ECLI:CZ:US:2009:3.US.2579.08.1
sp. zn. III. ÚS 2579/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ G. M., 2/ Ing. P. C. a 3/ N. T., zastoupených Mgr. Jitkou Logesovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2008, č. j. 8 Cmo 300/2008-493, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení vrchního soudu, neboť jsou názoru, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 275/2008 se podává následující.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2008, č. j. 1 Cm 275/2008-329, k návrhu stěžovatelů, spojenému s žalobou proti společnostem 1/ Moravské naftové doly, a. s. a 2/ MND, a. s., oběma se sídlem Hodonín, Úprkova 807/6 [dále též "žalované 1) a 2)", resp. "první a druhé vedlejší účastnici"] o určení, že "smlouva o vkladu části podniku žalované 1) do základního kapitálu žalované 2) ze dne 28. 2. 2008 je neplatná" vydal předběžné opatření, jímž nařídil, že:
"Žalovaná 2) je povinna zdržet se veškerých dispozic s majetkem patřícím do průzkumně těžební části podniku žalované 1), která žalovaná 2) převzala od žalované 1) na základě smlouvy o vkladu ze dne 28. 2. 2008, resp. s jakoukoliv jeho částí, a to zejména prodeje, darování, vkladu, nájmu či jakéhokoliv zatížení právy třetích osob, s výjimkou nakládání s tímto majetkem v rámci obvyklého provozování této části podniku" (výrok I.).
"Žalovaná 2) je povinna zdržet se zvyšování svého základního kapitálu" (výrok II.).
"Žalovaná 1) je povinna zdržet se veškerých dispozic se svou majetkovou účastí v žalované 2), zejména prodeje, darování, vkladu, nájmu či jakéhokoliv zatížení akcií žalované 2) právy třetích osob, jakož i rozhodnutí o přeměně žalované 2)" (výrok III.).
Soud prvního stupně spatřoval důvod pro zatímní úpravu poměrů účastníků předběžným opatřením podle §102 odst. 1 o. s. ř. v okolnosti, že se zřetelem k "dokumentům prokazujícím tvrzení navrhovatelů ohledně zvyšování základního kapitálu společnosti MND Production, a. s. a z výroční zprávy EURO-SIEOLOGIC, a. s." nelze vyloučit "možnost oprávněnosti tvrzeného žalobního nároku navrhovatele vůči účastníkům řízení". Krajský soud přitom uvedl, že vydané předběžné opatření nemůže bránit běžnému provozu u podniků účastníků řízení a nemůže účastníky řízení poškodit.
K odvolání vedlejších účastnic Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na předběžné opatření zamítl. Vycházel z úsudku, že "člen představenstva nemá vůči společnosti, ve které je členem statutárního orgánu, žádná na jeho osobu vázaná majetková práva týkající se podniku". V posuzované věci, pokračoval odvolací soud, však "každý z žalobců podal žalobu a i návrh na vydání předběžného opatření svým jménem, přičemž každý o sobě tvrdí, že je členem představenstva žalované 1). Žalobci v řízení neuplatňují svůj nárok, ale namítají pouze, že je neplatná smlouva, která je uzavřená mezi žalovanými navzájem. Odvolací soud pak vysvětlil, že jestliže "stěžovatelé o sobě tvrdí, že jsou členy představenstva žalované 1), pak je zcela zřejmé, že žádný z členů představenstva, i kdyby v řízení prokázal, že takovéto postavení skutečně má, není v takovém vztahu, který by prozatímní úpravu poměrů ve vztahu k žalovaným vyžadoval". Jinak řečeno, mezi každým z žalobců a žalovanou 1) jakož i žalovanou 2) nelze dovodit takový vztah, který "by vyžadoval žalobci požadované předběžné opatření", resp. existenci "takových poměrů, které by bylo třeba dočasně jakýmkoli způsobem upravit". Vzhledem k tomu konečně uzavřel, že z uvedených důvodů neobstojí závěr soudu prvního stupně, že předběžným opatřením založená zatímní úprava poměrů účastníků je potřebná proto, že "nelze vyloučit možnost oprávněnosti tvrzeného žalobního nároku žalobců vůči žalovaným".
Stěžovatelé zasazují věc do kontextu sporů mezi "společností KKCG SE na straně jedné a E. ON Ruhrgas International AG a Slovenský plynárenský priemysel, a. s. na straně druhé" a dovozují svoji aktivní legitimaci z okolnosti, že "jako členové představenstva Moravských naftových dolů, a. s. jsou povinni spravovat záležitosti společnosti s péčí řádného hospodáře a že jsou tedy povinni s touto péčí bránit vzniku škod na majetku Moravských naftových dolů, a. s." Připomínají konstatování odvolacího soudu, že "mezi žalobci na straně jedné a žalovanými na straně druhé neexistují takové poměry, které by bylo třeba dočasně jakýmkoliv způsobem upravit", a obsahové těžiště věci identifikují s "výkladem sousloví poměry účastníků". Rozvíjejí pak úvahu, že "slovo poměry má v českém jazyce dva významy; jednak se používá ve smyslu absolutním (poměry nějaké osoby nebo nějakých osob), jednak ve smyslu relativním (poměry mezi nějakými osobami). Soud vyložil toto sousloví ve smyslu relativním, tj. jako poměry mezi účastníky řízení. To jej pak bez dalšího vedlo k zamítnutí návrhu, když shledal, že takový poměr mezi žalobci a žalovanými "neexistuje a není ani tvrzen". Podle názoru stěžovatelů je však namístě v dané věci výklad "poměrů" jakožto absolutních, pročež úvahy odvolacího soudu nemohou obstát.
Vrchní soud v Olomouci se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na vydané rozhodnutí, jež má za věcně správné; na uplatněných (stěžovateli namítaných) názorech i procesních postupech setrval, a ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou.
Vedlejší účastnice společnost Moravské naftové doly, a. s. ve svém vyjádření přisvědčila nosným důvodům usnesení odvolacího soudu. Předběžné opatření upravuje subjektivní vztah, který však musí v době rozhodování soudu existovat - nepochybně nelze hovořit o "úpravě" něčeho, co až do doby přijetí soudního rozhodnutí neexistuje. Procesní předpisy proto "jasně hovoří o úpravě existujících hmotněprávních vztahů". První vedlejší účastnice posléze uvedla, že stěžovatelé "nejsou přes své tvrzení členy jejího představenstva", neboť dne 19. 1. 2007 byli z tohoto orgánu odvoláni.
Vedlejší účastnice MND, a. s., především namítla, že stěžovatelé nejsou členy představenstva společnosti Moravské naftové doly, a. s., v důsledku čehož nebyli oprávněni ani k podání návrhu na nařízení předběžného opatření. Připomněla dále, že stěžovatelé nebyli účastníky smlouvy o vkladu části podniku společnosti Moravské naftové doly, a. s. do základního kapitálu společnosti MND, a. s., a proto nemohou mít naléhavý právní zájem na určení dle §80 o. s. ř., v důsledku čehož není výstižný ani jejich poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002. Požadavek stěžovatelů vykládat sousloví "poměry účastníků" ve "smyslu absolutním" hodnotí jako "nesmyslný", jež odporuje "konstantní praxi Vrchního soudu v Olomouci".
Stěžovatelé v replice Vrchnímu soudu v Olomouci a vedlejším účastnicím ze dne 17. 12. 2008 opětovně oponovali a dali najevo, že ústavní stížnost nadále považují za důvodnou. Ku podpoře úvahy o "absolutním" významu pojmu "poměry" normativně předvídaného v §74 odst. 1 a §102 odst. 1 o. s. ř. předestřeli příklady 1/ reivindikačních žalob, kdy "nebude hmotněprávni vztah mezi žalobcem a žalovaným dokonce ani tvrzen: žalobce tu bude tvrdit a prokazovat existenci svého absolutního práva k věci, nikoliv nějakého relativního práva vůči žalovanému", 2/ rozhodnutí Nejvyššího soudu "R 53/1964", podle kterého "pro uložení povinnosti platit výživné v nezbytné míře předběžným opatřením soudu v řízení o určení otcovství postačí, byla-li zjištěna platnost domněnky otcovství (...)", z čehož lze podle stěžovatelů dovodit, že "zda je tato osoba otcem dítěte a má tedy hmotněprávní vyživovací povinnost, má být v řízení teprve zjištěno a předběžným opatřením je pro takové zjišťování vytvářen prostor".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jež stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl., §102 o. s. ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§74 odst. 1 o. s. ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatelé výslovně odvolali.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Má-li být předběžné opatření nařízeno (§102 odst. 1, 3 o. s. ř.), musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, jež by vytvořilo nezvratný stav. Co do "prokázání", však platí, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit. Nejde však přesto o dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou zde podmínky. Procesní dokazování je možné pouze při jednání, které se však zde nenařizuje" (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde, 2005, s. 132). Ve shodě s tím judikoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 637/05, když poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné". Je též potřebné, aby v řízení (ve věci) uplatněný nárok nebyl zjevně nedůvodný.
Není důvod pochybovat, že Vrchní soud v Olomouci interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znal a že z nich vycházel.
V posuzované věci uzavřel, aniž by vybočil z rámce vyložených názorů, že stěžovatelé okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků neprokázali; pak je z hlediska ústavněprávního přezkumu rozhodné, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější; hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - totiž vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení Vrchního soudu v Olomouci - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení z interpretačních standardů soudní praxe - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není. Za takové vybočení nelze považovat ani vrchním soudem vyjádřený a stěžovateli kritizovaný názor, že nejsou subjekty vztahu, v jehož rámci by o předběžném opatření jakožto jeho "prozatímní úpravě" (vůči vedlejším účastníkům) bylo možno uvažovat. Stěžovatelé toliko proti výkladové verzi odvolacího soudu kladou verzi jinou, aniž by však tvrdili - co je v rámci ústavněprávního přezkumu v rámci čl. 36 odst. 1 Listiny jedině relevantní, jak bylo vyloženo výše - že "soudní" je výrazem nepředvídatelné "svévole", které chybí adekvátní odůvodnění.
Stěžovateli prosazovaný výklad odvíjející se z "absolutního smyslu" výrazu "poměry účastníků" by znamenal právně nepřípustné rozšíření okruhu subjektů aktivně legitimovaných k podání návrhu na vydání předběžného opatření a ve svých důsledcích představoval snahu o "nápravu obecné nesprávnosti" (srov. tzv. actio popularis); v rozhodných souvislostech lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 317/08. Odtud se podává, že ani stěžovateli dovolávané příklady nejsou způsobilé tímto úsudkem otřást, a odkazy na "reivindikační žaloby", jakož i "paternitní spory" přiléhavé nejsou očividně.
Uvedené nekoliduje ani s judikaturou orgánů Úmluvy, která s poukazem na čl. 34 Úmluvy rozšiřuje pojem "poškozeného" o tzv. "potenciálního poškozeného" anebo "nepřímého poškozeného" (srov. z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva rozsudek ve věci Marckx proti Belgii č. 6833/74 ze dne 13. 6. 1979, rozsudek ve věci Johnston a další proti Irsku č. 9697/82 ze dne 18. 12. 1986 a rozsudek ve věci McCann a další v. Spojené království č. 18984/91 ze dne 27. 9. 1995 a další).
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud rovněž nemá důvod se odchýlit od zásad hodnocení jiné ústavní stížnosti stěžovatelů, vyjádřených v usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2732/07, jež vedly k posouzení tamní ústavní stížnosti rovněž jako zjevně neopodstatněné [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Tím je současně podepřen výše přeznačený úsudek, že se stěžovatelům porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení její ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil
předseda senátu