ECLI:CZ:US:2010:3.US.2424.09.1
sp. zn. III. ÚS 2424/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti Náboženské matice, IČ: 00052914, se sídlem Thákurova 3, 160 00 Praha 6, právně zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, 530 03 Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 69 Co 632/2008-204 ze dne 21. 5. 2009 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 22 C 212/2007-146 ze dne 26. 6. 2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Santis Invest s.r.o., IČ: 49705652, se sídlem Sokolovská 161/7, Praha 8 - Karlín, právně zastoupené Mgr. Pavlem Prázným, advokátem, se sídlem Krakovská 22, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 14. září 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatelka tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušeny zásady demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a postuláty ochrany základních práv a svobod soudní mocí dle čl. 4 Ústavy, protože vedlejší účastník soudu doručil své vyjádření až po lhůtě stanovené podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), soud neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, paušálně aplikoval stanoviska Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. a č. 13/2006 Sb., a chybně posoudil naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva stěžovatelky.
II.
3. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis. Podává se z něj, že se stěžovatelka domáhala žalobou na určení vlastnictví u Okresního soudu v Olomouci výroku, kterým by byla určena vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitostí. V té době byla v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí jako vlastník zapsána Česká republika, resp. statutární město Olomouc, a to podle zápisů provedených na základě listiny ze dne 20. 6. 1956. Stěžovatelka spatřovala naléhavý právní zájem na určení vlastnictví především v tom, že je veřejnoprávní institucí, z čehož z povahy věci plyne, že naléhavý právní zájem eo ipso dán je, a dále v tom, že je zapotřebí uvést do souladu stav zápisů v katastru nemovitostí se skutečností.
4. Nalézací soud žalobu zamítl s tím, že na požadovaném určení naléhavý právní zájem dán není, neboť tento procesní prostředek ochrany práva je svojí povahou nástrojem preventivní ochrany subjektivního práva, jehož účelem je předejít stavům nejistoty; tam, kde k porušení již došlo, není tento prostředek na místě, neboť nemůže být naplněn jeho účel.
5. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a v odůvodnění zdůraznil, že právní vztahy k nemovitostem nebyly přezkoumávány meritorně. K věcnému projednání žaloby nebyl naplněn předpoklad naléhavého právního zájmu; k jeho existenci žalobce sice tvrdil právně významné skutečnosti, k jejichž prokázání navrhoval provedení předestřených důkazů, avšak ty by nebyly s to zvrátit právní názor soudu, že nemůže být naplněna preventivní funkce žaloby.
6. Stěžovatelka usoudila, že proti rozhodnutím nemůže brojit dalšími opravnými prostředky, a to ani mimořádnými, a proto proti rozhodnutí odvolacího soudu podala ústavní stížnost.
III.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva. V takových případech pravomoc Ústavního soudu dána je.
8. Otázkou naléhavého právního zájmu v souvislosti s náležitým poučením podle ustanovení §118a o. s. ř. se konstantně vypořádává soustava obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem. Ten např. v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2388/2009 dne 30. září 2009 judikoval, že "založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. (srov. k tomu dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, in www.nsoud.cz)." Obdobně tomu bylo v rozsudku zmíněného soudu sp. zn. 29 Odo 1069/2003 ze dne 27. července 2005: "Soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř." Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2180/2008 ze dne 25. listopadu 2009 plyne, že "Za těchto okolností může dotčený účastník (...), uplatnit v odvolacím řízení bez omezení nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Vada řízení spočívající v porušení ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení, neboť vzhledem k ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud."
9. Konečně Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1030/2008 ze dne 29. září 2009 dovodil, že "Rozhodne-li soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud. Jestliže tak neučiní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalované se však v daném směru poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně nedostalo a uvedené pochybení neodstranil ani odvolací soud; tím zatížil řízení vadou, ke které dovolací soud musel přihlédnout z úřední povinnosti."
10. V tomto kontextu je judikatorní činnost Nejvyššího soudu zdejším soudem aprobována a podporována; za jiných okolností by tedy nedostatek resp. absence náležitého poučení účastníka soudem v procesní situaci, kdy je zákon vyžaduje, představoval vadu řízení, která by byla způsobilá dosáhnout takové intenzity, při níž by mohlo dojít k ohrožení příp. porušení ústavním pořádkem garantovaných práv.
11. V souzeném případu by však zásah ze strany Ústavního soudu nevedl k jinému výsledku, než jakého bylo dosud ve sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem dosaženo; znamenal by tedy jen zbytečné prodloužení sporu a zatížení nejen samotných účastníků, ale i obecných soudů. Výsledek této úvahy je dán především restitučním zákonodárstvím a bohatou rozhodovací praxí Ústavního soudu, kterým byl počin zákonodárce judikatorně rozveden.
12. Je zapotřebí zdůraznit, že požadavek stěžovatelky na ochranu tvrzeného vlastnického práva má svůj původ ve skutkových okolnostech založených v tzv. rozhodném období, tj. v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v němž jsou určité právní vztahy upraveny předpisy obecnými - občanskoprávními a předpisy zvláštními - tzv. restitučními. Jestliže v uvedené době přešlo vlastnictví k věcem, ohledně nichž byla žaloba stěžovatelky podána, na stát, pak se právní režim ochrany takto tvrzeného práva řídí výlučně restitučním zákonodárstvím; jak zmíněno, ve vztahu k předpisům obecného práva občanského zákony speciálními. Rozsah a způsob nápravy křivd spáchaných v rozhodné době spočívá výlučně v rukou zákonodárce a ani Ústavní soud nemůže jeho činnost suplovat; tato úvaha nemůže být pro stěžovatelku žádné novum.
13. Zatímco pro osoby fyzické byly procesní postupy upraveny příslušnými zákony, pro osoby právnické, včítaje to i osobu stěžovatelky, taková (obecná) úprava přijata nebyla. Ostatně k této otázce se Ústavní soud široce vyjádřil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. listopadu 2005, v němž konstatoval (ve vztahu k zákonu č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého), že "k vlastnické obnově lze v takovém případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně."
14. Ústavní soud ve zmíněném stanovisku uzavřel, že "na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá."
15. Z uvedeného je tedy patrné, že ač v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy všechny formální náležitosti, jež zákon stanoví, náprava spočívající toliko v poskytnutí chybějícího poučení, by nemohla vést k meritornímu úspěchu stěžovatelky, neboť naléhavý právní zájem by stěžovatelka nikdy nemohla prokázat.
16. Prokázání naléhavého právní zájmu je conditio sine qua non stran možnosti věcného přezkoumání právních (zde procesních) úkonů vedlejšího účastníka a jejich vliv na výsledek sporu; bez dalšího tak postrádá význam, aby Ústavní soud hodnotil chování vedlejšího účastníka spočívajícího ve (snad) opožděné reakci učiněné k výzvě Okresního soudu v Olomouci.
IV.
17. S ohledem na výše citované je proto třeba konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, jimiž se již zabýval a s nimiž se řádným způsobem také vypořádal odvolací soud.
18. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu