ECLI:CZ:US:2015:4.US.2316.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2316/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové - ze dne 18. března 2015 sp. zn. IV. ÚS 2316/13 ve věci ústavní stížnosti Lili Kladenské, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013, jimiž byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba o určení vlastnictví a nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství vydaných v její restituční věci, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. července 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala jako oprávněná osoba podle §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") vydání rozhodnutí o určení vlastnictví k pozemku dle PK st. p. č. X1 o výměře 909 m2 s domem č. p. Y1 v k. ú. Jundrov (dle KN část st. p. č. X2 s domem č. p. Y2 v k. ú. Pisárky) a pozemku dle PK st. p. č. X3 o výměře 78 m2 s domkem v k. ú. Jundrov (dle KN část p. č. X4 v k. ú. Pisárky), vše zapsáno na původní knihovní vložce č. Y1, a tím i v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno sp. zn. 105/93/3-RZN ze dne 13. října 2005 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu sp. zn. 44877/05-17170/Mu ze dne 29. prosince 2005.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") není v souladu s ustanovením §247 odst. 2 o. s. ř. přípustná, neboť řádný opravný prostředek (odvolání) podaný stěžovatelkou proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. října 2005 byl ze strany Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu v jeho rozhodnutí ze dne 29. prosince 2005 jako opožděný zamítnut. Pro úplnost je možno dodat, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Brno sp. zn. 105/93/3-RZN ze dne 13. října 2005 byl dříve zamítnut návrh stěžovatelky na vydání shora označených nemovitostí, a to s odkazem na rozhodnutí ministra zemědělství sp. zn. 2953/2004-11000 ze dne 26. května 2004 (přijato dle §17 odst. 6 zákona o půdě, ve znění do 31. prosince 2012), podle něhož předmětné nemovitosti nemají zemědělský charakter, tudíž se zákon o půdě na ně nevztahuje.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 zamítl, shledávaje sice dovolání stěžovatelky přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 31. prosince 2012, nicméně nedůvodným. Podle názoru dovolacího soudu nebyl v posuzované věci správně aplikován §247 odst. 2 ve spojení s §250g odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pozemkový úřad Brno ve svém rozhodnutí ze dne 13. října 2005 poučil účastníky řízení o možnosti podat opravný prostředek (odvolání) k Ústřednímu pozemkovému úřadu podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, chybně, protože v daném případě řešil již otázku hmotněprávní (samotný předmět restitučního řízení), a měl je tedy poučit o možném podání žaloby k soudu ve smyslu speciálního ustanovení §9 odst. 6 zákona o půdě. Žalobu o vlastnictví ke sporným nemovitostem podle části páté o. s. ř. je pak třeba posuzovat podle hmotného práva. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil závěru obecných soudů o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení, resp. z důvodu neprojednání odvolání stěžovatelky nadřízeným správním orgánem pro opožděnost. Maje na zřeteli zásadu hospodárnosti řízení, dovolací soud současně však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů nižších instancí a vrácení věci k dalšímu řízení. Takovýto postup nepovažoval za účelný, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že právním předchůdcům stěžovatelky byl předmětný majetek odebrán na podkladě rozhodnutí Finančního odboru Městského národního výboru Brno sp. zn. Fin/3-ev.č.98/61/88Eng ze dne 11. června 1962, vydaného v souladu s vládním nařízením č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ve spojení s prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Jak dovolací soud dále uvedl, na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým či movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. se vztahuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, v jehož intencích ovšem stěžovatelka nepostupovala. Z řečeného Nejvyšší soud následně dovodil, že stěžovatelka se svou žalobou uplatněnou ve smyslu zákona o půdě nemůže být úspěšná.
S výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů stěžovatelka nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. Uvedla, že svůj restituční nárok považuje za legitimní a doložila jej nesčetnými důkazy svědčícími o prokazatelně zemědělském charakteru sporných nemovitostí v době jejich přechodu na stát. Od obecných soudů stěžovatelka podle svých slov pak oprávněně očekávala, že meritorně tento nárok projednají, tj. objektivně zhodnotí všechny dostupné důkazy a přezkoumají rozhodnutí ministra zemědělství sp. zn. 2953/2004-11000 ze dne 26. května 2004, které je svým charakterem rozhodnutím o předběžné otázce a podkladem pro konečné rozhodnutí pozemkového úřadu. Nestalo se tak, neboť nejprve soudy prvního a druhého stupně její žalobu neprávem odmítly pro nepřípustnost dle §247 o. s. ř. a posléze dovolací soud pochybil, když jejich rozhodnutí nezrušil s odkazem na zásadu účelnosti a hospodárnosti řízení. Nejvyšší soud tímto povýšil zmíněnou zásadu nad oprávněný zájem stěžovatelky řádného projednání věci nezávislým soudem. Své rozhodnutí přitom založil na nesprávném právním závěru o nutnosti aplikace zákona č. 403/1990 Sb. na daný případ, kdy zcela pominul argumentaci stěžovatelky opírající se o pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Co 388/2008, podle níž předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodné době bez právního důvodu, s čímž zákon č. 403/1990 Sb. vůbec nepočítá. Přechod souvisejících nemovitostí na stát bez právního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě byl navíc konstatován i v pravomocném rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 34 C 268/2005-221 ze dne 17. července 2012. Popsané skutečnosti vedly stěžovatelku k názoru, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces.
II.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Brně, nemaje k dispozici příslušný spisový materiál, odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí s tím, že není dán důvod pro jeho zrušení. Pro úplnost dodal, že stěžovatelka podala ve věci návrh na obnovu řízení.
Krajský soud v Brně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu podotkl, že čl. 11 Listiny zaručuje ochranu vlastnickému právu již konstituovanému, nikoli pouze tvrzenému nároku na ně, který sám o sobě chráněn není. V daném případě se stěžovatelka u správních orgánů a u soudu domáhala právě "jen" nároku na vznik vlastnického práva k nemovitostem podle restitučních předpisů, které nejsou koncipovány jako obnova původního stavu, ale jako nabytí vlastnictví dohodou oprávněných a povinných osob, resp. rozhodnutím příslušného státního orgánu, s účinky ex nunc. Stěžovatelka rovněž využila svého práva zakotveného v čl. 36 Listiny a soudy o její žalobě a opravných prostředcích v mezích stanovených zákonem rozhodly. Na podkladě toho krajský soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelkou označená základní práva nebyla jím vydaným usnesením dotčena, pročež navrhl, aby Ústavní soud stížnostní návrh odmítl, případně jej zamítl.
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy ve zřejmé snaze docílit přezkumu správnosti jí uplatněných tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Dovolací soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (správně: usnesení), které podle jeho názoru stěžovatelkou namítané ústavněprávní předpisy neporušuje.
Česká republika - Státní pozemkový úřad se v podání ze dne 17. října 2014 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdal. V dalším odkázal na svá vyjádření založená ve spise s tím, že považuje napadená rozhodnutí za správná.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice sdělila, že stěžovatelka ve věci podala návrh na povolení obnovy řízení a zřejmě i žalobu pro zmatečnost. Samotnou ústavní stížnost stěžovatelky označila pak za zjevně neopodstatněnou, neboť podle jejího mínění nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky. Vedlejší účastnice nepřisvědčila stěžovatelčinu tvrzení, že postup dovolacího soudu i soudů nižších stupňů byl formalistický a že odmítly její nárok meritorně projednat. Právě dovolací soud se věcí z meritorního hlediska zabýval, když zkoumal, zda vůbec bylo možné restituční nárok stěžovatelky, uplatněný dle zákona o půdě, považovat za důvodný, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Vedlejší účastnice se zcela ztotožnila s jeho postupem, zastávajíc názor, že skutečně nelze považovat za hospodárné vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jehož výsledek by byl stejný - nevyhovění žalobnímu návrhu pro jeho nedůvodnost. Stěžovatelka podle vedlejší účastnice nemůže oprávněně očekávat úspěch ve věci, uplatnila-li svůj nárok dle zákona o půdě, neboť sporný majetek nemá zemědělský charakter, jak o této předběžné otázce bylo rozhodnuto příslušným správním orgánem ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě, a do režimu uvedeného zákona tudíž nespadá. V této souvislosti je potom nerozhodné, zda stát odňal předchůdcům stěžovatelky vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., tj. byl by dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., nebo se nemovitostí zmocnil bez právního důvodu, což by znamenalo postup podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť ani podle jednoho z uvedených restitučních předpisů stěžovatelka svůj nárok v daném řízení neuplatnila. K poukazu stěžovatelky na řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 268/2005 vedlejší účastnice uvedla, že jeho předmětem byly jiné nemovitosti, které správní orgán na rozdíl od nyní řešené věci považoval za zemědělský majetek, což je ze skutkového hlediska odlišný případ. Co se týče řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Co 388/2008, vedlejší účastnice podotkla, že se jednalo o klasické řízení o určení vlastnictví, byť ke stejným nemovitostem, když primárně byla řešena otázka poměru restitučních předpisů k obecnému občanskému zákoníku, nicméně přesto se soud i sama stěžovatelka (v postavení žalobkyně) vyjádřily v tom smyslu, že aplikace zákona o půdě je vyloučena, když se nejedná o zemědělský majetek ve smyslu vzpomínaného zákona.
V replice, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014, stěžovatelka setrvala na stanovisku, podle něhož je podaná ústavní stížnost důvodná pro porušení čl. 36 Listiny. Opakovaně zdůraznila, že rozhodnutí správního orgánu - Pozemkového úřadu Brno sp. zn. 105/93/3-RZN ze dne 13. října 2005 nebylo dosud kvalifikovaně přezkoumáno. Současně se ohradila proti tvrzení, že se Nejvyšší soud zabýval meritem věci, kteréžto rozhodování mu ostatně ani nepřísluší. Dále stěžovatelka zpochybnila právní závěry dovolacího soudu poukazem na soudní praxi, která postup podle zákona o půdě v případě zemědělského majetku, u něhož byl v minulosti uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb., ač tomu bránilo jeho ustanovení §2, nevylučuje. Stěžovatelka konečně připomněla, že v řízení nabídla k prokázání svého tvrzení o zemědělském charakteru sporných nemovitostí dostatek důkazů, žádný z nich však nebyl obecnými soudy proveden.
III.
Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
V projednávané věci stěžovatelka proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2011 a rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2011 podala, kromě žaloby na obnovu řízení, také žalobu pro zmatečnost, což Ústavnímu soudu sdělila až v replice k vyjádření účastníků řízení ze dne 19. prosince 2014. Přestože žaloba pro zmatečnost je procesním opravným prostředkem ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a brání věcnému přezkumu ústavní stížnosti, shledal Ústavní soud v tomto konkrétním případě, s ohledem na hospodárnost řízení a nutnost zabránění zbytečným průtahům v jeho řízení, stížnostní návrh přípustným [obdobně Ústavní soud postupoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 71/65 SbNU 9)]. Ověřil si totiž, že stěžovatelkou podaná žaloba pro zmatečnost není ze zákona přípustná.
Stěžovatelka uplatnila jednak zmatečnostní důvod vymezený v ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., v souladu s nímž lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení, případně kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Druhý stěžovatelkou uváděný zmatečnostní důvod dle §229 odst. 3 o. s. ř. lze směřovat výlučně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 484/97 ze dne 28. srpna 1997, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Usnesení krajského soudu potvrzující rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost [§250g odst. 1 písm. c) o. s. ř.] není tedy zjevně způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 3, ale ani dle §229 odst. 4 o. s. ř.
IV.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda těmito rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil naříkané soudní akty, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v ní mimo jiné podrobila kritice způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011.
K přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 560/08 ze dne 11. listopadu 2009 (N 236/55 SbNU 283). Při této příležitosti připomněl, že se jedná o činnost omezenou, a to po stránce kvantitativní i kvalitativní. "Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř., které omezuje přezkum v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že jej lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy vázán dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, či usnesení sp. zn. 33 Odo 649/2005 a sp. zn. 33 Odo 1172/2005, dostupné na www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá, že v případě námitky nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí."
Shora vymezené principy lze bezezbytku aplikovat i na nyní souzenou věc, v níž se Nejvyšší soud kromě stěžovatelčiny námitky nesprávného právního posouzení věci spočívajícího ve vadném závěru obou obecných soudů o nenaplnění podmínek pro projednání žaloby podané dle části páté o. s. ř. zabýval i meritorním řešením věci ve smyslu určení restitučního důvodu a užití restitučních předpisů, čemuž však navrhovatelka v dovolání nijak neoponovala, neboť daná otázka nebyla předmětem řízení před obecnými soudy. Popsaným postupem dovolací soud zcela jednoznačně vykročil z rámce své přezkumné pravomoci vymezené uplatněným dovolacím důvodem.
Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování Nejvyššího soudu si v tomto případě vyžádala skutečnost, že nerespektování ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. nalezlo negativní odraz v rovině ústavních záruk spravedlivého procesu. Na postup Nejvyššího soudu je totiž možno nahlížet z hlediska porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. V usnesení sp. zn. II. ÚS 4809/12 ze dne 5. února 2013 [na něž se odkazuje v nálezech sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. března 2013 (N 40/68 SbNU 413), sp. zn. I. ÚS 3844/12 ze dne 22. května 2013 (N 92/69 SbNU 435) a sp. zn. I. ÚS 3269/12 ze dne 25. července 2013 (N 133/70 SbNU 237), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud prohlásil, že "postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup ... Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu ..." Judikatura Ústavního soudu se v této souvislosti obvykle zabývá situací vzniklou v odvolacím řízení a opakovaně proto charakterizuje překvapivé rozhodnutí jako rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat, a to z důvodu zásadní změny právního názoru odvolacího soudu, přičemž důsledkem takovéhoto rozhodnutí může být porušení základních práv účastníka řízení. Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. září 2012 (N 152/66 SbNU 289) uvedl, že pokud "odvolací soud zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné." V principu lze však odkázat i na nález sp. zn. I. ÚS 3271/12 ze dne 4. dubna 2013 (N 50/69 SbNU 45), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, který shledal překvapivým rozhodnutí dovolacího soudu, neboť "neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatelka tak nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky, které uplatnila až v ústavní stížnosti (deklaratorní zápis údajů do obchodního rejstříku). Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům přitom vyplývá mimo jiné z faktu, že dovolatel svým dovoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěly soudy prvního a druhého stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v dovolání. Argumentace dovolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému odvolacímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává dovolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda dovolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní."
V posuzované věci Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (srov. ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012), přičemž tak učinil na podkladě posouzení právní otázky soudy nižších instancí dosud neřešené. Před soudy prvního i druhého stupně byla rozhodující otázka naplnění procesních předpokladů projednání žaloby jako takové a teprve v dovolacím řízení bylo přikročeno ke zvážení merita věci, v rámci něhož za klíčovou otázku Nejvyšší soud považoval identifikaci ve věci aplikovatelného restitučního předpisu. V této konstelaci měl však - pod aspektem naznačených kautel - dovolací soud účastníky řízení se svým možným novým právním náhledem na věc minimálně seznámit a před svým rozhodnutím jim dát šanci se k tomuto názoru vyjádřit. Za daných okolností se jako vhodnější jevil i postup, který by vyústil ve vydání kasačního rozhodnutí. Meritem věci se totiž Nejvyšší soud zabýval jako jediný z obecných soudů, tedy de facto suploval funkci nalézacího soudu, kterážto role mu ovšem nepřísluší.
Excesivní povaha pochybení dovolacího soudu je navíc umocňována skutečností, že jím přijatý závěr o nutnosti aplikace zákona č. 403/1990 Sb. se vymyká do té doby ve věci zastávanému právnímu názoru, podle něhož k přechodu sporných nemovitostí na stát došlo bez právního důvodu. Takto rozhodl Krajský soud v Brně ve stěžovatelkou zmiňovaném rozsudku č. j. 49 Co 388/2008-210 ze dne 16. prosince 2009, vydaném v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, či Městský soud v Brně v rozsudku č. j. 34 C 268/2005-221 ze dne 17. července 2012, na jehož podkladě se stěžovatelka stala vlastnicí zahrady obklopující sporné nemovitosti, která byla právním předchůdcům stěžovatelky odebrána ze stejného titulu jako ostatní nemovitosti. Přestože Nejvyšší soud byl na existenci odlišného právního názoru na věc stěžovatelkou v dovolání upozorněn, nijak na něj nereflektoval.
Jak již bylo shora naznačeno, Ústavní soud považuje za součást práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Jelikož tomuto požadavku Nejvyšší soud nedostál, odepřel tím stěžovatelce její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pokud jde o rozhodování Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, postup jmenovaných soudů kritizoval již dříve Nejvyšší soud, s nímž se v tomto ohledu Ústavní soud ztotožňuje. V dané věci obecné soudy nesprávně aplikovaly §247 odst. 2 ve spojení s §250g odst. 1 písm. c) o. s. ř., v důsledku čehož odmítly věcně se zabývat žalobou stěžovatelky. Uvedené nelze kvalifikovat jinak, než jako porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud vyslyšel stěžovatelčin návrh na zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně též z důvodu procesní ekonomie. Ke kasaci obou napadených usnesení by s ohledem na zjištěné vady musel nevyhnutelně v dalším řízení přistoupit i Nejvyšší soud.
Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 41 C 67/2006-70 ze dne 19. ledna 2011, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 177/2011-127 ze dne 29. srpna 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2061/2012-152 ze dne 8. dubna 2013 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud závěrem dodává, že svým nálezem nikterak nepředjímá, k jakému rozhodnutí obecné soudy ve věci samé dospějí, neboť by tím v rozporu s principem subsidiarity ústavněprávního přezkumu zasahoval do jejich rozhodovací činnosti. Bude záležet výlučně na obecných soudech, jakým způsobem posoudí otázku aplikace restitučních předpisů, případně charakter sporných nemovitostí, učiní-li tak na podkladě řádně provedeného procesu a současně s respektem k právu účastníků řízení na plné uplatnění jejich námitek.