ECLI:CZ:US:2020:3.US.2455.19.1
sp. zn. III. ÚS 2455/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 29 NSČR 89/2017-B-406 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2017 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 4 VSOL 1500/2016-B-306, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) VOKD, a. s., sídlem Nákladní 3179/1, Ostrava, a 2) Insolvenční agentura, v. o. s., sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci vedlejší účastnice 1) jako dlužnice, jejíž insolvenční správkyní byla jmenována vedlejší účastnice 2), I. výrokem usnesení ze dne 4. 10. 2016 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014-B-287 souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění ve výši 1 919 601,07 Kč stěžovatelce jako zajištěné věřitelce a II. výrokem vedlejší účastnici 2) uložil vyplacení tohoto výtěžku do 15 dnů od právní moci usnesení. Výrokem III. usnesení byla vedlejší účastnici 2) povolena záloha na odměnu ve výši 153 408,69 Kč. Krajský soud v odůvodnění zejména vyšel z toho, že na přezkumném jednání konaném dne 5. 9. 2014 byla zjištěna pohledávka stěžovatelky.
3. K odvolání vedlejší účastnice 2) bylo usnesení krajského soudu změněno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 1. 2017 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 4 VSOL 1500/2016-B-306 tak, že souhlas k vydání výtěžku zpeněžení stěžovatelce se neuděluje. Vrchní soud v odůvodnění zejména vycházel ze zjištění, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 11. 3. 2014, že úpadek vedlejší účastnice 1) byl zjištěn dne 13. 6. 2014, že pohledávka stěžovatelky byla zjištěna ve výši 25 183 038,33 Kč jako podmíněná pohledávka z bankovních záruk, včetně zajištění pohledávkami vedlejší účastnice 1) z vkladu na běžném účtu, a že předmětná pohledávka stěžovatelky ve výši 1 919 601,07 Kč vznikla až plněním zajištěného věřitele z bankovní záruky ve dnech 9. 3. 2015 a 28. 4. 2015. Z odůvodnění dále vyplývá závěr, že zajištění předmětné pohledávky stěžovatelky vzniklo současně se vznikem zajištěné pohledávky, což vrchní soud opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011. S ohledem na §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění do 30. 5. 2017 (dále jen "insolvenční zákon"), jímž je upraven vznik práva na uspokojení ze zajištění po zahájení insolvenčního řízení, a na §248 odst. 2 insolvenčního zákona upravujícího neúčinnost práva na uspokojení ze zajištění, je-li zjištěný úpadek řešen konkursem, dospěl vrchní soud k závěru, že vedlejší účastnice 2) neměla v době konání přezkumného jednání důvod zpochybňovat právo stěžovatelky na uspokojení ze zajištění, neboť v tomto okamžiku nebylo dosud rozhodnuto o způsobu řešení úpadku. Účinky prohlášení konkursu nastaly až ke dni 1. 7. 2015, tímto dnem se rovněž stalo neúčinným právo stěžovatelky na uspokojení ze zajištění. Návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění podala vedlejší účastnice 2) až dne 11. 4. 2016. Na tomto místě je v odůvodnění zdůrazněno, že vedlejší účastnice 2) sama navrhovala výtěžek nevydávat. Vrchní soud se rovněž vypořádal s argumentací stěžovatelky zpochybňující oprávnění vedlejší účastnice 2) jako insolvenční správkyně k podání odvolání.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), měly podle stěžovatelky zakládat otázky, zda je insolvenční správce oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud zcela vyhověl návrhu insolvenčního správce a udělil mu souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, zda je insolvenční správce oprávněn za použití §248 insolvenčního zákona měnit výsledky přezkumného jednání, ačkoliv mu důvody případné neúčinnosti byly známy již při tomto přezkumném jednání, a jak má být vykládán princip akcesority zástavního práva k podmíněným zajištěným pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení. V této souvislosti dodala, že zjištění přihlášené pohledávky zapsané v seznamu přihlášených pohledávek zakládá pro věřitele podle §192 odst. 3 a §312 odst. 4 insolvenčního zákona vykonatelný exekuční titul, proto vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu. Za nepřiléhavý rovněž označila poukaz vrchního soudu na dřívější judikaturní závěry, neboť skutkové stavy v jimi posuzovaných věcech jsou odlišné. Sama naopak odkázala na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 579/2003, zejména na závěr, že insolvenční soud i insolvenční správce jsou vázáni závěry přezkumného jednání. K akcesoritě zástavního práva stěžovatelka uvedla, že vznik zajištění k okamžiku vzniku zajištěné pohledávky není obsažen v právní úpravě, přičemž jej sama právní úprava ani nepředpokládá.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. KSOS 34 INS 6537/2014, 29 NSČR 89/2017-B-406 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. K první otázce formulované stěžovatelkou Nejvyšší soud uvedl, že vedlejší účastnice 2) podala soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení stěžovatelce jako zajištěné věřitelce nikoliv o své vlastní vůli, nýbrž na základě pokynu insolvenčního soudu. Z tohoto podání je však zřejmý zjevný nesouhlas s takovým postupem. Za dané situace pak nelze odvolání vedlejší účastnice 2) ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř. označit jako podané někým, jehož návrhu bylo soudem prvního stupně plně vyhověno. K druhé otázce Nejvyšší soud odkázal na závěry vyslovené ve svém dřívějším usnesení ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 16/2011, přičemž dovozuje, že stěžovatelka tyto závěry ve svém dovolání zkresluje, domnívá-li se, že účinky §248 odst. 2 dopadají pouze do sféry hmotného práva. Podle Nejvyššího soudu dopadají i na poměry insolvenčního řízení. Nejvyšší soud dále, a to opět i s odkazem na dříve vyslovené závěry, vyvrátil tvrzení stěžovatelky, že výsledek přezkumného jednání je pro insolvenční soud i insolvenčního správce konečný a nezměnitelný. K poslední otázce vztahující se k akcesoritě zástavního práva u podmíněných zajištěných pohledávek Nejvyšší soud odkázal na ustálené judikaturní závěry, že zástavní právo zajišťující pohledávku, která vznikne teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je závislý na splnění odkládací podmínky, vznikne nejdříve dnem vzniku této zajištěné pohledávky. Nejvyšší soud se v posledním bodu odůvodnění rovněž soustředil na dopady novelizace §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona ke dni 1. 6. 2017. Vzhledem k vydání usnesení vrchního soudu ke dni 26. 1. 2017 nemohla mít změna insolvenčního zákona v nyní posuzované věci žádný vliv na správnost tohoto rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy odděleně zaměřuje svoji argumentaci na tvrzené porušení práva vlastnit majetek a porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
7. K porušení práva na soudní ochranu v prvé řadě uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu se nevypořádává s její argumentací o rozpornosti dosavadní judikatury o okamžiku vzniku zástavního práva. Z ní má podle stěžovatelky zejména vyplývat, že zástavní právo zajišťující budoucí pohledávku existuje od samého počátku, avšak jeho realizační funkce se prosadí teprve dnem vzniku pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1424/2005). Z pozdějšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, z nějž při rozhodování v nyní posuzované věci obecné soudy rovněž vycházely, však vyplývá, že zástavní právo vzniká současně se vznikem zajišťované pohledávky. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že závěry prezentované v tomto rozsudku byly široce kritizovány odbornou právnickou veřejností a na jejich potenciální negativní následky reagoval dokonce i zákonodárce novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. Stručný odkaz na jiná rozhodnutí stěžovatelka považuje za nedostatečný a opět uvádí, že ve svém dovolání se věnovala mimo jiné otázce, proč závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 nelze užít v nyní posuzované věci a v insolvenčním řízení vůbec. Nadto doplňuje, že v napadeném usnesení citovaná judikatura se vztahovala nikoliv k řízení podle insolvenčního zákona, ale podle dřívějšího právního předpisu. Ústavní stížnost dále obsahuje tvrzení stěžovatelky o podání odvolání neoprávněným subjektem, konkrétně vedlejší účastnicí 2) jako insolvenční správkyní, jejímuž návrhu bylo krajským soudem vyhověno. Nejen z právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu, ale rovněž z judikatury (srov. usnesení vrchního soudu ze dne 11. 5. 2010 č. j. 3 VSPH 232/2010-A-17) má vyplývat závěr, že k podání odvolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím soudu prvního stupně nastala újma, která je odstranitelná zrušením v odvolacím řízení. V nyní posuzované věci podle stěžovatelky vedlejší účastnici 2) v řízení žádná újma nevznikla a ani vzniknout nemohla.
8. Jde-li o porušení práva vlastnit majetek, odkazuje stěžovatelka na právní úpravu vzniku zástavního práva jak podle dřívější právní úpravy obsažené v §157 odst. 1 a §159 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, tak i podle platné právní úpravy obsažené v §1316 a §1335 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z níž vyplývá, že zástavní právo vzniká uzavřením smlouvy, resp., jde-li o vznik zástavního práva k nemovitým věcem, vzniká vkladem do katastru nemovitostí. Tuto úpravu stěžovatelka označuje za zcela pregnantní, neposkytující žádný prostor pro odchylnou interpretaci. V nyní posuzované věci a věcech řešených rozhodnutími, na něž napadené usnesení Nejvyššího soudu odkazuje, naopak soudy dospěly k odlišnému závěru, který však podle stěžovatelky nemá zákonnou oporu. K tomuto závěru dále doplňuje, že jeho následkem je neexistence zástavního práva k budoucí pohledávce jako druhu zástavních práv. V této souvislosti stěžovatelka obsáhle rozvádí zásadu akcesority, k níž zejména dovozuje, že ani v jejím důsledku nelze odpírat užití uvedených ustanovení, a to tím spíše, že výjimky z jejich aplikace byly zákonodárcem v právní úpravě výslovně uvedeny. Stěžovatelka rovněž uvádí, že zásadu akcesority nelze povyšovat nad zákonnou právní úpravu. Absurdní důsledky Nejvyšším soudem prezentovaných názorů pak podle ní mají spočívat např. v tom, že ve veřejných seznamech budou zapsána neexistující práva a že u existujících práv nebude možné určit okamžik jejich vzniku. Další nedostatek napadených usnesení má spočívat v pozdějším vyslovení neexistence zajištění pohledávky, byť zajištění bylo řádně a zcela zjištěno na přezkumném jednání. Z ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 16/2011) vyplývá, že účelem §248 odst. 2 insolvenčního zákona je reagovat pouze na právně významné skutečnosti, k nimž došlo až po konání přezkumného jednání. V nyní posuzované věci podle stěžovatelky k žádné takové skutečnosti nedošlo. Závěrem této části argumentace stěžovatelka provádí test proporcionality, z nějž má vyplývat neústavnost napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů o neúčinnosti jejího práva na uspokojení ze zajištění, a to v insolvenčním řízení. Podle §248 odst. 2 ve spojení s §245 insolvenčního zákona platí, že prohlášením konkursu se stávají neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Jde-li o argument stěžovatelky o podání odvolání neoprávněným účastníkem, §218 písm. b) o. s. ř. uvádí, že odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k jeho podání není oprávněn. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že posouzení neúčinnosti vzniku zajištění pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení, bez ohledu na to, zda jde o zajištění k pohledávce budoucí či nikoliv, jakož i posouzení subjektivní přípustnosti odvolání, jsou otázkami běžného zákona, jehož výklad a užití jsou zásadně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud do řešení těchto otázek zpravidla neingeruje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Stejné lze vyslovit rovněž o vzniku zástavního práva, který je rovněž upraven na zákonné úrovni.
13. V nyní posuzované věci je v prvé řadě nutno uvést, že otázkou subjektivní přípustnosti odvolání se řádně zabýval již vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení (srov. zejména č. l. 4), kdy uzavřel, že usnesením krajského soudu sice bylo formálně vyhověno návrhu vedlejší účastnice 2), která s ním však sama nesouhlasila a podala jej pouze na základě pokynu krajského soudu jako soudu insolvenčního. Z obsahu tohoto návrhu navíc vyplývalo zdůvodnění nutnosti jeho nevyhovění. Tuto argumentaci vzal za svou i Nejvyšší soud (srov. zejména č. l. 8 napadeného usnesení), který na základě uvedeného uzavřel, že návrh podaný vedlejší účastnicí 2), která sama požaduje nevydání výtěžku stěžovatelce, nelze považovat za návrh na vydání výtěžku, kterému navíc bylo krajským soudem vyhověno. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky rovněž uvádí, že předpokladem subjektivní nepřípustnosti odvolání není pouze potenciál způsobení újmy účastníkovi prvostupňového řízení, ale rovněž i nevyhovění podanému návrhu, a to nikoliv ve smyslu jeho formálního označení, nýbrž ve smyslu materiálního obsahu.
14. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává rovněž argumentace ve prospěch závěru, že neúčinnými mohou být také práva zcela zjištěná na přezkumném jednání. V nyní posuzované věci bylo přihlédnuto i ke skutečnosti, že přezkumné jednání se konalo dne 5. 9. 2014, zatímco účinky konkursu nastaly ke dni 1. 7. 2015. I proto Nejvyšší soud a vrchní soud dospěly k logickému závěru, že byly naplněny znaky skutkové podstaty §248 odst. 2 insolvenčního zákona, jehož účinky nastupují právě k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o řešení úpadku konkursem. Předmětem tohoto ustanovení tak není přehodnocení zjištění pohledávek provedeného na přezkumném jednání, jak prezentuje stěžovatelka v ústavní stížnosti.
15. K nejrozsáhlejšímu bodu stěžovatelčiny argumentace týkající se akcesority zástavního práva, v souvislosti s nímž Nejvyššímu soudu rovněž vytýká nedostatky v odůvodnění, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud skutečně odkazuje zejména na své závěry prezentované v rozsudku ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, nicméně nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by si Nejvyšší soud nebyl vědom jejího odlišného názoru či její kritiky těchto závěrů. Na tomto místě Ústavní soud upozorňuje, že předmětem dovolacího řízení je pouze právní stránka věci, a to ve smyslu důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávného právního posouzení. Při dovolacím přezkumu je rovněž třeba přihlédnout k předpokladům přípustnosti dovolání, jímž podle §237 o. s. ř. je vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jinými slovy, a to s přihlédnutím k nyní posuzované věci, Nejvyšší soud nerozhoduje věc samu, nýbrž se soustředí výhradně na to, zda se odvolací soud držel dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení soustředil právě na otázku, zda vrchní soud při svém rozhodování vycházel z aktuální rozhodovací praxe či nikoliv, resp. zda rozhodnutí, na něž odkazoval, jsou přiléhavá. Takovou argumentaci zvolila sama stěžovatelka v dovolání a právě s touto její argumentací se Nejvyšší soud vypořádal. Jde-li o stěžovatelkou uváděnou kritiku zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 odbornou právnickou veřejností, je třeba upozornit, jak činí i sám Nejvyšší soud, že prezentované závěry nebyly judikaturně překonány a byly vysloveny i v další rozhodovací praxi (srov. např. rozsudek ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 1970/2012, rozsudek ze dne 30. 11. 2017 sp. zn. 29 Cdo 4746/2015, usnesení ze dne 10. 10. 2018 sp. zn. 29 Cdo 1970/2012, usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 NSCR 89/2017).
16. K akcesoritě zástavního práva se váže i další část ústavněprávní argumentace stěžovatelky, a to v otázce, zda závěry Nejvyššího soudu a vrchního soudu mají zákonný podklad, zejména jde-li o stěžovatelkou citovaná ustanovení soukromoprávních kodexů, která podle jejího přesvědčení upravují vznik zástavního práva výslovně, bez možnosti jakékoliv odchylky. Mimo jiné ze stěžovatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 1424/2005 vyplývá, že je třeba rozlišovat vznik zástavního práva a jeho realizační funkce, která se prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí, v zástavní smlouvě označená zajišťovaná pohledávka. V tomto smyslu je třeba vykládat i §248 odst. 2 insolvenčního zákona, který nehovoří o vzniku zástavního práva, nýbrž o získání práva na uspokojení ze zajištění. Logickým výkladem lze dospět k závěru, že toto právo může existovat pouze tehdy, existuje-li pohledávka. Zdůraznění rozlišení je zřejmé i z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu (srov. č. l. 7).
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu