ECLI:CZ:US:2013:3.US.2465.11.1
sp. zn. III. ÚS 2465/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Hajského, zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem Divišova 882, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2011, čj. 25 Cdo 631/2009-473, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2008, čj. 26 Co 483/2007-434, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. června 2007, čj. 26 C 231/2004-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku likvidace nepotřebných materiálů v rámci konkurzu prohlášeného na jeho bývalou obchodní partnerku, u které měl stále uskladněn majetek značné hodnoty. Neodborným postupem správkyně konkurzní podstaty (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) tak byla stěžovateli způsobena škoda ve výši 754 495 Kč. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") dne 20. června 2007 žalobu z části (dřevěné kozy, dřevěné regály a drtě - materiál suchomasty a slivenec) zamítl, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat vlastnictví předmětného majetku, a výrokem II. zároveň konstatoval, že stěžovatelův nárok je na zbytek majetku (mramorové kostičky) co do základu dán, ale výše způsobené škody bude určena později.
Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i žalovaná včas odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. června 2008 vyhověl odvolání žalované a stěžovateli přikázal uhradit žalované náklady řízení. Odvolací soud došel k závěru, že stěžovatel mohl snadno zabránit vzniku škody na majetku vyvezeném na skládku jakožto materiál prohlášený správkyní konkurzní podstaty za odpad a majetek ze skládky ještě před znehodnocením odvézt. Tím, že stěžovatel aktivně nejednal, aby ochránil svůj majetek ve smyslu ustanovení §417 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), byla přetržena příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody. Krajský soud navíc dospěl k závěru, že stěžovatelem podaná žaloba měla spíše šikanózní ráz, neboť stěžovatel dlouhodobě o uskladněný majetek neprojevoval zájem a část mramorových kostiček dokonce daroval třetí osobě.
Stěžovatelovo dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým se měnil rozsudek okresního soudu, Nejvyšší soud zamítl a ve zbytku dovolání odmítl, neboť neshledal, že by rozhodnutí krajského soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Zamítnutí dovolání proti výroku odvolacího soudu týkajícího se mramorových kostiček odůvodnil Nejvyšší soud závěrem, že nebyl naplněn stěžovatelem uplatňovaný dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť všechny závěry krajského soudu mají oporu v obsahu spisu a to, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, nezakládá samo o sobě předmětný dovolací důvod.
Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti brojící proti všem výše zmíněným rozhodnutím obsáhle rekapituluje skutkový stav a průběh předchozího řízení. Všem soudům následně vyčítá řadu pochybení, z nichž prvního se dopustil okresní soud tím, že první jednání ve věci bylo nařízeno až 3 roky po podání žaloby. Někteří svědci si pak v důsledku takového časového odstupu (u některých svědků až šestiletého) nepamatovali některé okolnosti případu přesně, čímž bylo oslabeno procesní postavení stěžovatele, a dva svědci dokonce v mezidobí zemřeli. Soudy rovněž pochybily, když řadu stěžovatelem navrhovaných svědků, kteří mohli potvrdit stěžovatelovo vlastnictví ke spornému majetku, vůbec nevyslechly a stěžovateli pak v odůvodnění svých rozhodnutí vyčítaly, že neunesl důkazní břemeno. Navíc i provedené důkazy hovoří podle stěžovatele v jeho prospěch a soudy se tak dopustily jejich zcela svévolného hodnocení. Odvolací soud rovněž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, když provedl nové důkazy, a to způsobem, který stěžovateli znemožnil na tyto důkazy řádně reagovat. Nejvyšší soud tak podle stěžovatele pochybil, když tyto důkazy označil za rovnocenné s těmi, které byly provedeny v řízení před okresním soudem. Zejména důkaz provozním řádem skládky, který má prokazovat, že stěžovateli nic nebránilo odvézt si mramorové kostičky ze skládky, neměl být podle stěžovatele jako důkaz použit, neboť tato listina chybí v soudním spise a stěžovatel se s ní tak nemůže řádně seznámit. Dále soudy nevzaly v potaz stěžovatelovu dlouhodobou snahu o záchranu vlastního majetku opakovaným kontaktováním žalované. Navíc soudy rozhodovaly na základě neodborných podkladů, které nemohly skutečnou hodnotu majetku a řádné způsoby nakládání s ním soudům doložit. Odvolací soud podle stěžovatele navíc nesprávně aplikoval podmínky vzniku škody a odpovědnosti žalované a stěžovateli ani neumožnil tuto skutečnost prokázat. Soudy se tak v oblasti hodnocení důkazů dopustily velkého množství pochybení, která ve výsledku znamenala odepření ústavně zaručeného spravedlivého procesu. Stěžovatel se v závěru ústavní stížnosti rovněž ohrazuje proti tvrzení krajského soudu, že žaloba měla šikanózní ráz, neboť je toho názoru, že je nepodstatné, jak s podobným majetkem nakládal dříve, anebo jak dlouho měl svůj majetek nečinně uskladněn. Ze všech výše uvedených důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro neústavnost naříkaná rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění napadených rozhodnutí, která tudíž nelze označit za svévolná, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost ve skutečnosti představuje toliko opakovanou polemiku se správností úvah a právních názorů obecných soudů, což však nemůže být důvodem její opodstatněnosti. Z odůvodnění naříkaných rozhodnutí je patrno, že obecné soudy zvážily a logicky vysvětlily své závěry ke všem stěžovatelem vzneseným argumentům, včetně nutnosti provádět další důkazy (např. str. 3 a 5 rozsudku krajského soudu), provádění nových důkazů v odvolacím řízení (str. 3 až 4 rozsudku krajského soudu nebo str. 3 rozsudku Nejvyššího soudu), podmínek vzniku škody (str. 6 a 7 rozsudku okresního soudu nebo str. 3 až 5 rozsudku krajského soudu), povahy jednání stěžovatele ve snaze dobrat se svého majetku (str. 4 až 5 rozsudku krajského soudu) i charakteru stěžovatelovy žaloby jako šikany (str. 5 až 6 rozsudku krajského soudu). Je tedy patrno, že jak soud prvé, tak i soud druhé stolice spolu s dovolacím soudem uvedly, z jakých skutkových závěrů vycházely a jak je následně promítly do výsledných rozhodnutí; v ústavněprávní rovině tak odůvodnění napadených rozhodnutí není co vytknout.
Stran námitek o absenci rozhodujícího důkazu v soudním spise a nemožnosti stěžovatele se s ním řádně seznámit Ústavní soud podotýká, že tuto námitku stěžovatel neuplatnil v podaném dovolání, a tudíž Ústavní soud nemůže z logiky věci v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumat porušení stěžovatelových procesních práv v předchozím řízení před obecnými soudy. Toliko na okraj Ústavní soud považuje za nutné konstatovat, že podstatný obsah předmětného listinného důkazu byl v jednání před odvolacím soudem čten (č. l. 428 spisu okresního soudu), byl na něj dotazován svědek a stěžovatel sám v dovolání s obsahem tohoto důkazu "operuje". Bez povšimnutí nelze rovněž nechat skutečnost, že tento důkaz nebyl jediným rozhodujícím a nepostradatelným důkazem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud tak neshledává, že by případným nezaložením tohoto důkazu do spisu byla stěžovateli způsobena podstatná újma na jeho ústavně zaručených právech.
K namítaným neodůvodněným průtahům v řízení před obecnými soudy musí Ústavní soud rovněž odkázat na závěry své ustálené rozhodovací činnosti, z níž vyplývá, že nemá-li se Ústavní soud sám dopustit svévole a výkonu státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, nesmí závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Za dané situace tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl z části dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu