soud uvedl, že za situace, kdy vedlejší účastnice nabídla stěžovatelům k odkoupení část pozemku parcelní číslo X2, je zde k dispozici řešení méně zatěžující vlastníka pozemku, pročež podle §1032 odst. 2 občanského zákoníku není namístě žalobě vyhovět.
4. Následné dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když veškeré námitky stěžovatelů označil za nedůvodné nebo neopodstatněné, neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že je třeba hledat řešení, jež nejméně zasahuje do vlastnického práva vedlejší účastnice (v podrobnostech viz níže).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že napadené rozhodnutí krajského soudu pro ně bylo zcela překvapivé, neboť bylo založeno na argumentech, na něž nemohli v průběhu řízení reagovat, resp. se k nim vyjádřit. Na str. 6 napadeného rozsudku tak krajský soud konstatuje, že k předmětné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelů neexistoval historický přístup, což však podle stěžovatelů není pravda, o čemž ostatně svědčí skutečnost, že v opačném případě by tato stavba nemohla být vybudována, udržována a rekonstruována. Vyjádřit se stěžovatelé nemohli ani k další klíčové úvaze krajského soudu, že navrhují vést přístup přes uzavřený prostor ani nemohli prezentovat svoje přesvědčení, že tvrzená nabídka odkupu pozemku jejich situaci nikterak neřeší. Nadto stěžovatelé namítají, že krajský soud označil odhad obchodní společnosti ABL Expert spol. s r. o. na realizaci přístupové cesty přes nabízený pozemek za nadsazený, aniž by tento svůj závěr řádně odůvodnil. Krajskému soudu navíc stěžovatelé vytýkají, že nedodržel zásadu bezprostřednosti dokazování, když - na rozdíl od okresního soudu - neprovedl místní šetření, resp. ohledání na místě samém (v této souvislosti stěžovatelé poukazují na závěry uvedené v bodě 8. odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1626/15). S odkazem na nálezy ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181), ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 2809/09 (N 59/56 SbNU 631), ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175), ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12 (N 92/69 SbNU 435) a ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2316/13 (N 58/76 SbNU 785) pak stěžovatelé namítají, že krajský soud postupoval v rozporu s §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), když je řádně neseznámil se svým právním náhledem na věc. Mimo výše uvedené stěžovatelé namítají, že v řízení před okresním soudem docházelo k nedůvodným průtahům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je - potenciálně ústavněprávně relevantní - tvrzení stěžovatelů, že krajský soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť je neseznámil se svým náhledem na věc, respektive jim nedal možnost se k tomuto náhledu vyjádřit. Stěžovatelé se přitom vedle výše odkazovaných nálezů Ústavního soudu dovolávají poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., jež jim mělo být krajským soudem upřeno.
9. Jakkoli je možno vnímat, že napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatele překvapivé (ve smyslu jim - oproti předchozímu rozsudku okresního soudu - nepříznivé), nešlo o překvapivost, jež by představovala porušení jejich základních procesních práv prizmatem konstantní judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelé totiž přehlížejí, že krajský soud napadeným rozhodnutím (na rozdíl od věcí, ze kterých vycházely některé jimi dovolávané nálezy) plně respektoval výsledek dokazování, ke kterému dospěl okresní soud, na jeho základě však dospěl k odlišnému právnímu závěru, což mu ovšem příslušná ustanovení občanského soudního řádu umožňují.
11. Dovolávají-li se stěžovatelé §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ztrácejí ze zřetele skutečnost, že tam upravená poučovací povinnost míří na situace, kdy (stručně řečeno) žalobce buď předložil nedostatečná skutková tvrzení, nebo neoznačil dostatečné množství důkazů, na jejichž podkladě míní prokázat svá skutková tvrzení (resp. sporné skutečnosti), nebo případně nastala situace, kdy má soud za to, že věc je po právní stránce třeba hodnotit odlišně než ji hodnotí žalobce, a v důsledku toho je třeba, aby - k jeho návrhu - doplnil dokazování. Jinými slovy, veškeré ustanoveními §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. předvídané situace, kdy soudu vzniká poučovací povinnost, mají předcházet tomu, aby účastník řízení nebyl - bez poučení - v řízení neúspěšný toliko proto, že nedostál své povinnosti tvrdit v řízení podstatné skutečnosti a označit k nim adekvátní důkazy. To však není situace, ke které by v posuzované věci v řízení před krajským soudem došlo.
12. Nadto krajský soud postavil svoje právní závěry na argumentech, jež obsahovalo odvolání vedlejší účastnice, tudíž stěžovatelé měli možnost se k nim vyjádřit, a rozhodnutí krajského soudu již z tohoto důvodu není možno hodnotit jako překvapivé.
13. Dospěl-li krajský soud k závěru, že pozemek parcelní číslo X1 je fakticky uzavřený a oplocený, vyšel ze skutkového zjištění okresního soudu (stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí opak), ale - na rozdíl od okresního soudu - se řídil právním závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1274/2003, podle kterého není rozhodné, jak je daný pozemek označen v katastru nemovitostí, ale jak je fakticky užíván. Podle Ústavního soudu tak krajský soud nehodnotil okresním soudem provedené důkazy odlišně, a proto není namístě považovat stěžovateli odkazované nálezy za nálezy, jejichž závěry by měly dopad do posuzované věci.
14. Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatelů, že krajský soud označil odhad obchodní společnosti ABL Expert spol. s r. o. na realizaci přístupové cesty přes nabízený pozemek za nadsazený, aniž by tento závěr řádně odůvodnil, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že tento závěr vychází ze stanoviska soudního znalce (viz str. 7 napadeného rozsudku).
15. Jelikož právní hodnocení věci, ke kterému krajský soud dospěl, plně odpovídá jak §1032 odst. 2 občanského zákoníku, tak závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaného pod č. 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je již otázka, zda inkriminovaná přístupová cesta historicky existovala, bez významu; i kdyby proto krajský soud učinil tento dílčí skutkový závěr v rozporu s provedenými důkazy, nemohl efektivně porušit základní procesní práva stěžovatelů.
16. Namítají-li stěžovatelé nedůvodné průtahy v řízení před okresním soudem, postačí připomenout, že tato skutečnost bez dalšího nemůže zpochybnit ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí.
17. Přestože stěžovatelé petitem ústavní stížnosti napadají rovněž usnesení Nejvyššího soudu, žádné námitky proti němu nevznášejí. Pouze pro úplnost proto Ústavní soud poznamenává, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů nad zákonem předvídaný rámec. Z kopie dovolání, již stěžovatelé k ústavní stížnosti taktéž přiložili, totiž vyplývá, že Nejvyšší soud měl prostor je odmítnout pro vady, neboť v něm absentuje způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatelé spatřují jeho přípustnost, když toliko logicky konfúzním způsobem tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se soud "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla"; onu právní otázku však stěžovatelé v dovolání nijak nekonkretizují. Uvedenou skutečnost přešel velkoryse Nejvyšší soud v napadeném usnesení tím, že se otázce přípustnosti vůbec nevěnoval a pouze věcně vypořádal jednotlivé námitky stěžovatelů. Je proto zjevné, že Nejvyšší soud tímto svým postupem nemohl poškodit základní práva stěžovatelů.
18. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatelé porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázali; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu